Češi v oblacích patří ke světové špičce

Když se na obloze objeví horkovzdušný balon, jen málokoho to nechá chladným. A co potom, když se na nebi vznáší takových balonů třeba třicet, nebo dokonce sto. To je jednoduše nezapomenutelný zážitek. Horkovzdušné balony se totiž nepoužívají jen k vyhlídkovým letům nad krajinou, ale překvapivě se s nimi i závodí.

„Češi jsou v tomto sportovním odvětví na světové špičce,“ říká Pavel Kostrhun, prezident Českého balonového svazu, který mistrovství republiky v balonovém létání každoročně organizuje. Letos se konalo po třiadvacáté v samostatné historii Česka.

Se čtyřnásobným mistrem republiky se scházíme v jednom z menších skladů na okraji Brna. Právě tady má totiž schovanou svou závodní výbavu, s níž několikrát do roka vyráží na soutěže. Jsou tu proutěné koše, hořáky, balony.

Na poličkách se pak tísní poháry všech velikostí a nechybí ani medaile, které v tomto neobvyklém sportu získal. „Létám už od svých patnácti let. Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou, protože vedle našeho domu měl prostory Aviatik klub Brno, kde tenkrát působil i pozdější zakladatel dnešní továrny na balony, legendární Aleš Kubíček.“

„Právě Aleš Kubíček u nás začátkem osmdesátých let sestrojil první horkovzdušný balon. Na dvorku zkoušeli hořáky, stavěli balon, ze zvědavosti jsem tam zašel a už jsem zůstal,“ směje se Kostrhun, který ke sportovnímu létání nakonec přivedl i své dva syny Honzu (18) a Ondřeje (21). Starší Ondřej je dokonce držitelem českého rekordu v délce letu. Spolu s juniorským mistrem světa v balonovém létání Jiřím Suchým strávili ve vzduchu 9 hodin 59 minut, když letěli z ČR až do Maďarska.

Během třiceti let závodního létání objel Pavel Kostrhun už kus světa. Podle svých slov navštívil snad všechny evropské státy, proletěl se nad Severní Amerikou i Austrálií. Nyní se chystá na Mallorku, kde se bude v polovině října konat mistrovství Evropy. „Bude tam stovka závodníků z pětadvaceti zemí Evropy. Jen z Česka tam bude šest pilotů, což je opravdu vysoké číslo. Běžně bývají tak dva, tři,“ dokládá tvrzení o tom, že Česko patří k elitě.

„Balony se vyrábějí jen ve třech velkých továrnách na světě s produkcí nad sto kusů ročně. Kromě Španělska a Anglie je to právě brněnská firma Kubíček, která se jejich výrobě věnuje od začátku devadesátých let. Proto má v Česku tento sport i docela širokou základnu,“ říká Kostrhun s tím, že je u nás celkem 220 pilotů a 230 registrovaných balonů.

„Zhruba osmdesát procent z registrovaných pilotů létá pro radost nebo organizuje vyhlídkové lety s pasažéry, řádově dvacet pilotů a posádek se věnuje také sportovnímu létání.“

Jde hlavně o muže, příprava balonu na let je fyzicky náročná, jelikož váží kolem tří set kilogramů. Naopak naučit se s ním létat podle Kostrhuna až tak náročné není. Stačí absolvovat akreditovaný kurz a získat průkaz pilota volných balonů, který vydává Úřad pro civilní letectví ČR.

Držitelem pilotního průkazu můžete být sice už od šestnácti let, ale takto mladý člověk finančně těžko zvládne pořízení výbavy. Ta totiž může vyjít až na milion korun. „Pokud chcete závodit, obvykle si vše musíte hradit sami. Sponzorů moc není,“ upozorňuje zkušený letec, který mimo jiné provozuje rovněž pasažérské lety. „Peníze, které získáme z pasažérského provozu, potom utratíme za soutěže u nás i v zahraničí,“ podotýká.

„V soutěži nejde o rychlost, tu máme všichni prakticky stejnou, létáme rychlostí jeden až dvacet kilometrů v hodině, záleží na aktuální síle větru v místě startu a letu. Závodí se především v přesnosti doletu na předem určené cíle. Ti nejlepší to dokážou s přesností na centimetry,“ tvrdí Kostrhun a ukazuje nám přitom zhruba metr dlouhou barevnou stuhu, takzvaný marker, na jejímž začátku je malé závaží. Tyto markery piloti používají během závodů a odhazují je na předem vyznačené textilní kříže na zemi asi o velikosti 10 x 10 metrů.

„Počítá se vzdálenost odhozeného markeru od středu kříže. Čím blíž středu, tím získává pilot více bodů,“ doplňuje. Pilotům přitom pomáhá rovněž navigace a počítač, který mají během letu s sebou. „Většinou proto létáme ve dvou, pilot a navigátor.“

Vzhledem k tomu, že horkovzdušný balon nemá žádný volant či kormidlo, piloti musí jeho výšku korigovat pomocí plynových hořáků a směru větru, který se v jednotlivých výškových hladinách často mění. Běžná letová výška při soutěži je od sto metrů do tří kilometrů nad zemí, podle slov Kostrhuna se dá komfortně letět i v pěti kilometrech, tam je však třeba už dýchacích přístrojů. „Ve výšce pět kilometrů létáme zpravidla v zimě, například při přeletu Alp.“

Oproti klasickým balonům používaným k vyhlídkovým letům, jež mají kulatý tvar, jsou ty sportovní menší a protáhlejší. „Tvarem připomínají hrušku. Díky tomu dokážou mnohem rychleji stoupat či klesat,“ popisuje pilot základní rozdíl výbavy rekreačního a závodního balonového letce.

Právě kvůli atmosférickým změnám startují závodníci se svými balony těsně po východu slunce. „V tuto ranní dobu není proudění vzduchu, takzvaná termika, které může být pro balon nebezpečné, tak silné. Stejná situace pak nastává k večeru, kdy opět můžeme bezpečně vzlétnout. Během zimních měsíců se dá létat celý den, pokud mrzne a plochy na zemi jsou zmrzlé, ne mokré kvůli přípravě a balení balonu,“ vysvětluje Pavel Kostrhun.

Z jeho vyprávění je tak jasné, že piloti horkovzdušných balonů se musejí řídit hlavně počasím. Za deště či silného větru se prostě vzlétnout nedá. „Než odstartujeme, musíme zkontrolovat meteorologickou předpověď a radar pak sledujeme průběžně i za letu v počítači. Moderní technologie nám v posledních letech zjednodušily práci. Dřív jsme si museli vystačit jen s radarem na letišti,“ směje se pilot, kterého prý během letu zatím výrazná změna počasí nezaskočila. Vyhnuly se mu i vážnější karamboly.

„Za posledních třicet let jsme nezaznamenali vážnější, či dokonce smrtelný úraz související s balonovým létáním. Nejvážnější nehoda na území ČR byla jednou zlomená noha a jednou ruka během tvrdšího přistání,“ zdůrazňuje. Podle něho nejsou ani reálné srážky s hejny ptáků, či dokonce letadly.

„Ptáci mají z balonu strach a bojí se hluku z hořáků, takže taková kolize je prakticky vyloučená. Srážka s letadlem je rovněž nepravděpodobná, protože když vzlétáme, naše lety koordinujeme s Řízením letového provozu ČR, dodržujeme stejná letová pravidla jako ostatní letadla,“ uvádí Pavel Kostrhun, který se už těší na zimu, až se opět proletí nad vrcholky zasněžených Alp. To je podle něj neopakovatelný pohled.

„Šťastné přistání,“ loučíme se s ním na závěr pozdravem, který prý běžně používají piloti horkovzdušných balonů, když se chystají odstartovat vzhůru do oblak.

Může se vám hodit na Firmy.cz: