Filantrop Tomáš Slavata: Sport mě zachránil od nefunkční rodiny. Stejnou šanci nabízí dětem z dětských domovů

Najít v nabitém programu Tomáše Slavaty dvě hodiny na rozhovor nebylo jednoduché. Nakonec jsme se potkali v Praze-Řepích, ve sportovním areálu základní školy Jana Wericha, kterou sám jako žák navštěvoval.

A stále se sem vrací, založil tu totiž atletický oddíl. Dnes v areálu zrovna seká trávu. I když by práci mohl přenechat jiným, chce se o ni postarat sám. Na chvíli si ale dává pauzu a vypráví nám o svém životě a práci, či spíše poslání.

Jeho dětství bylo vše, jen ne idylické. Otce nepoznal, matka řešila problémy alkoholem, nejstarší sestra zase drogami. Chyběla mu pozornost a péče, čas trávil na ulici, vyváděl lumpárny a ve škole s ním prý učitelé měli co dělat.

Možná by dnes jeho život vypadal úplně jinak, nebýt sportu. Nasměroval ho k němu mimo jiné jeden z jeho nevlastních otců, sám kdysi vzpěrač a zápasník. Už na základní škole tak začal závodit ve vytrvalostních disciplínách. Úspěchy mu dodaly tak moc potřebné sebevědomí a trpělivost.

„Přestože osud nebyl vůči mně moc spravedlivý, dokázal jsem tu nabídnutou šanci uchopit,“ hodnotí zpětně Tomáš Slavata. „Já to vnímám tak, že sport dokáže dát fyzickou zdatnost na to zvládat i osobní život. A to je vlastně to, co zachránilo mě,“ popisuje nám.

Dopracoval to až k profesionální kariéře sportovce, triatlonisty. Nejblíž mu vždy byl běh a jízda na kole. V roce 2009 startoval třeba na mistrovství světa v terénním triatlonu Xterra na Havaji a zapojoval se pravidelně i do náročných mezinárodních závodů Ironman.

„Moje nejstarší ségra skončila na ulici jako drogově závislá a její dvě děti byly odebrány postupně do dětského domova. Já jsem si následně děti v jednadvaceti letech osvojil do své péče,“ vypráví nám dál.

Jednání s úřady ale nebylo vůbec jednoduché, málokdo věřil, že tak mladý muž zvládne péči o děti. „Klukům bylo tenkrát deset a dvanáct let a mně se život otočil o 180 stupňů,“ přiznává.

„Musel jsem najet nějakým způsobem na režim, vypravovat je do školy, učit se s nimi, a ještě to skloubit se sportem. Být tátou i mámou, být všechno dohromady. Dát jim ze sebe to nejlepší a být pro ně vzorem i po sportovní stránce. A také si najít partnerku, která to se mnou bude sdílet, i když je sama mladá, to bylo opravdu náročné,“ říká.

S mladším synovcem nadále v kontaktu není, ten starší je už sám otcem. „Jsem vlastně děda a strejda dohromady,“ směje se. „Je to pro mě velká satisfakce. Z dítěte je dospělý člověk, který má dítě, vydělává si peníze a funguje bez ohledu na to, co nelehkého před něj moje ségra postavila.“

Nestaral se ale jen o své synovce, skrze sport pomáhá dětem z dětských domovů a sociálně slabých rodin napříč republikou.

„Snažím se jim vytvořit stejnou šanci, kterou jsem dostal já díky sportu a která zachránila mě od nefungující rodiny,“ potvrzuje. Tímto způsobem podle něj mohou získat zdravé sebevědomí a formovat svou budoucnost.

Víc než deset let organizuje po republice charitativní Slavata Triatlon Tour. „Což jsou závody, kde spojujeme děti jak z dětských domovů, tak z veřejnosti. Snažím se, aby na startovní čáře děti viděly, že jsme si všichni v tu chvíli rovni a nezáleží na tom, odkud kdo pochází,“ vysvětluje.

Děti bere jednou ročně na cestu na Balt, za 5 dní s ním a vychovateli ujedou mladí sportovci na kole 580 km. Chodí na besedy, pořádá kempy, s Cirkem La Putyka vede mladé i k uměleckým činnostem. A dává jim možnost se pohybově rozvíjet také ve zmiňované atletické lize v Řepích.

„Skrze všechny tyto aktivity se snažíme hledat děti, které pak individuálně dál podporujeme, třeba tím, že jim nakoupíme sportovní materiál. Úzce kooperujeme s daným dětským domovem či rodinou a snažíme se vždycky flexibilně reagovat na to, co potřebují.“

A reagoval na to rovněž v době pandemie covidu-19. „Zásobovali jsme dětské domovy po celé České republice vším potřebným. Dodávali jsme jim respirátory, dezinfekce, prostě všechno, co oni potřebovali, aby mohli v té době fungovat tak jako my všichni,“ vzpomíná Slavata.

Ročně pracuje s rozpočtem kolem tří milionů korun, zhruba polovinu dokážou generovat jeho aktivity, druhou půlku získává od soukromých subjektů a podporovatelů.

„Pro mě je velmi důležité být svobodný v tom, co dělám. Jsem rád, že aktivity jako Slavata Triatlon Tour a další nejsou závislé na grantech,“ potvrzuje.

Aby získal na přelomu let 2009 a 2010 finance do začátku, neváhal dokonce prodat byt a na několik let se uchýlit na ubytovnu za Prahu.

Letos poprvé se spojil s akcí Vltava Run a dal dohromady partu kluků ze tří dětských domovů, kteří se odhodlali - s pomocí dospělých - tento dvoudenní štafetový závod ze Šumavy do Prahy zaběhnout.

„Práci s nimi měli hlavně dětské domovy i vychovatelé, kteří s nimi trénovali a připravili je na to, co je čeká. Já jsem to všechno jen spojil dohromady a věřím, že se spolu zdárně a statečně probojujeme do cíle,“ řekl nám den před startem závodu.

Na závěr štafety v pražském Braníku jsme se nakonec vydali i my. Trať dlouhou přes 360 km uběhl tým za zhruba 37 hodin a cílovou rovinkou proběhli všichni společně.

Jak nám řekli vychovatelé, kluci závod zvládli bez větších problémů a ztratili se na trase prý jen jednou. „Bylo to náročné, bylo tam hodně kopců, měli jsme krize, ale užili jsme si to,“ řekl v cíli jeden z mladých běžců, Pavel.

„Když cítíte tu bezprostřední radost dětí, že jsou šťastné v cíli, nebo to, že je můžete individuálně podpořit, to je něco, co vám prostě navždycky zůstane. Proto tohle všechno dělám, ne pro nějaké zviditelnění a marketing,“ dodává ke svému snažení Tomáš Slavata.

A odkud on sám při všech svých časově náročných aktivitách bere energii? „O mě se stará moje rodina, manželka Pája. Před třemi lety se nám narodila dcera Terezka, naše první vlastní. Přibyla k těm pěti dětem, které jsme si postupně osvojili už v minulosti. A to je asi ta největší energie, která mě dobíjí,“ uzavírá Tomáš Slavata.