Český cyklista „nakreslil“ přes střed Evropy 3000 km dlouhou Davidovu hvězdu

Loni jste v Izraeli vyhrál cyklistický závod. O jaký typ závodu se jednalo?

Věnuji se ultracyklistickým závodům na dlouhé vzdálenosti bez podpory. To znamená, že si vše musíte vozit s sebou svépomocí a nesmíte využívat toho, co by nebylo přístupné všem závodníkům. Spíte, kde chcete, a celý den šlapete a snažíte se co nejméně zastavovat. Každý den naspíte zhruba tři hodiny. Vždy rád říkám, že je to takové poznávání lehkosti bytí. Jedete a staráte se pouze o to, co budete jíst a kde budete spát. Trasu máte v GPS lokátoru na řídítkách a vezete sledovací zařízení - tzv. tracker, který satelitně odesílá vaši polohu a přes zprostředkovatele se zobrazujete jako tečka. Každý tedy ví, kde jste, a vy víte, kde jsou ostatní.

V Izraeli se konkrétně jednalo o závod na horských kolech ze severu, od izraelsko-syrské hranice na úplný jih do města Ejlat. Projela se tedy celá země, 1450 km. Většinou mimo města, přes vulkanická pohoří, pouště a také kolem Mrtvého moře. Celkem jsem byl na trase sedm dní a deset hodin.

Co vás na závodě napříč Izraelem lákalo?

Jednak rád poznávám, kde má lidské tělo limity, a přitahují mě nové výzvy. Zároveň se v diskomfortu vždy nějak najdu a uvědomím si spoustu věcí. Třeba že teplé jídlo a postel nejsou samozřejmostí. Při těchto závodech máte spánkovou deprivaci, často jedete v dešti a máte minimum věcí. Na druhou stranu se cítíte velmi svobodně.

Druhá věc je, že tyto závody jsou často organizované tak, aby trasa charakterizovala danou zemi. Závod Holyland MTB Challenge (HLC) v Izraeli mě zaujal díky krajině a lokalitě, kde jsem dosud nebyl. Vždy před závodem jezdím do destinace zhruba deset dní předem, abych se aklimatizoval a pochopil, jak země funguje, což mi při závodě velice pomáhá.

Jak závod zpětně hodnotíte?

Ten příběh pořád trvá. Není den, kdy bych si na něco z Izraele nevzpomněl. O to víc, že se v zemi aktuálně děje to, co se tam děje. Když to ale pominu, tak ten závod je opravdový diamant. Rozdělil bych to na dvě roviny. První je krajina - Golanské výšiny, Galilejské jezero, nádherná surová příroda, zelená oblast, kde je dostatek vody. Pak jižní část Izraele, kde je Negevská poušť. Vezl jsem tam devět litrů vody a vůbec netušil, jak dlouho v úseku bez vody budu. Například defekt na kole by mohl být dost rizikový, když jste v poušti a desítky kilometrů není nikdo.

Druhou rovinou jsou lidé. Během závodu jsem jich potkal spousty a zažil s nimi spousty zážitků. Například s vojáky, kteří mi chtěli darovat vodu. To ale není povoleno. Vše si musíte obstarat sám, takže jsem s nimi vždy prohodil pár slov a zase pokračoval dál.

Podobných závodů jste se účastnil i v jiných zemích. Je nějaký, který můžete vypíchnout, ať už v jakémkoliv slova smyslu?

Posledním, kterého jsem se účastnil, je druhý největší závod tohoto typu na světě. Koná se v Kyrgyzstánu, jmenuje se Silk Road Mountain Race, tedy závod hedvábnou stezkou, a je 1900 km dlouhý. Kyrgyzstán je země, kde se zastavil čas, mnozí lidé se živí pastevectvím a žijí v jurtách vysoko v horách. Je tam nehostinná, ale krásná krajina, kdy jedete v horách i ve výšce 4000 m n. m., kde je v noci pod minus 10 stupňů, k tomu brodíte řeky a sněží. Druhý extrém byl v oblastech, kde jsem jel v tropickém teple v 37 stupních. Letos se na tomto závodě sešli ti nejlepší jezdci na světě, kteří se umísťují na předních místech na velkých závodech. Povedlo se mi tam ulovit páté místo.

Zpět k Izraeli. Tvrdíte, že jste si u tamních obyvatel díky vítězství v závodě vysloužil velké uznání. Opravdu to tak prožívají?

Prožívají to více, než jsem čekal, zastavují vás lidé ve městech, kibucech a podporují vás. Nebo se k vám přidá nějaký cyklista, který si vás najde na mapě, jak jsem zmiňoval dříve. Ale je opět povoleno jet s někým jen pár desítek minut, aby to nebylo znevýhodnění pro ostatní jezdce. Prostě musíte být na všechno sám, aby to bylo fér. Uznání jsem si vysloužil i díky tomu, že jsem byl v Izraeli poprvé a závod jsem ujel za vůbec nejlepší čas v historii.

Po závodě vám ale ukradli kolo. Jak se to událo?

To je dlouhý příběh, ale pokusím se ho zkrátit. Po závodě jsem odjel zpět do Tel Avivu, ale měl jsem jen oblečení, ve kterém jsem strávil posledních devět dní, a zbytek věcí jsem si mohl vyzvednout až následující den. Rozhodl jsem se přespat na pláži, což ale nebyla nejlepší volba. Je tam hodně ilegálních imigrantů z Afriky, kteří mají na neopatrné lidi, jako jsem já, zálusk. V noci, když jsem spal, mě nejspíš něčím omámili a vzali mi vše kromě dokladů.

Co se dělo bezprostředně poté, kdy jste se probudil a zjistil, že jste byl okraden?

Šel jsem na policii, kde jsem ale moc úspěšný nebyl. Šel jsem si tak alespoň vyzvednout batoh, který jsem měl uložený po čas závodu. Po cestě jsem potkal cyklistu, kterého jsem se zoufale zeptal, zda by mi nepůjčil peníze alespoň na taxi na letiště. V ten moment se stalo něco neskutečného. On mě poznal, věděl, že jsem vítěz HLC, a peníze mi půjčil s tím, že mu je vrátím po návratu domů. Když jsem mu popsal, co se mi stalo, napsal zprávu do skupiny cyklistů a začala mobilizace záchrany mých odcizených věcí.

Netuším jak, ale za dvacet minut se ve firmě, kde jsem měl uložený batoh, ve dveřích objevil kamarád jednoho z jezdců s tím, že mě jde vyzvednout a postarat se o mě. Na tabletu mi začaly chodit zprávy od místních lidí, zda něco nepotřebuji, kde jsem a že za mnou zajedou a postarají se o mě. Sluchátka a telefon, které mi taky ukradli, se dají lokalizovat, tak jsme vyrazili na místo, kde měly být, a doufali, že tam najdeme moje kolo. Nebyla to úplně nóbl čtvrť v Jaffě (severní část od Tel Avivu - pozn. red.), ale spíše ghetto plné imigrantů z Afriky. Akce byla bohužel neúspěšná.

Izraelci ale následně zorganizovali sbírku a okamžitě pro vás vybrali peníze na nové kolo. Jak jste to vnímal?

Nevěřil jsem tomu. Za čtyři hodiny dokázali vybrat tolik peněz a proměnit vše, co se stalo, v pozitivum. Nikdy jsem nebyl tak dojatý, uronil jsem i několik slz. Bylo mi řečeno, že se mám naučit přijímat dary, a tak jsem peníze přijal a na oplátku si na nové kolo nechal vyobrazit Davidovu hvězdu a známý citát v hebrejštině „Dobří lidé uprostřed cesty“.

Dostal se právě díky tomu Izrael do vašeho srdce?

Ano a je tam stále. Hlavně díky tomu, jak se tamní lidé dokázali semknout a postarali se o mě.

Jak jste vnímal skutečnost, že byl Izrael před nedávnem napaden palestinským militantním hnutím Hamás z Pásma Gazy?

Je mi moc líto, co se tam aktuálně děje. Na jaké jsem straně, je zřejmé, a to se nezmění. Podrobněji bych se nerad vyjadřoval.

I proto vás napadlo, že na kole projedete střed Evropy a pomocí trackovací aplikace v mapě „nakreslíte“ obrovskou Davidovu hvězdu?

Ano, je to přiměřené, neagresivní vyjádření toho, co cítím. Navíc jsem nikdy nebyl člověk, který by mlčel, když se něco takového děje. Vždy jsem i přes riziko dělal to, co si myslím, že je správné. V rámci této cyklistické akce jsem založil i sbírku na podporu obětí války. Je to pacifistická sbírka a budu vděčný všem, kteří přispějí. Vybrané peníze poputují na pomoc rodinám ve vyvražděných oblastech.

Kudy jste jel, kolik jste najel kilometrů a jak dlouho vám cesta trvala?

Začínal jsem v Chocni, na vlakovém nádraží, ze kterého jsem pokračoval na Vratislav. Dále pak vodorovně na západ a pak na jih k Linci a zpět do Chocně. Chvilku jsem kopíroval stejnou část a přes Broumovský výběžek na polsko-německou hranici, což byla nejsevernější oblast. Následovala rovinka na jihozápad ke městu Norimberk a z něj vodorovně do Olomouce. A poté znovu zpět do Chocně (trasa k nahlédnutí je k dispozici zde - pozn. red.).

Celkem jsem najel 2816 kilometrů, nastoupal 35 tisíc výškových metrů, po cestě jsem měl 113 objížděk nebo neprůjezdných cest, 15 % trasy byla šotolina nebo lesní cesty. Přijel jsem domů o 5,5 kilogramu lehčí a na trase jsem strávil devět dní a dvě hodiny. Průměrně jsem tedy ujel 312 kilometrů za den.

Bylo těžké takovou trasu naplánovat?

Bylo těžké naplánovat trasu tak, aby byla bezpečná, jinak jsem si vystřihl dva rovnostranné trojúhelníky a začal kreslit trasu na mapu. Během cesty jsem některé úseky ale stejně objel nebo zkrátil, jelikož jsem se nechtěl prát s kamiony o místo na silnici.

Dostalo se toto gesto k Izraelcům?

Ano, ač jsem to nečekal. Bylo neskutečné, jak rychle se to šířilo. Lidé mi psali stovky zpráv, sdíleli, a ve večerních sportovních zprávách se mnou dokonce dělali videovstup. O mé cestě brzy vyjde článek v největších izraelských novinách. Rád bych, aby se to samé stalo i v Česku a dozvědělo se o tom co nejvíce lidí. Díky přátelům, rodině, sponzorům a všem, kdo mě na trase podporovali, mě to pohánělo stále dál a ani jednou mě nenapadlo to zabalit.