Článek
„V naší zemi nabídneme hostům nejprve něco malého k zakousnutí,“ vysvětluje. „A taky zelený čaj, ten podáváme s jednou rukou na srdci, a jenom trochu. Kdyby ho bylo hodně, znamenalo by to, že chceme, aby hosté co nejdříve odešli.“
Na pohovce u stolu sedí Dan a Jessica a usrkávají čaj z hrnečků bez oušek. Hostitelka jim podává oválný bochník chleba.
„Lidé v Uzbekistánu si chleba moc považují. Tenhle je kulatý a představuje slunce. Ulomte si sami kousek – ten, na koho zůstane prostředek, bude šťastný.“ Dan s Jessicou si pozorně prohlížejí chléb. Přijeli za Damirou do Borough Parku, aby u ní ochutnali uzbeckou kuchyni. Za šestihodinový kurz zaplatí 165 dolarů (4 060 Kč).
Damira zasvěcuje Jessiku, jak na to.
Jejich hostitelka pracuje pro Společnost kuchyní – školu vaření, místním tiskem trefně označovanou jako OSN národních kuchyní. Základní nápad je jednoduchý: přistěhovalci pozvou k sobě domů malou skupinku zájemců a poučí je o vaření a kultuře rodné země.
Hledá se nová korejská babička
Firmu založila Lisa Grossová (33), dcera přistěhovalce z Jižní Koreje. Když byla dítě, žila v jejich domácnosti babička, která vařila chutná korejská jídla. „Pokaždé, když jsem s ní chtěla vařit, řekla mi, ať se jdu učit,“ vzpomíná.
Když začala sama vařit, chtěla si ukuchtit něco z národní kuchyně. Ale její babička už nežila. Tehdy si řekla: „Nebylo by výborné, kdyby tady byla jiná korejská babička, od které bych se mohla učit?“. Proto založila Společnost kuchyní a jako prvního zaměstnance najala jihokorejskou imigrantku. Nyní pro ni pracuje devět žen, mj. z Japonska, Argentiny, Trinidadu, Řecka a Libanonu.
Jamini z Indie vařila dokonce pro televizního moderátora Stephena Colberta. Videonahrávku na internetu shlédlo více než sto tisíc zájemců.
Obdobné firmy rostou v USA jako houby po dešti. Eat Offbeat kupříkladu zaměstnává uprchlíky, kteří vaří pokrmy své vlasti, a roznášková služba je doručí zákazníkům až do bytu.
V Uzbekistánu se říká, že když jíte sami, jíte s ďáblem.
V kuchyni svého bytu v Borough Parku má hostitelka na sobě červenou zástěru vyšperkovanou nepřehlédnutelným nápisem: „Pospěšte si! Šéfkuchařka Damira již vaří.“ Jessica vysvětluje, že již absolvovali všechny ostatní kurzy, které Společnost kuchyní nabízí, a krájí při tom cibuli. „Pokrmy, které jsme s instruktory připravili a pak s nimi spořádali, byly to nejlepší, co nám mohli ze svého kraje nabídnout. Navíc jsme je předtím nikdy nejedli. Rádi sem z New Yorku zase přijedeme,“ říká.
Dan se připojuje a vysvětluje, že doma každý večer pro svou dívku a pro sebe něco kuchtí. „Chodíváme s přítelkyní do uzbecké restaurace a vždycky jsem chtěl vědět, jak se takové pokrmy připravují.“
Hlavním jídlem, servírovaným dnes Damirou, bude hovězí guláš zvaný dimlama, podávaný s ačik čuku – salátem z cibule a rajčat. „V Uzbekistánu se říká, že když jíte sami, jíte s ďáblem. Proto máme vždy otevřené dveře a připraveno aspoň jednu porci navíc,“ objasňuje Damira Inatullajeva. Sama je ve skutečnosti lékařka a její manžel vysokoškolským učitelem dějepisu. Před dvěma lety, když získal zelenou kartu, se rozhodli se přestěhovat do USA, kde už žily jejich dvě děti.
Kečup magickou přísadou?
„Přemýšlela jsem, čím se tady budu živit. Lékařstvím? Ne. Chtěla jsem dělat něco, co mám doopravdy ráda – vařit, mít doma hosty a dělit se s nimi o jídlo. Právě tohle spojuje všechny kultury.“
Když přijela do Spojených států, chtěla připravovat americká jídla. „Přátelé se mi ale smáli. Co myslíš pod pojmem americké jídlo? Čínskou kuchyni? Italskou? Polskou? Tady žádná americká kuchyně není, možná tak hamburgery. Pak jsem šla do supermarketu si koupit to pravé americké jídlo. A tam to bylo přesně, jak říkali. Musela jsem jim dát za pravdu. V naší firmě vaří i kolegyně, dříve pracující v zemědělství nebo v kadeřnictví,“ tvrdí Damira.
Uzbecká lékařka míchá v hrnci salát z vařených baklažánů, cibule, mrkve a rajčat, bere z lednice kečup a směje se. „Tohle je recept mé babičky. Vylepšila jsem jej a přidávám do něj kečup. Možná, že právě tohle je americká část mé osobnosti.”