Článek
Jak celý příběh značky Snow Leopard začal? Není to totiž úplně standardní obživa, do které se mladí v dnešní době pouští...
Asi před osmi lety jsem byl v Nepálu a koupil si tam nepromokavou bundu. Tou dobou jsem byl student a u nás by mě taková bunda vyšla stejně jako letenka na měsíční prázdniny. Proto jsem si dřív půjčoval tátovu. V Nepálu jsem ji ale koupil docela levně a otestoval ji. Doma se pak všichni ptali, kolik stála, a chtěli ji také. Pár jsem jich proto dovezl.
No dobře, ale z tohoto bodu je stále ještě do rozjezdu podnikání docela daleko, ne?
Potom jsem tam nějakou dobu žil a pracoval pro jeden obchod. Získal jsem spoustu kontaktů a pomalu se to začalo rýsovat. Když jsem se rozhodl spolupráci ukončit, zkusil jsem to sám na sebe, neměl jsem moc co ztratit.
První návrhy střihu, pěkně klasicky na papíře.
Jak to funguje? Člověk řeší všechno s jednou továrnou?
Ze začátku těch továren bylo víc, ale s některými nebyla dobrá komunikace. Nepálci jsou specifičtí, velice hodní, ale hrozně nespolehliví. Když se něco stane, klidně třeba měsíc neberou telefony. Což je jaksi problém. Nyní spolupracujeme s jednou hlavní továrnou a třemi doplňkovými ověřenými továrnami.
Jaké jsou v těch továrnách podmínky? V Asii to většinou není žádná sláva.
Popravdě by mi v těch našich vůbec nevadilo pracovat. Mají dobré peníze a nemají stres. Vybíral jsem ty továrny tak, abych se mohl zaměstnancům dívat do očí. Většinu jich už znám. Usmíváme se, když se potkáme a já zkouším i pár slov nepálsky.
Víte, kolik dostávají zaplaceno?
V Nepálu je průměrný plat v přepočtu asi 2000 českých korun. V továrně jsou dva až tři hlavní krejčí, každý pracuje s jedním materiálem - nepromokavý, softshell apod. Ti spolupracují s majitelem továrny a odpovídají za kvalitu. Každý si vydělá až 40 tisíc korun měsíčně. Což je na jejich podmínky úplně super. Většinou si pak časem otevřou vlastní továrnu. Klasičtí krejčí mohou mít kolem 10 tisíc korun.
Podmínky v továrně jsou podle Bindera nesrovnatelné s těmi v Indii.
A ti nejníže postavení pracovníci?
Pomocné síly, veskrze ženy, mají zkrácený pracovní úvazek, dělají opravdu spíš pomocné práce, nemají žádnou zodpovědnost, a vydělají si třeba čtyři tisíce. Mají základní sazbu a pak jsou placeny i od kusu, takže záleží v podstatě na nich, kdy chtějí přijít a jak dlouho pracovat, mají čas starat se o děti.
Striktnější je to, jen když děláme vzorky pro novou kolekci. Přijedu vždy zhruba na 14 dnů, ale protože jsou to Nepálci, řeknu jim, že jsem tam jen na 10 dní. Tak zůstanou v práci déle. Dostanou zase ale peníze navíc, a tak jsou spokojení.
Zasvěťte neznalého - jak velký spoleh na tamější pracovníky je?
Většina továren vyrábí pro místní, je to pro ně tak jednodušší. Nikdo jim nevytýká, když něco není dokonalé. Když dělají pro mě, musí se snažit daleko více. Správné barvy, zipy, což je po ně trochu problém. Musí se zaměřit na detaily. V té hlavní továrně pracuje asi 80 % místních, 15 % zajistím já a zbylých 5 % další zahraniční pracovníci.
O jak velké továrně vlastně mluvíme?
Je to čtyřpatrový dům s kapacitou až 100 zaměstnanců, ale je jich tam kolem 60. Záleží na sezoně, a tak podobně.
Hlavní krejčí s ředitelem továrny prezentují vyrobené oblečení.
Jak často tam cestujete?
Teď už to mám poměrně zařízené, jsme v pravidelném kontaktu, takže stačí dvakrát do roka - dohlédnout na nové kolekce.
Co byste popsal jako největší překážky takového podnikání?
Asi vlastní neznalost. Už jsem navrhoval oblečení, ale ne tak sofistikované, dělal jsem to původně hodně na punk. První kolekce nebyly špatné, ale nebyly dokonalé.
Může se stát, že se určitý kus oblečení rozešije v jedné továrně a dodělá v druhé?
Šití probíhá striktně v jedné továrně, ale někdy se můžou ve specializované továrně dodělávat potisky nebo výšivky.
Máte ještě pořád tu první bundu, která všechno začala?
Už asi ne, ale nevyhodil jsem ji proto, že by se pokazila, vyměnil jsem ji za vlastní.
Jak těžké je dostat zboží do Prahy?
V podstatě vůbec, všechno posíláme letecky a už jsem to měl vyřešené z dřívější práce. Jen je třeba všechno hlídat. Stačí zadat v Nepálu špatně kódy a je problém s celníky a DPH. Někdy třeba napíšou správnou výslednou cenu, ale jednotlivé položky zásilky nesedí. To je asi jediný problém.
A výhoda této destinace?
Výhodou Nepálu je, že všechno je na přátelské bázi. První den se třeba vůbec nepracuje, jen se bavíme, pozvou mě domů k rodinám. Jsou ale hodně specifičtí v tom, že jdou třeba na oběd nebo modlitbu, a už se nevrátí do práce. Nebo třeba jedou na týden za rodinou, ale přijedou až za dva. Každý den ale tvrdí do telefonu, že už jsou na cestě, i když nejsou. Chce to hodně trpělivosti, to je prostě Nepál. Zkušené lidi je navíc těžké si udržet, takže i když zrovna není zakázka, dostávají základní plat, sedí a jen tak koukají okolo.
Každodenní život v Nepálu umí člověka učarovat.
Zkoušel jste tam prosazovat západní styl práce?
Ano, spíše na začátku, ale v podstatě jen v drobnostech. Tlačit na to hodně, seknou se a budou to třeba dělat schválně špatně. Je třeba jim všechno podrobně vysvětlit, co přesně od nich chci, aby dělali. A také proč. Všechno přátelsky.
Nenapadlo vás to zkusit jinde?
Napadlo, ale třeba v Indii to byla hrůza. Snaží se tam jednorázově získat co nejvíc peněz a vůbec nepřemýšlí do budoucna. A ty hygienické standardy jsou taky úplně jinde, i když nejsem zhýčkaný.
Jaké jsou vize do budoucna?
Teď jsme hodně pracovali na kvalitě zboží. Zpočátku jsem byl spokojený třeba s 50 procenty, dnes se bavíme tak o 90 procentech. Sám si v podstatě všechno outdoorové nakupuju v Nepálu, kromě bot. Ty tam prostě neumí.
Zdá se mi, že to pro vás má takové určité osobní kouzlo...
Víte, v klasické továrně se látky řežou laserem. Každý kousek je pak stejně velký. V Nepálu mají papírové vzory, které obkreslují křídou a pak stříhají ručně. Každý kus se tedy může maličko lišit. Ale to je ruční práce. Má to samozřejmě i své nevýhody, ale mně se to líbí.