Dobrodruh Otakar Batlička: Zavražděn nacisty injekcí do srdce

Tolik k těm serióznějším zaměstnáním. Kromě toho také surfoval na hřbetech obřích želv ledovým Labradorským mořem. U Dakaru mu štěkající ryba spolkla lodní rychloměr. Coby policista honil v Šanghaji pašeráky opia. Když byl filatelistou v Londýně, dostal se mu do rukou modrý mauritius. Z britského zajateckého tábora na ostrově Man se pokusil uprchnout přestrojen v ženských šatech…

Pokoj si nedal ani po návratu do vlasti. Vlastnil boxerskou školu. Na pouťové střelnici přestřílel nejlepšího československého armádního střelce Rudolfa Brachtla. Závodil na motorkách a při závodech v Plzni už měl vítězství na dosah ruky – kdyby mu těsně před cílem nedošlo palivo: speciální, jím vynalezená pohonná směs, třikrát levnější než benzin, jejíž složení se bohužel nedochovalo…

Jako první český radioamatér sestavil stanici, jejímž prostřednictvím hovořil mimo jiné s Nobileho vzducholodí. Zabýval se sugescí a hypnózou, pracoval na zdokonalení telefonu, pokoušel se o rádiové řízení pražských tramvají a užití rádia při záchranných pracích v dolech…

Co z toho je pravda a co pouhý mýtus? Oddělit legendy od reality se pokusil spisovatel Jaroslav Čvančara na webu Paměť a dějiny v článku Otakar Batlička a jeho cesta rájem a peklem.

Nezkrotný živel, jemuž by mohl závidět fantazii i baron Prášil, přišel na svět 12. března 1895. Kdo ví, po kom zdědil ty dobrodružné geny. Po otci Antonínovi Batličkovi, seriózním úředníkovi pražských plynáren, určitě ne. Možná po mamince Božence, která zemřela, když mu byly tři roky.

Učil by se dobře, jen kdyby se mu aspoň trochu chtělo… Ale nechtělo! Raději chodil za školu a lítal s partou kluků. Říkali si „Tarantule – slíďák“, a nebyly to zrovna Rychlé šípy. Spíš Bratrstvo kočičí pracky. K jejich oblíbené zábavě patřilo střílet prakem z vyšehradské skály dolů na voraře kozí bobky.

„Bez maturity to nikam nepřivedeš!“ láteřil přísný otec, když syn nedokončil studia na reálném gymnáziu. S divokým klukem však nic nezmohl – syn poprvé utekl z domova ve dvanácti letech. Podruhé to zkusil v šestnácti. O měsíc později přišel otci lístek z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota.“

A jsme znovu u batličkovských legend… „Ve skutečnosti podnikl cestu za oceán až v dospělosti,“ konstatuje Jaroslav Čvančara. Otakar sice v prosinci 1911 požádal o vystavení cestovního pasu, jako cíl cesty tehdy uvedl Itálii, pár týdnů poté byl však zadržen v Německu při pokusu propašovat se na loď plující do Ameriky. Eskortovali ho zpět do Prahy a vyfasoval tříměsíční podmíněný trest.

Lásku k dalekým krajům to v něm ale neuhasilo. O dva roky později odjel do Drážďan, kde byl přijat jako pomocník v cirkusu Sarassani. Došel s ním po jednotlivých štacích až do Hamburku, kde se konečně nechal najmout jako plavčík na loď plující do Jižní Ameriky.

Neuměl ani slovo španělsky, natož portugalsky, a živil se příležitostnou prací. Přidal se k výpravě do brazilského státu Mato Grosso, kde poznal nedotčenou divokou amazonskou džungli a přirozený způsob života indiánů. Ze svých zážitků i z vyprávění, která na toulkách vyslechl, čerpal později materiál na povídky.

Když vypukla první světová válka, žil v Buenos Aires. Jako občan Rakousko-Uherska se měl přihlásit na konzulátu a narukovat do boje za habsburskou monarchii. Místo toho se nechal v lednu 1915 najmout na loď Olaf. Vzápětí ovšem zjistil, že pod neutrální norskou vlajkou pašuje do Německa strategické suroviny: měď a ledek. Zjistili to však i Angličané, kteří Olafa poslali ke dnu.

Otakar Batlička byl jedním z mála, jež se podařilo z ledových vod Severního moře vytáhnout včas. Na nějakou dobu skončil v zajateckém táboře na ostrově Man, po propuštění se potloukal po Londýně, až koncem roku 1917 vstoupil do britské armády. Narukoval k 30. praporu pěšího pluku vévody z Cambridge. Přísná vojenská služba mu však nevoněla, takže byl po pár týdnech zadržen při pokusu o dezerci.

Koncem října 1918 se přihlásil jako branec novým československým úřadům v Praze, vzápětí ale zmizel do New Yorku. Domů se vrátil o dva roky později. Na cestách strávil asi šest let, a kdybychom měli věřit předmluvám jeho povídek, stihl procestovat nejen Jižní, Střední a Severní Ameriku, ale také Indii a značnou část Afriky…

Když se Otakar v lednu 1920 definitivně usadil ve vlasti, došlo na tátova slova. Uměl sice anglicky, francouzsky a španělsky – podle některých zdrojů také severské jazyky, ruštinu, portugalštinu, němčinu a indiánský jazyk guaraní – a skvěle jezdil na koni a střílel, neměl však maturitu ani čistý trestní rejstřík, a tak si práci hledal jen těžko.

Střídal nejrůznější zaměstnání: pojišťoval psy a vyráběl čisticí prášky. Chvíli tlumočil v ústředí pražské mládežnické organizace YMCA. Otevřel si soukromou školu boxu, v níž byl jediným učitelem. Jako komparzista si párkrát zahrál ve filmu.

Závodil také na motorce, což potvrzují novinové zprávy, zmiňující „Ot. Batličku z Nuslí na stroji DKW“ jako účastníka nejrůznějších soutěží. Jako vynikající střelec dokázal čistě proděravět minci hozenou do vzduchu nebo trefit cíl za zády mířením podle zrcátka… „Víš, to byla často otázka života a smrti. Hadi, aligátoři, dravci. Jednou rukou pádlovat a druhou střílet,“ vysvětloval skromně.

Dokonce i manželku si vystřílel. To takhle jednoho krásného dne čistil u okna malorážku, když zahlédl dole na ulici krásnou brunetku. Jen aby mu neutekla! V rychlosti popadl zbraň a prostřelil jí podpatek – v drsnější verzi klobouk –, aby vzápětí s mnohými omluvami vyběhl ven. Neortodoxní strategie námluv se vydařila a čtyřiadvacetiletá úřednice Červeného kříže Marta Špačková se za něj v dubnu 1920 provdala.

„Když už byli s Martou svoji, bavívali se tak, že jí napíchal do drdolu sirky a jednu po druhé odstřeloval. Nebo si hráli na Viléma Tella – sestřeloval jí z hlavy jablko,“ popisuje radioamatér Matěj OK1TEH na webu OK2KKW. To je ovšem jen další z batličkovských bájí. Svatbou totiž Otova divoká léta definitivně skončila. Vybouřený rebel nastoupil jako úředník k dopravní námořní společnosti United American Lines a sekal dobrotu.

V roce 1927 získal trvalé zaměstnání u pražských elektrických podniků – nejdříve jako dopravní zřízenec a výhybkář, poté jako průvodčí a řidič tramvaje, v sezoně jako průvodce cizinců při jízdách ve vyhlídkovém autokaru. Nakonec přece jen povýšil do kanceláře. Ze světoběžníka se stal usedlý úředník – a spisovatel dobrodružné literatury pro mládež.

Ke psaní, které ho nakonec proslavilo, přišel Batlička jako slepý k houslím – odpovědný redaktor časopisu Mladý hlasatel Karel Bureš hledal autora povídek a přátelé mu doporučili jakéhosi Batličku, který zcestoval svět a je skvělý vypravěč…

„A tak se jednoho dne v redakci Mladého hlasatele na pražském Václavském náměstí ocitl mohutný a charismatický člověk tmavomodrých očí a výrazného nosu, s širokou bradou a energickými ústy. Jako námořník či kriminálník tetovaný na levé ruce. Žádný mladík, ale mírně obézní prošedivělý muž, trpící chronickou rýmou a žaludečními vředy,“ popsal Jaroslav Čvančara, který jako člen Foglarova oddílu o Batličkovi slýchal přímo od Jaroslava Foglara a Karla Bureše.

Pan Bureš měl šťastnou ruku – texty od nového autora byly sice zpočátku neumělé a s řadou pravopisných chyb, ale „autentické, syrové, ukrutně dobrodružné, měly fantastický spád a zpravidla dobrou pointu“.

Od prvního slova vtáhly do děje a přesvědčily, že autor vše prožil na vlastní kůži a viděl na vlastní oči, ať už šlo o živou řeku mravenců, pohyblivé písky, nebezpečné chobotnice, obří úhoře, či svítící brouky věštící smrt…

Čtenáři hltali Batličkovy texty stejně jako Foglarovy Rychlé šípy. Za tři roky – než v květnu 1941 Němci časopis zakázali – napsal okolo sto padesáti povídek, z nich byla většina publikována v Mladém hlasateli.

Velkou Batličkovou vášní byla radiotelegrafie. „Jeho stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. V roce 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach, který chtěl na vlastní oči spatřit přístroj, jímž bylo dosaženo spojení s Blízkým východem. Hovořil… s Nobilovou výpravou. Zachytil volání potápějící se japonské lodi, a tak dlouho vysílal do éteru její polohu, až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského velvyslanectví,“ tvrdí předmluva v Batličkově knize Tanec na stožáru.

Pravda je, že Batlička si pořídil první radiostanici až v roce 1929, tedy čtyři roky po „návštěvě perského šacha“. A rok po ztroskotání Nobileho vzducholodi Italia v květnu 1928. To ovšem nic nemění na faktu, že skutečně byl zapáleným radioamatérem a ke své radiostanici usedal skoro každý večer.

První tři roky „černil“, tedy vysílal načerno, až v březnu 1932 získal koncesi pod volací značkou OK1CB. Mohl konverzovat v cizích jazycích, takže brzy získal od světové asociace radioamatérů certifikát WAC, potvrzující, že se mu podařilo navázat spojení na všech světových kontinentech. Pořádal dokonce kurzy radiotelegrafie pro mládež.

A vynalézal. Sestrojil malé krátkovlnné radiovysílače a přijímače určené ke komunikaci při záchranných pracích v dolech. A navrhl systém hlášení stanic, který využíval mikrofon u řidiče a tlampače ve vozech. Radostná doba objevů skončila s Mnichovem, který znamenal zrušení koncesí a zabavení vysílaček. Okupace a druhá světová válka pak z vysílání učinily zradu, za kterou se platilo životem.

Do odboje se Otakar Batlička zapojil od začátku okupace jako radiotelegrafista. Patřil do skupiny Obrana národa-Východ, která pod vedením bývalého majora letectva Josefa Jedličky udržovala rádiové spojení se sovětskou vojenskou zpravodajskou službou a zároveň kontakty na plukovníka Františka Moravce, zpravodajce exilové vlády v Londýně. Obsluhu ilegální vysílačky zajišťovali čtyři radiotelegrafisté, mezi nimi pod krycím jménem Svoboda i Otakar Batlička.

V červnu 1941 přepadlo Německo Sovětský svaz a o měsíc později byla v Londýně mezinárodně uznána československá exilová vláda. Československo se stalo oficiálním nepřítelem říše, a domácímu odboji tak začala být věnována daleko větší pozornost, zejména když se zastupujícím říšským protektorem stal Reinhard Heydrich.

Dohledat odbojáře v seznamech československé armády nebylo těžké. Následovala zatýkací smršť a vlna brutálních výslechů, které umožnily rozkrýt mnohé ilegální sítě. Ráno 14. října 1941 odvedlo čtyřčlenné zatýkací komando i spisovatele Batličku.

V Petschkově paláci ho vyslýchal brutalitou proslulý gestapák Oskar Fleischer, přezdívaný Řezník. Z výslechu odnesli vězně v bezvědomí. Krátce nato byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Jeho poslední vzkaz, propašovaný příteli Emilu Jirátovi, zněl: „Postarej se o Martu!“

V únoru 1942 byl Otakar Batlička odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, určeného k likvidaci vězňů těžkou prací. Popravili ho pouhých osm dní po transportu, v pátek 13. února 1942.

Nebyl by to Batlička, aby okolo jeho smrti nevznikly další legendy: Podařilo se mu uprchnout a byl zastřelen na útěku. Ubili ho esesáci v podzemním bunkru. Podlehl tyfu či zápalu plic. Spolu s dalšími deseti odbojáři byl popraven na střelnici – což uvádí jmenný seznam v táborové knize úmrtí.

Jaroslav Čvančara však má jinou hypotézu: „Celá skupina odbojářů, která zahrnovala i Otakara Batličku, byla 13. února 1942 zlikvidována SS sturmbannführerem doktorem Krebschbachem, který je usmrtil benzenovou injekcí do srdce… Odpovídají tomu tříminutové intervaly uvedené na úmrtních listech.“

Zní to pravděpodobně – podle vzpomínek přeživších vězňů byly smrtící injekce fenolu (který se vyrábí částečnou oxidací benzenu), takzvané špricy, Krebsbachovou oblíbenou metodou popravy. Vysloužily mu přezdívku Špricbach…

Otakara Batličku, po válce téměř zapomenutého, objevil v šedesátých letech student FAMU Petr Sadecký. Po domluvě s vdovou a ve spolupráci s editorem volně přepracoval původní povídky a výsledkem byla kniha Na vlně 57 metrů. Po jejím úspěchu následovaly další tituly: Tanec na stožáru, Na vlnách odvahy a dobrodružství, Tábor ztracených…

Sadecký splétal fikce o Batličkově životě tak dovedně, že jsme fakta od mystifikací nedokázali s naprostou jistotou rozlišit ani my. Ale – záleží na tom? Otakar Batlička sice nezabíjel holýma rukama levharty ani nerdousil krajty jako jeho hrdinové, nicméně bez váhání vstoupil do odboje a položil život za vlast.