Čtyřletá Češka sama vystoupala do základního tábora Everestu. Všechny jsem předběhla, řekla

Jak nápad na pochod do základního tábora Mt. Everestu společně s dětmi vznikl?

Mělo to určitý vývoj. Původně jsme chtěli jet na kole z jordánského Ammánu přes Saúdskou Arábii do ománského Maskatu. Během plánování ale Gaza zaútočila na Izrael a s ohledem na bezpečnost jsme se rozhodli, že do toho regionu raději nepojedeme. A tak jsme hledali alternativy.

A první, co vás napadlo, bylo jít do základního tábora nejvyšší hory světa?

Vlastně vůbec ne. Chtěli jsme se vrátit do Nepálu, kde mám dlouholeté kontakty a kde jsme šli vloni se Sašou trek s názvem Annapurna Circuit. Během 23 dní jsme zdolali 316 kilometrů. Sašovi bylo tehdy šest let, ušel to bez jakýchkoliv problémů a byl nejmladším, kdo to kdy dokázal.

Samozřejmě jsme předem věděli, že kdybychom nyní šli do základního tábora Everestu, stala by se Zara světovou rekordmankou. Ale vůbec jsme netušili, zda je toho schopná. Nechtěli jsme to lámat přes koleno, a proto jsme plánovali spíše jen nějaké jednodušší treky v okolí.

Kdy jste plány přehodnotili?

Nejprve jsme šli z Jiri do Lukly, kde jsme cestou potkali asi jen dva turisty. Jakmile jsme ale dorazili k Lukle, viděli jsme, jak tam přistávají letadla z Káthmándú s velkým množstvím lidí, kteří jdou do základního tábora. V ten moment se Zara dostala do přímé konkurence s dospělými lidmi a musím říct, že mi to vyrazilo dech. Za ten den všechny do jednoho předběhla. Chápete to? Čtyřletá holčička předběhla řádově 150 dospělých lidí.

A to se v podstatě opakovalo i následující den, kdy jsme šli z Phakdingu do Namče Bazar a kdy nás předešli pouze dva Francouzi. Jedná se přitom o velký kopec s převýšením asi 1200 metrů. V ten moment jsme si řekli, že když jdou do základního tábora lidi s takovouto fyzičkou, tak Zara je strčí do kapsy. Navzdory tomu, že jsme poctivě dodržovali aklimatizační dobu a chodili různé postranní výstupy, tak jsme postupem času zjišťovali, že jsme před některými lidmi v předstihnu i dva tři dny.

Můžete pochod trochu popsat?

Celá výprava trvala zhruba měsíc, vyrazili jsme 14. prosince a nachodili jsme okolo 270 kilometrů. Šli jsme z Jiri přes Luklu a Namče Bazar až do základního tábora, což bylo 170 kilometrů. Tam jsme dorazili 1. ledna. Cestou zpět jsme šli do Salleri, odhadem asi 100 kilometrů, kam jsme došli 10. ledna. Odtamtud jsme jeli jeepem do Káthmándú. Celkem jsme vystoupali přes 20 tisíc výškových metrů, přičemž základní tábor se nachází v 5364 metrech nad mořem.

Děti šly celou dobu bez jakékoliv pomoci?

Ano. Zara navíc jakoukoliv pomoc zcela odmítala, iritovalo ji to. Navíc má trochu komplex mladšího sourozence a neustále se Sašou soutěžila a chtěla jít první.

Nastaly během pochodu nějaké, ač třeba menší komplikace?

Jeden problém nastal, i když možná trochu překvapivý. Zara je z Malajsie, kde žijeme, s ohledem na tamní vysoké teploty zvyklá spát zcela bez přikrývky. Během cesty se tak doslova prala se spacákem, prvních pár nocí řvala: ,Pusťte mě, pusťte mě!‘ Bylo to nepříjemné, protože jsem nechtěl, aby prochladla a onemocněla. Postupem času si na něj ale zvykla a nic z toho se naštěstí nestalo. Dokonce si časem srovnala i psychiku a už jí nevadilo, když nějakou chvíli nekráčela první. Posunula se tedy i ve vývoji, a o tom právě podobné pochody jsou. Jsem přesvědčený, že jsou pro děti velmi prospěšné.

Jak tento počin děti všeobecně vnímaly? Jako výzvu, dobrodružství, nebo jako něco zcela přirozeného?

Pro Sašu je to úplně přirozené. V létě jel třeba na dětském kole měsíc přes Tibet a měsíc přes Mongolsko. Má za sebou 27 pětitisícových vrcholů. Pro Zaru, která má teď tři pětitisícové vrcholy, je zase přirozeným prostředím džungle, přes kterou chodí denně do čínské školky. A ta je daleko těžším prostředím než Himálaj. Neříkám, že celé pohoří, ale podobné stezky jako ta do základního tábora Everestu jsou podle mého názoru pro děti. Neberte mě ale za slovo. Důležitý je samozřejmě trénink, znalost hor a schopnost zhodnotit, zda to to dítě dokáže. A to samozřejmě platí i pro české hory.

Byl problém získat povolení na pochod s takto malými dětmi?

Nepál je v tomto ohledu velmi benevolentní. Děti do 10 let neplatí za víza a do národního parku nepotřebují žádné povolení.

Jaké byly reakce lidí, které jste cestou potkávali? Přece jenom, na podobném treku nevidíte čtyřletou holčičku každý den…

Neuvěřitelné. Zara neustále dostávala nějaké dárky a ze všech stran přijímala gratulace.

Tvrdíte, že v ženské kategorii je nyní nejmladší na světě, komu se do základního tábora Everestu podařilo svépomocí dostat. Tušíte, jaký byl dosavadní rekord?

Je to tak, možná dokonce i nejmladším člověkem vůbec, ale ta informace není úplně snadno dohledatelná. Podle našich informací měl chlapecký rekord držet pětiletý klučina z Indie. V národním parku nám každopádně vydali certifikát, že je Zara nejmladší a že nám ji nepomáhali nosit. Měli jsme s sebou nosiče, ale ten nám nesl pouze jídlo a vybavení.

Chystáte se kontaktovat Guinnessovu knihu rekordů, aby rekord oficiálně potvrdila?

Ano, uvidíme, jak to dopadne.

Asi se shodneme, že vaše výchova dětí je krapet specifická. Podle svých slov se od nejranějšího věku snažíte po vzoru kmenů žijících původním stylem života rozvíjet jejich mentální a fyzické dovednosti. Jak jste k podobnému přístupu dospěl a jak taková výchova probíhá v praxi?

Myslím, že právě Nepál je zářným příkladem. Jeho obyvatelstvo je nesmírně diverzifikované. Jednak to městské, třeba v Káthmándú, a pak tu najdete vesničky, kde děti chodí každý den do školy třeba 400 výškových metrů a vyběhnou to, jako by měly křídla. A to je ten klíč. Městské děti, a klidně i v Nepálu, mají obvykle viditelnou nadváhu. Pohyb navíc souzní s mozkem. Když nemá dítě pohyb, tak se špatně vyvíjí. O tom jsem přesvědčený.

Osobně jsem navíc procestoval celý svět. Hodně času jsem strávil se Sibiřany, kmeny, které žijí kočovným způsobem života v Mongolsku, v Tibetu. Pracoval jsem v Afghánistánu, trávil čas s kmeny v Jižní Americe. Nějakých deset let jsem měl šanci pozorovat, jak tyto kmeny žijí a vychovávají děti. Neřekl bych ale, že je to výchovou. Formuje je prostředí, v němž žijí.

Prostředí je nutí jak k fyzickým, tak akademickým znalostem. Neučí se třeba těžkou matematiku, ale dokonale znají prostředí, tisíce rostlin, hvězdy, zákonitosti v přírodě. Učí se zároveň sociálním dovednostem, protože žijí ve skupinách, tudíž jsou daleko vyspělejší než západoevropské děti. Zároveň tam děti nepláčou, nerozčilují se, jsou pokorné a jsou navyklé si vzájemně pomáhat. Ta skupina se totiž stará o jediné, a to je přežití.

My se to se ženou snažíme napodobit, ne ze sta, ale třeba z 30 procent, a máme výsledky takové, jaké máme. Důležitými složkami jsou chůze, rozvíjení psychiky a socializace, z čehož se pak odvíjí i akademické znalosti. Koneckonců se tedy nezaměřujeme tolik na samotnou výchovu, ale to prostředí, do kterého děti dostáváme, je vychovává za nás.

Mnozí by jistě poznamenali, že podobný přístup je vůči dětem přinejmenším trošku krutý. Co byste takovým lidem vzkázal?

Odpovím otázkou. Není kruté dítě posadit s mobilem v ruce k televizi? Já se domnívám, že je to daleko krutější, protože to dítě má pak o poznání menší šance se o sebe v budoucnu postarat. Na vlastní oči vidím, že naše děti jsou velmi schopné a vyvinuté, takže pak nebudou zažívat tu krutost v dospělosti. Když se s nimi navíc bavíte, tak zjistíte, že jsou z podobných počinů úplně nadšené a nesmírně je to baví. Kdyby to samy nechtěly, tak bych proti nim nešel. V takovém případě by to nemohlo fungovat.

Ať si tedy lidi myslí, že je to kruté, ale my si to nemyslíme. Víte, každý z nás si určitou formou krutostí prostředí, ve kterém žijeme, prošel. Příkladem budiž to, když se dítě učí chodit, sáhne si na horkou plotnu nebo spadne ze židličky. My krutí nejsme, ale to prostředí tou svojí krutostí děti učí, aby ho chápaly a naučily se ho používat správně, věděly, jak zacházet se svým tělem a psychikou.

Pochod jste zdárně ukončili a vracíte se zpět domů. Jak ho vy osobně a děti hodnotíte?

Děti jsou nadšené. Já jsem samozřejmě jako jakýkoliv jiný rodič měl určité obavy, ale ty mám, i když jdou přes džungli do školy. Nejhorší z celé výpravy byla cesta autem po těch šílených silnicích. Šlo to obejít letem do Lukly, ale tamní přistávací dráha je se svými 500 metry a umístěním v horách podobně šílená. Nejradši bych šel pěšky rovnou z Káthmándú, ale je to bohužel 200 kilometrů na východ.

Tušíte už, jaká další výzva na vás s dětmi čeká?

Zatím ne. Jak už jste asi zaregistroval, naše plány se hodně mění za pochodu. Vloni jsme byli u Annapurny, vylezli jsme asi na šest sopek na indonéské Jávě, pak zmíněné kolo v Mongolsku a Tibetu a teď základní tábor Everestu. Tak uvidíme, kam nás vítr zavane příště.