Čechovi k úspěchu ve sběratelství pomáhá i netradiční jméno

V pracovně největšího sběratele autogramů v České republice (má jich více než čtyři tisíce) najdete vzorně srovnané šanony podle hesel Dostihy, Fotbal, Herci, Hory, Tenis, Zpěváci, Zimní sporty či Různé. U každé osobnosti si vede složku s jejími fotografiemi, ale i výstřižky z novin a časopisů či s vlastními poznámkami.

Než komukoli napsal žádost o autogram, snažil se o něm co nejvíc dozvědět. Osobnosti vždy vybíral, neoslovoval každého. Když kýžený podpis získal, pečlivě ho uložil a nikdy s ním neobchodoval. Sám by si podpis za peníze nekoupil ani ho neprodal. I tím se liší od některých jiných sběratelů. S mnoha osobnostmi navázal pravidelnou korespondenci, vyměňovali si přání k Vánocům nebo k Novému roku, s některými se i navštěvoval a stali se přáteli.

Kde se vůbec vzalo sběratelství autogramů? Za jeho kolébku je považovaná Francie, kde již v 16. století existovaly velké sbírky písemností slavných osobností. Časem došlo k rozdělení na dvě linie – sbírání autografů a autogramů. Za praotce českých sběratelů autogramů je považován básník a spisovatel Václav Hanka (1791–1861).

Získal podpisy našich obrozenců Josefa Dobrovského i Jungmanna, ale také ruského básníka Puškina či spisovatele Gogola. V roce 1877 se v Typografické besedě v Praze uskutečnila jedna z prvních výstav autogramů. Na přelomu 19. a 20. století měl největší sbírku – 5915 podpisů – architekt Josef Hlávka (1831–1908).

Jiří Hanibal už jako malý kluk sbíral známky, hlavně s leteckou tematikou, hotelové nálepky a znaky anglických měst. Teprve v roce 1968 se ale vrhl na sbírání podpisů známých osobností.

„Byli jsme tehdy s manželkou na dovolené v Alžírsku a někde nám řekli – tady má haciendu herec Louis de Funes a tady zase Sophia Lorenová. Tenkrát mě napadlo, že když už se s nimi nemůžu osobně seznámit, mohl bych jim alespoň napsat a požádat je o podpis,“ vzpomíná sběratel.

Pan Hanibal má štěstí na jméno, které připomíná starověkého kartaginského vojevůdce Hannibala, jenž se i se čtyřmi desítkami slonů vydal dobýt Řím náročnou cestou přes Alpy. Proto ho Jan Werich přivítal u dveří svého domu na Kampě slovy „Hanibal ante portas“. Byl u něj několikrát a měl možnost mluvit i s Jiřím Voskovcem.

„Werich s ním telefonoval a předal mi na chvíli sluchátko. Popřál jsem mu tehdy k narozeninám. Byl jsem i za Frances Ježkovou, vdovou po skladateli Jaroslavu Ježkovi. Udělala mi kafe do takového otlučeného hrnku a vzápětí mi vysvětlila, že z něj pil její Ježura,“ vzpomíná pan Hanibal.

Návštěvám dával vizitky s karikaturou, kterou mu vytvořil Jiří Neprakta. Samozřejmě ho zobrazil v rytířské zbroji jako onoho slavného vojevůdce, v ruce třímá pero a podepisuje se.

Pomyslné dveře mu vizitka mohla otevírat i u zahraničních hvězd, kterým psal dopisy. Jejich adresy získával od různých institucí včetně ambasád. Chodil i na tu americkou, i když věděl, že ho budou snímat kamery. Podobně se nebál zajít kvůli podpisu domů za Vlastou Chramostovou. Strávil kvůli tomu pár hodin u výslechu Státní bezpečnosti, kde zjistil, že řadu let sledují jeho korespondenci. „Bylo jim divné, že dostávám tolik dopisů ze zahraničí jen kvůli takové hlouposti, jako je autogram,“ směje se Hanibal.

Zajímavý je i jeho soukromý život. Narodil se 1. září 1934 v porodnici na pražské Štvanici a později sem chodil sledovat tenisové turnaje i napínavé zápasy v ledním hokeji, které se odehrávaly na zimním stadionu. Nejslavnější z hráčů později samozřejmě žádal o autogram. Vyučil se slévačem v Kolbence ve Vysočanech, ale nakonec odešel do Ostravy, kde pracoval jako ocelář v Nové huti.

„Odjel jsem tam původně na rok na brigádu, ale výdělky byly tak vysoké, že jsem zůstal. Ve volném čase jsem si mohl dovolit chodit do kavárny Fénix naproti Divadlu Jiřího Myrona a tam jsem se seznámil s Jiřinou Zámostnou, operetní zpěvačkou. Byla z toho láska, i když nikdo moc ve spojení oceláře s opereťandou nevěřil. A vidíte, byli jsme spolu až do manželčiny smrti před třemi lety a vychovali dva syny – dvojčata,” říká.

„Je pravda, že vyrůstali v týdenních jeslích a týdenní školce, ale přežili to bez úhony. Zvládli od dětství i návštěvy divadla, znali všechny inscenace a jeden ze synů se věnuje hudbě jako učitel,“ vypráví Jiří Hanibal.

Po smrti své manželky se přestěhoval do rodné Prahy a žije s Drahomírou Pfauovou, s níž se zná už z obecné školy z Libně. Osud je ke stáru svedl dohromady.

Vraťme se však k Hanibalovu koníčku, který jeho manželka tolerovala, i když nad psaním dopisů a návštěvami osobností strávil dost času. Díky své ženě se seznámil s řadou ostravských divadelníků, jejichž autogramy získal celkem snadno. Byl mezi nimi i Karel Šíp, operetní zpěvák, otec současného populárního baviče téhož jména.

„Káju jsem znal už jako malého kluka. Pokud se nedíval na svého tatínka v portále z druhé židle za hasičem, vystupoval v malých roličkách a byl už tehdy opravdu šikovný. V té době byla v Ostravě i skvělá činohra – hrál tam Adamíra, Holý, Langmiler, slavná generace,“ říká Hanibal o lidech, kteří rovněž zakotvili v jeho sbírce.

Úplně první podpis mu ale poskytl herec Národního divadla František Smolík. Když už měl docela slušnou sbírku autogramů, potkal na dovolené na Kubě spisovatele Václava Čtvrtka a ten mu nabídl, že by z nich mohl udělat výstavu. Také mu ji v roce 1976 sám zahajoval.

„Měl krásný projev, který jsem si schoval na památku. Podpis, to jsi ty, to jsem já. Skvělá sbírka autogramů – to je doslova skvělá společnost lidí. Každý tu o sobě podal svůj obraz, jen se dobře zadívat do tahů ruky. Vlastní rukou psaný podpis evokuje dobu, vztahy, povahu. Takhle nějak to říkal. Bohužel to bylo také moje poslední setkání s ním, zanedlouho zemřel,“ vzpomíná Hanibal.

Mezi hosty vernisáže samozřejmě nechyběly osobnosti, jejichž autogramy se vystavovaly – prvorepubliková hvězda Ella Šárková, herečka Hana Kavalírová, o jejímž životě se toho dodnes mnoho neví, komik Jarda Štercl, s nímž Hanibal jako kluk trempoval, či automobilová závodnice Eliška Junková.

Sběratel má zásadu třikrát a dost. Když mu nějaká zahraniční osobnost neodpoví ani na třetí žádost o autogram, už to dál nezkouší. Velké překvapení mu kdysi připravil Jean Marais, když zareagoval až napotřetí se zdvořilou omluvou, že předchozí dopisy někam založil. Podobně se mu omluvil Karel Gott, když mu zaslal fotky s autogramem se zpožděním. Zato ho ale posléze pozval na návštěvu na Bertramku.

Donedávna si pravidelně psal s Jeanem-Paulem Belmondem, od mnoha osobností dostával novoroční přání, která jsou dnes unikáty. Podle jeho sbírky by se skoro dal vyučovat dějepis 20. století. Nechybí v ní Reinhold Messner, který zdolal všech čtrnáct osmitisícovek, Edmund Hillary, jenž jako první pokořil nejvyšší horu světa, jihoafrický chirurg Christian Barnard, který jako první provedl úspěšnou transplantaci srdce, indická politička Indíra Gándhíová či matka Tereza. Jiří Hanibal se ovšem nevěnuje jen sběratelství, rád cestuje a pravidelně se účastní pochodu Praha–Prčice.