Drobná chyba může být smrtelná, říká český letecký akrobat

Vytrvalost, odhodlání, pokora. Bez těchto tří vlastností se podle něj žádný letecký akrobat neobejde. „V mém případě je klíčová také láska k létání, bez ní bych to nedělal,“ doplňuje Petr Kopfstein po krátkém přemýšlení, když v jedné z pražských kaváren upíjí své detoxikační smoothie z kiwi, špenátu, okurky a zázvoru.

Přestože mě na první pohled zdravý, brčálově zelený nápoj neláká, objednávám si ho solidárně také. Třeba mi pomůže pochopit svět sportu, při jehož sledování méně otrlí diváci hrůzou přivírají oči.

Zázvor lehce štípe, trpkost okurky drhne na jazyku, přesto výsledný mix působí až překvapivě lahodně a návykově. Možná ten život leteckých akrobatů přece jen není tak drsný, jak se zdá, pomyslím si, když Petr začíná vyprávět svůj příběh.

„Letadla se mi zalíbila už v dětství. Bydleli jsme poblíž letiště a já se chodil dívat, jak startují a přistávají. V naší rodině se letectví nikdo nevěnoval, takže moje představy o létání byly čistě naivní a romantické,“ vzpomíná na počátky vášně, která mu ve formě pouhých snů vydržela dlouhé roky.

Na vysoké škole se jeho dětská touha začala zhmotňovat. Ačkoli studoval matematické modely v ekonomii, které mají s letadly jen málo společného, našel si čas i na částečný úvazek ve finančním oddělení televize Nova. Za vydělané peníze si udělal papíry na malé privátní letadlo. Později si rozšířil licenci na letadlo dopravní, jímž se řadoví cestující vozí na své vytoužené dovolené. „Chvíli jsem zvažoval práci pilota u některé z leteckých společností, ale z toho nakonec sešlo,“ objasňuje své tehdejší záměry.

Rodiče z jeho našlápnutí kariéry směrem k oblakům nebyli nadšení. „Dala jsem ti život a ty s ním takhle hazarduješ?“ vyčítala maminka. „Připadalo jí to zbytečně nebezpečné. Dneska ji chápu, mám dvě děti a jsem rád, že k tomuhle sportu netíhnou, je to o starost míň,“ říká smířlivě Petr.

K akrobatickému létání se připletl, už když si dělal svou první leteckou licenci. Na letišti potkal profesionálního akrobata, který ho přizval na zkušební let. Po jeho skončení mu bylo jasné, že ho tenhle adrenalinový letecký sport chytil. V té době však ještě netušil, že se jednou stane jeho hlavní profesní náplní.

„Začal jsem tehdy sledovat závody Red Bull Air Race, což je mezinárodní soutěž, v níž mají piloti proletět vymezenou trať v co nejkratším čase. Naživo jsem ji poprvé viděl v Budapešti. Piloti prolétali pod mostem přes řeku a na ten závod se přišly dívat statisíce lidí. Byl jsem tím ohromený. Nenapadlo mě, že bych s těmi piloty, které jsem tam obdivoval, mohl někdy sám soutěžit.“

Pracovní ambice raději vložil do budování firmy, z níž se pak v průběhu patnácti let stala renomovaná personální agentura s dvanácti sty zaměstnanci. Akrobatické létání si ponechal jako koníček a pár let se zdálo, že by to tak mohlo zůstat.

Vše by nejspíš fungovalo podle plánu, kdyby ovšem Petr nepostupoval v letecké akrobacii výš a výš. Přesněji řečeno – kdyby nelétal rychleji níž a níž a nepředváděl čím dál obratnější akrobatické kousky, rotace a kotrmelce.

Naučit se kotrmelec přes „čumák“ letadla přitom není jen tak. „Když jsem tenhle vizuálně atraktivní prvek poprvé viděl, byl jsem jím fascinovaný. Musíte ho zkoušet tisíckrát, možná i desettisíckrát, než ho dokonale zvládnete,“ vysvětluje.

Když vyhrál v roce 2014 nejen mistrovství České republiky, ale i mezinárodní rallye Red Bull Air Race Challenger Cup, bylo už víc než zřejmé, že jen o koníček tady nejde.

O dva roky později poprvé postoupil do nejvyšší kategorie Masters, v níž soutěží ti nejlepší piloti světa, a svou úspěšnou firmu nadobro opustil. „Zjistil jsem, že bych nemohl dělat ani jednu věc pořádně. Když se člověk chce posunout mezi nejlepší, musí tomu obětovat všechno včetně práce. Uvolnila se mi tím krokem nejen časová, ale i mentální kapacita,“ chválí své rozhodnutí. Pozitivní výsledek se dostavil – v mistrovské Air Race se ze čtrnáctého místa v roce 2016 posunul o rok později na páté. Nyní se tato soutěž vrací v novém formátu po čtyřleté pauze, přičemž její finále proběhlo 15. října pod názvem Air Race X. Petr Kopfstein obsadil 7. místo.

Závodilo se na virtuální trati, jejíž tvar vychází z uspořádání oblasti Šibuja v japonském Tokiu a zahrnuje létání v ulicích kolem budov. Každý ze soutěžících pilotů odletěl závod ve své zemi, trať ovšem byla pro všechny účastníky stejná.

Zaletěli ji podle značek na zemi, přičemž jejich výkon zaznamenávala telemetrická jednotka. Ta dokáže měřit polohu letadla s přesností na tři centimetry a jeho rychlost na tisícinu sekundy. Záznam se pak odeslal k vyhodnocení do Tokia, kde se virtuálně promítal přítomným divákům.

„Před pár lety bych takovému formátu nedůvěřoval, ale dnes si myslím, že to mají organizátoři v Japonsku pečlivě promyšlené,“ říkal Petr ještě před závodem. Kromě něj se ho zúčastnilo sedm pilotů z různých zemí světa, mezi nimiž byl i další Čech Martin Šonka, jenž skončil na třetím místě.

O vítězi na tomto typu soutěží rozhoduje čas, přičemž rozdíl mezi nejlepším a nejhorším na pětikilometrové trati běžně čítá desetiny vteřiny, maximálně vteřinu a půl.

Dostat se mezi absolutní špičku soutěže Air Race nějaký čas trvá a zdaleka ne každému se to může podařit. Překážkou může být extrémní fyzická náročnost. Při akrobatických manévrech je lidské tělo vystaveno násobkům přetížení, které se uvádějí v jednotkách g neboli v „géčkách“. „Když létáme závody, jsme vystaveni i dvanáctinásobnému přetížení. Například já vážím necelých osmdesát kilo, což znamená, že při dvanácti g je moje tělo tlačeno silou téměř jedné tuny skrz sedačku. Je to, jako když na vás sedí slon,“ vysvětluje Petr Kopfstein.

Ještě náročnější jsou podle něj takzvaná negativní géčka, kdy pilota přetížení vytlačuje směrem ven z letadla. „Odkrvují se oči, mozek, může se stát, že netrénovaný člověk začne v tu chvíli hůř vidět, vidí třeba černobíle. Tělo je překvapené, co se s ním děje, komfortní to rozhodně není.“

Profesionální piloti se s „géčky“ dokážou vyrovnat – naučili se správně dýchat a také setnout střed těla tak, aby nedocházelo k jeho odkrvení. Hlavní je však pravidelný trénink ve vzduchu. „Kdybychom třeba tři měsíce nelétali, g tolerance klesne.“ Přetížení je náročné i pro samotné letadlo, které je proto potřeba udržovat v dokonalé kondici.

Když se Petra Kopfsteina zeptám, jestli je zážitek z takového přetížení možné přirovnat k centrifuze na matějské pouti, pobaveně se usměje. „Je to jiný pocit. Přetížení na centrifuze je daleko nižší, zhruba dva a půl, maximálně tři g, což jsou v letecké akrobacii minimální hodnoty, na nichž se začíná.“

Kvůli výraznému přetížení si profesionální letečtí akrobaté, jichž je v České republice odhadem okolo stovky, udržují nejen dobrou fyzičku, ale hlídají si i svou váhu. „Řeším každé kilo. Kdybych vážil jen o dvě víc, tak při dvanácti g už je to o dvacet čtyři kilo vyšší zatížení. Při třech čtyřech kilech navíc bych už v závodě neměl šanci,“ vysvětluje Petr. A tak se snaží sportovat: běhá, jezdí na silničním kole, hraje tenis, v zimě lyžuje a běžkuje. Díky tomu si svou váhu udržuje na hodnotě 78 kilogramů při výšce 180 centimetrů.

Když dopíjíme zeleninové smoothie, položím poslední otázku. Zažil někdy chvíli, kdy mu šlo ve vzduchu o život? Nebezpečný, nebo alespoň riskantní okamžik? „Myslím, že ani ne. Jsem konzervativní a zbytečně neriskuju. Do žádných bláznivin se nepouštím,“ zní jeho odpověď.

Přesto je prý na začátku kariéry, kdy pilot ještě nemá tolik zkušeností, potřeba i trocha štěstí. Klíčové je ale postupovat s rozmyslem a nepouštět se do prvků, na které člověk v danou chvíli nemá potřebné dovednosti. Drobná chyba tu může být smrtelná.

„Na experimenty není ve vzduchu prostor, vždycky si musím být jistý, že daný krok zvládnu. V letadle druhou šanci nedostanete, pokora vám může zachránit život.“

Jakkoli je profese leteckého akrobata náročná, jinou by si prý Petr Kopfstein nevybral. Do života mu přinesla nadhled, hodnotná přátelství a množství zážitků, z nichž může čerpat energii v těžších chvílích. „V kanceláři bych tohle nezažil. Lítání je životní cesta. Tam nahoře je mi dobře, tam je moje kancelář,“ říká o své profesi a zároveň koníčku.