Článek
Už teď je jasné, že velká část z důchodu ve výši 1500 korun měsíčně půjde na léky a veterinární péči. Právě kvůli zhoršujícímu se zdraví, které přichází s věkem, museli loni oba psi policejní kariéru ukončit. To však neznamená, že by se přestali radovat ze života. Jak říká Zdeněk Pospíšil, Vira těší procházky v lese nebo vyhřívání se na sluníčku na zahradě: „I když je pořád hravý, dovádět už kvůli bolestem nemůže. Často si ale přijde pro podrbání a pořád si mě hlídá před cizími lidmi.“
Se psem u nohy si strážníci snadněji získávají respekt.
O půl roku mladší Dar, který pracoval zase s jiným psovodem, pochází ze stejné chovné stanice jako Vir. U městské policie skončil především kvůli nemocným kloubům. Společnost na zahradě u domu jeho pána, který se o něj dál stará, mu teď dělají kříženka jezevčíka Bettyna a pětiletá fenka německého ovčáka Lupina. Navzdory zdravotním obtížím si v poslední době hodně oblíbil různorodé hry s míčky.
Práce mu nechybí
Vira trápí výrůstky na bederní páteři, které mu tlakem na nervy způsobují bolest, a také oční vada, konkrétně poškozená sítnice, která se nedá léčit ani operovat. To, že mohl zůstat se svým psovodem, je pro něj ideální. „Jsme na sebe hodně fixovaní, takže odloučení by ani pro jednoho nebylo jednoduché,“ přiznává Zdeněk Pospíšil s tím, že pokud by neměl dům se zahradou, byl by pes nabídnut k adopci. Strážník se v současné době stará i o mladého vlčáka Morgana, Virova nástupce ve službě.
Vir a Morgan na zahradě
„Navzájem se tolerují, ale už je bohužel nemůžu pouštět k sobě, protože by jejich hrátky mohly skončit špatně – v krajním případě i Virovým ochrnutím.“ Psí veterán tráví velkou část dne v zahradním kotci. Práce mu prý neschází. „Myslím, že je to zasloužilý důchodce. Je to jako u lidí. Jakmile už toho má člověk dost, užívá si odpočinku.“ Pracovní instinkty, především jistá ostražitost, ale Virovi zůstaly.
„Když nám pošťák něco hází do schránky nebo se vracejí domů sousedi, s chutí si zaštěká a taky pořád dává najevo, že by se ke mně neměl přibližovat nikdo, koho nezná.“ Není divu, vždyť dávat pozor na svého pána a dokázat si zjednat respekt patřilo mezi jeho hlavní pracovní povinnosti. Jako hlídkový pes musel umět zakročit proti výtržníkům, ale také třeba najít osoby v terénu či uvnitř objektů.
Krotil chuligány
Více než pět let doprovázel Vir svého pána na preventivních pochůzkách v odlehlých příměstských částech zahrádkářských a chatových oblastí, při kontrolách parků v centru města, na vlakovém i autobusovém nádraží, při hokejových a fotbalových utkáních a vůbec na místech, kde se shromažďuje více lidí, kteří by mohli dělat nepořádek.
Zdeněk Pospíšil se svými německými ovčáky
„Respekt si vytvořil velmi rychle. Stačilo, aby se objevil a zaštěkal, a když to dotyčný nepochopil, tak do něj vrazil náhubkem. Vzpomínám si, že takhle zneškodnil skupinu opilých fanoušků, kteří chtěli před stadionem napadnout autobus hostujícího týmu.“ Služební pes by měl být kliďas, kterého nevyvede z míry povyk, zvuky dělbuchů ani nutnost vstoupit do temných prostor.
Za vypátrání psa nabízí Američan svůj sportovní vůz
Vytočit se podle Zdeňka Pospíšila nechal Vir jenom párkrát. „Jednou to bylo na nádraží, kde muž pod vlivem drog narušoval pořádek, provokoval a opakovaně nereagoval na výzvy, aby se nepřibližoval, až po něm pes vystartoval.“
S bývalým „kolegou“ Darem se nikdy nekamarádil. Ve službě se většinou střídali, takže spolu ani často nepřicházeli do styku a vnímali se spíš jako konkurenti. „Pokud by měli být pohromadě, nedělalo by to dobrotu.“ Naopak svého mladého nástupce by mohl lecčemus naučit, dokonce taková tréninková metoda existuje, ale příliš se prý nepoužívá. „Většinou od sebe odkoukávají neřesti,“ směje se Zdeněk Pospíšil.