Důchodce Tiumen a osudy jiných koňských šampionů ve výslužbě

„Poznáte ho?“ ptá se Patricie Pitříková, když s fotografem podlezeme páskový ohradník a ocitneme se na pastvině, kde na dohled od nás postává v chumlu asi desítka kopytníků. Těkáme očima z jednoho na druhého, ale bez šance.

Člověk musí být stejný milovník zvířat, jako je devětačtyřicetiletá majitelka Domova pro koně, aby je dokázal rozeznat. Tiumenovým poznávacím znamením na hnědé srsti je bílá skvrnka na čele, ale i takových koní je tu několik. Třeba Andělka, která jej na pastvinách doprovází nejčastěji. „To je jeho parťačka, jsou jí čtyři roky. Vypadají k nerozeznání, ale Andělka má větší bříško,“ upozorňuje Patricie Pitříková a dokládá tak, že ikona Velké pardubické samotou ve výběhu netrpí.

Statek ve Slapsku-Leštině na Táborsku, který s partnerem zakoupila před jedenácti lety, momentálně obývá 41 koní, rozdělených do několika skupin. Tiumenova čítá sedmnáct jedinců, ovšem někdejší dostihový král v ní působí spíše jako zástupce vedoucího. Šéfuje jí totiž Black. Robustní černý kůň se do Česka dostal prostřednictvím překupníka z polských trhů, kde se zvířata prodávají na maso. Navíc trpěl flegmónou - hnisavým zánětem končetin, takže si ho nový majitel na vyjížďkách moc neužil.

„Náhodou mě zavolali na jeden statek, kde měli nemocnou kobylu a potřebovali s ní pomoci, a já jsem ho tam potkala,“ líčí Patricie Pitříková. Během léčby jí přirostl k srdci, tak si ho nakonec odkoupila - za jateční cenu, jak poznamenává, jelikož větší hodnotu pro své majitele v tu chvíli stejně neměl.

K hierarchii v Tiumenově skupině dodává: „Black stojí nad Tiumenem, ale udělali si mezi sebou takovou pozici, že se navzájem respektují.“

Vysloužilci, kteří se ocitli v jejím zařízení, mají za sebou různou minulost. Tu zářivou, dostihovou jen málo z nich. Nový domov tu mimo jiné našla třináctičlenná skupina koní, kteří byli odebráni předchozímu majiteli, jenž je týral. „Některé kobylky v tu dobu byly březí, porodily u nás a hříbata už jsme si nechali,“ vysvětluje Patricie Pitříková, proč jsou v jejím domově i mladí koně, jako je třeba Tiumenova parťačka Andělka.

Nezřídka se také stává, že zvíře přestane svého majitele takříkajíc bavit. „Spousta mladých dívek nebo žen si ho pořídí, ale když přijde miminko, na koně najednou není čas.“

Ať už staří, nebo mladí, pro všechny obyvatele statku je Domov pro koně jediným a posledním útočištěm. „Jakékoli zvíře, které sem přijede, je pro mě partner a přítel a já bych se s ním už nedovedla rozloučit. Od nás žádný kůň neodjíždí. Jen do nebe.“

Přestože je Tiumen zdaleka nejslavnějším obyvatelem domova, na pastvinách je jedním z mnoha. Patricie Pitříková měří všem stejně, byť přiznává, že o dostihového vítěze je logicky největší zájem. „Ze začátku lidi i volali, ptali se na projížďky, chtěly se tu fotit nevěsty. Ale on o to nestál. Ani já ho neberu jako atrakci, ale jako osobnost,“ podotýká.

Na otázku, co vlastně koně v domově pro „seniory“ dělají, je jednoduchá odpověď: Nic. „U nás už opravdu jen odpočívají, pasou se a užívají si. Mají 24 hodin denně svoji volnost, takže si dělají, co uznají za vhodné. Samozřejmě s přihlédnutím k počasí a ročnímu období,“ upozorňuje.

Pochopitelně nejde o absolutní volnost, neboť Domov pro koně, jenž personálně čítá všehovšudy majitelku a jejího partnera a nárazově jejich přátele či brigádníky, jim zajišťuje stravu i veškerou péči. „Dostávají různé příkrmy, mají k dispozici solné a minerální lizy, průběžně kolem nich chodíme, čistíme, děláme korekci kopyt, na podzim máme objednaného koňského zubaře...“ líčí majitelka, která dříve pracovala jako radiodiagnostická laborantka v nemocnici.

Vyčíslit, co stojí pro představu třeba jeden kůň za rok, ale nedokáže. „Já to takhle nepočítám. Co každý z nich potřebuje, to dostane. Vždycky nějak vyjdeme,“ říká s tím, že tahle práce není výdělečná činnost. Ke statku však patří rozsáhlé pozemky, takže je živí především prodej sena a také e-shop s krmivy a dalšími potřebami pro koně. Kdo by měl zájem, na www.domovprokone.cz může na chod zařízení finančně přispět nebo si vybraného obyvatele symbolicky adoptovat.

Přibližně čtvrtina koní stále patří původním majitelům, což je podle Patricie Pitříkové vlastně ideální varianta. Takoví totiž nezapomínají, jakou radost jim čtyřnozí přátelé dělali, když ještě byli plni sil, a na oplátku jim platí důchod. Tři čtvrtiny obyvatel jsou však ve vlastnictví majitelky domova, což je i případ Tiumena, jenž se k ní dostal krátce po svém posledním vystoupení v Pardubicích v roce 2014.

Po celou dostihovou kariéru patřil Tiumen Ivu Köhlerovi, který si jej vyhlédl coby dvouletého v Polsku. Původně si přijel pro jiného koně, ovšem Tiumen jej svou robustní stavbou těla zaujal na první pohled. Když se pak završila jeho kariéra, již ověnčilo sedm triumfů v různých podnicích, o valachově důchodu měl jasno. S Patricií Pitříkovou se už znal, navíc u ní odpočíval jiný jeho kůň Retriever, druhý ve Velké pardubické 2004.

„Tiumena jsem kupoval v hřebčíně SK Moszna, což je jeho rodiště. Jeho paní ředitelka mě od doby, co šel do důchodu, kontaktuje, jestli bych jim ho nedal nazpátek. Že by se vrátil na hřebčín a měl to na dožití. Ale protože jsem měl s paní Pitříkovou fajn zkušenost, vždycky jsem to odmítal,“ říká Ivo Köhler, provozovatel zubní laboratoře a zároveň majitel obchodu s krmivy.

Když ještě Tiumen býval v tréninku u Josefa Váni, navštěvoval jej každý týden. „Teď tak dvakrát, třikrát do roka,“ odhaduje. Pokaždé přiveze i dárky v podobě mrkve nebo jablek, ovšem podotýká: „On má všechno, nic mu nechybí.“

Když se vídali častěji, byl si jistý, že jej kůň poznává. „Když jsem za ním přijel k panu Váňovi, vždycky na mě frkal. Teď, když nemá boxové ustájení a pohybuje se mezi ostatními koňmi, neumím říct, jestli mě pozná. Ale myslím si, že ano.“

Pro úplnost musí dodat, že Tiumena paní Pitříkové sice formálně prodal, ve skutečnosti však bezúplatně přenechal. Přijde mu to tak správné vzhledem k tomu, že ona je tím, kdo se o valacha neustále stará.

Že si původní majitel u sebe ponechá dostihového koně i v důchodu, se podle Iva Köhlera stává výjimečně. „Když jeho kariéra končí, většinou se hledá někdo, u koho by se měl dobře. Někdo ho chce na vyjížďky, někdo do parkurového sportu, někdo hledá parťáka do výběhu k jiným koním. Nebo se ho třeba ujme někdo, kdo se o něj ve stáji staral a měl ho rád,“ vyjmenovává možné varianty.

„Myslím, že většinou je k nim osud milosrdný,” říká, ovšem na přímou otázku, zda dostihoví sportovci někdy končí i na jatkách, připouští, že se to stává. „Někdy je to proto, že je ten kůň tak zraněný, že je to nakonec lepší varianta. Není to tak, že by člověk dal na jatka zdravého koně,“ domnívá se.

„To je taková babička,“ ohlédne se Patricie Pitříková, když se během rozhovoru zeptám na drobnou bílou klisnu, která opodál na dvoře prozkoumává obsah kbelíku. „V dokladech má napsáno Mauglee, my jí říkáme Mau. Před deseti lety k nám přišla s nemocným srdcem a už několikrát měla slabší chvilky. Veterinář si myslel, že má před sebou tak měsíc života. Byla jen takový domácí koník, možná vozila děti. Pro mě je krásná, taková princezna. Doklady nemá v pořádku, ale je jí asi přes třicet,“ odhaduje.

Letos mimochodem v Domově pro koně zemřel jejich dokladově vůbec nejstarší, třiatřicetiletý kůň. Prožil krásný život vzhledem k tomu, že ho předchozí majitelka koupila v Německu přímo z jatečního vozu v jeho deseti letech.

Co kůň, to příběh, ovšem Patricie Pitříková přiznává, že kapacita je naplněná a další nabídky a žádosti už musí odmítat. Tím spíš, že jejich zvěřinec čítá kromě koní tři psy, jednoho kozla, který sám odkudsi přišel, a třináct nebo čtrnáct koček. Přesným počtem si při našem setkání ani nebyla jistá.

„Koně mezi sebou mají hierarchii a harmonii, kterou příchod nového člena vždycky naruší, proto už nechci přijímat další. Je to i z kapacitních důvodů, protože na dva lidi je té práce opravdu dost,“ vysvětluje. Nebrání jí to však v tom, najít každý rok dalším přibližně deseti až dvanácti kopytníkům náhradní domov v jiných zařízeních.

Ač se to zdá k nevíře, svého prvního koně si pořídila až po třicítce. O její náklonnosti ke zvířatům však odmala nebylo pochyb. „Už ve dvou a půl letech jsem odešla z pískoviště do kravína,“ směje se. „Bydlela jsem na vesnici u Bruntálu, doma jsme běžně měli králíky, ovce, vždycky psy a nějaké kočky.“

K nynější profesi ji nasměrovala náhoda poté, co jí zemřel milovaný pes. Veterinář, který o něj pečoval, ji krátce nato upozornil na jednoho zanedbaného koně v nedaleké stáji. Vybavuje si, že doslova řekl: „Patricie, vím o jednom, který by potřeboval vaši jemnou ručku.“

Koně si do té doby jen několikrát půjčila na vyjížďky v komerčních stájích, takže zvěrolékaři popravdě řekla, že o nich vlastně nic neví. Jenže dvanáctiletý Konors, který na ni ve stáji „čekal“, si ji okamžitě získal. Měl za sebou úspěšnou sportovní kariéru, ovšem protknutou zdravotními problémy a zřejmě i nevlídným zacházením. Stál přikrytý dekou, skleslý a bez života.

Koupila ho, jezdila za ním denně a učila se za pochodu. V její péči ožil a doprovodil ji i na současné místo. Konors se tak stal „zakladatelem“ Domova pro koně, který Patricie Pitříková ani nenazývá prací, spíše posláním. „Protože byl nemocný, pořídila jsem si ho jen tak, pro radost. Neočekávala jsem, že mě bude vozit. Nakonec se dožil 25 a půl roku.“

„A to je právě ta nádhera, když k nám přijde zrazené, nešťastné zvíře a tady si jen tak mává ocasem,“ komentuje majitelka Domova pro koně pohodu na pastvině.

Tiumen se ve výběhu drží skupinky svých čtyřnohých kamarádů, ale když se s Patricií Pitříkovou přiblížíme, společně s ostatními si nás přijde zvědavě očuchat. Na chvilku strpí i pózování při focení, na které byl jako trojnásobný vítěz Velké pardubické (2009-2011) zvyklý. Pak už zase rozvážným krokem odchází, následován svou parťačkou Andělkou. Sám se k tomu sice vyjádřit nemůže, ale vypadá to, že mu důchod svědčí.

„Daří se mu dobře? Našel si kamarádku? Tak to je super,“ reagoval žokej Josef Váňa na naše poznatky z návštěvy. Sám byl u paní Pitříkové podle svých slov jen jednou, když k ní vezl Retrievera. „Pamatuju si, že je to na jih od Benešova a že jsem tenkrát ještě neměl navigaci, tak jsem měl hrozný problém to najít,“ vzpomíná. „Já jsem tam od té doby nebyl, ale vím, že pan Köhler se občas zajede podívat.“

Informace o jednom z jeho životních koní jej potěšily, ovšem jinak je známý tím, že si od nich vždy držel odstup a k nikomu nepřistupoval jako k nějakému mazlíčkovi. „Já jsem neměl žádný zvláštní vztah ani k Železníkovi (vítěz Velké pardubické 1987-89 a 1991), ani k Tiumenovi. Bral jsem je všechny stejně. Ať byl dobrej, nebo špatnej, já prostě mezi nimi nedělám rozdíl,“ říká a z jeho slov je patrné, že na nostalgické výlety za bývalými svěřenci ho neužije. „Ne, ne, já nemám čas ani na jiné věci, natož se jezdit dívat na Tiumena.“

Valach by ho podle jeho názoru jen těžko poznal, na to je koňská paměť krátká. Možná kdyby se žokej vyhoupl do sedla, rozpomněl by se na jeho jezdecký styl. Jenže Tiumen už nezávodí ani nikoho nevozí. Zaslouží si to.

Orphee des Blins - Vítězka 2012-2014, aktuální věk 19 let.

Klisna francouzského původu opustila tratě po třetím triumfu ve Velké a s celkem deseti vítězstvími v životopisu. Nadále zůstává u svého majitele, podnikatele Jiřího Trávníčka, na farmě nedaleko Znojma. „Pokoušeli jsme se ji několikrát připustit, ale kvůli reprodukčním problémům to bohužel není možné,“ říká zástupkyně domovské stáje DS Pegas Eva Kopečná. Dodává ještě, že klisna se jinak těší dobrému zdraví a na začátku září se ukázala na Národní výstavě hospodářských zvířat v Brně.

Ribelino - Vítěz 2015, věk 13 let.

„Pan Jalový, majitel stáje Lokotrans, daroval Ribelina ošetřovatelce Alžbětě Maráškové, která se o něho starala v posledních letech jeho dostihové kariéry. Zůstal v objektu naší stáje v Újezdu u Boskovic, tráví čas na pastvině s ostatními penzisty a těší se dobrému zdraví,“ sděluje manažer stáje Michal Lisek ke koni, jenž ukončil kariéru loni. Rodilému Francouzi zůstaly na kontě tři vítězství z různých podniků na pardubickém závodišti, pokaždé v sedle s Pavlem Kašným.

Charme Look - Vítěz 2016, věk 14 let.

Kariéru mu předčasně utnul pád a zranění v jednom z kvalifikačních dostihů na Velkou v roce 2018. Vítěz celkem jedenácti klání se poté přesunul na léčení a odpočinek do zařízení domovské stáje Orling z Ústí nad Orlicí.

No Time To Lose - Vítěz 2017, věk 12 let.

Hnědák britského původu načíná seznam předešlých vítězů, kteří se i letos kvalifikovali na start hlavního dostihu. Při předchozích třech startech se na něm vystřídali Jan Kratochvíl, Josef Váňa mladší, jehož otec valacha trénuje, a Jakub Kocman. Letos nesl Ondřeje Velka a skončil čtvrtý.

Tzigane Du Berlais - Vítěz 2018, věk 10 let.

Stále ještě mladý valach se měl letos pokusit o druhý triumf. V posledních letech nesl v sedle takřka výhradně Jana Faltejska, pětinásobného vítěze. Ačkoli se kvalifikoval, následné zranění ho alespoň dočasně poslalo na odpočinek. V Pardubicích se však letos přece jen objevil; přivedl totiž osmnáctku koní na start hlavního dostihu.

Theophilos - Vítěz 2019, věk 11 let.

Kůň, jenž má v podobě Dostihového spolku iSport.cz přes sto majitelů, se letos postavil na start své třetí Velké pardubické. V minulosti jej sedlal trojnásobný vítěz Josef Bartoš, loni jej kvůli žokejově zranění nahradil Jan Odložil. Letos se hnědák trénovaný Josefem Váňou kvalifikoval už opět s Bartošem, ovšem dostih pro ně skončil na desáté překážce.

Hegnus - Vítěz 2020, věk 13 let.

Coby loňský vítěz měl svěřenec zkušeného trenéra Radka Holčáka letošní start automaticky zajištěný, přesto si zaběhl i jednu z kvalifikací, v níž skončil pátý. Na stejném místě dokončil i hlavní dostih v sedle s Lukášem Matuským.