Čech začínal jako učitel na maloměstě, dnes navrhuje Lego a žije svoji hygge

S rodinou, manželkou Alexandrou a dcerou Josefínou, které je rok a půl, žije v domku v dánském Billundu. Městečko, kde firma sídlí, má něco přes šest tisíc obyvatel a jeho hlavní atrakcí je Legoland. Do práce to má Milan Reindl deset minut chůze, a i když si musel zvyknout na to, že většina roku na Jutském poloostrově proprší, procházky na čerstvém vzduchu má rád. Koneckonců inspiraci pro stroje a dopravní prostředky, které vymýšlí, nachází také v přírodě.

„Koukám kolem sebe, a když vidím nějaký zajímavý mechanismus, tak si ho vyfotím. Stavební stroj přece není nic jiného než napodobenina toho, co v přírodě už dávno funguje. Třeba rameno bagru je jako ruka, která se snaží prsty nabrat písek, a šlachy pracují stejně jako hydraulické písty, které jednotlivé části uvádějí do pohybu,“ vysvětluje. Okamžitě mě napadne, že než před sedmi lety opustil předhůří Šumavy a usadil se ve Skandinávii, musel být dobrým učitelem.

Jeho životní příběh však nelze zjednodušit na vyprávění o tom, jak mladý muž ze Sušice po letech trápení za katedrou až v severských končinách objevil vysněnou profesi. Kantorem byl rád a práci s dětmi vnímal jako poslání. Měl dobrý pocit z toho, že může své znalosti a dovednosti předávat dalším generacím a vidí za sebou výsledky. Dva roky působil na střední škole a později na základce, kde jsou podle jeho slov žáci ještě neotesaní a učitel je od toho, aby z nich začal brousit drahé kameny. Dařilo se mu to?

„Když se podívám na to, v jakém stavu jsem děti dostal a v jakém stavu, co se týká chování, vědomostí a přístupu k ostatním, opouštěly 9. třídu, tak kus práce snad za mnou zůstal,“ říká Milan Reindl, který se specializoval na angličtinu, ale jako pedagog si dokázal poradit i s chemií, matematikou, fyzikou, hudební výchovou nebo čtením v první třídě. Ve škole vedl i modelářský kroužek, v němž se vracel ke svému dávnému koníčku, lepení plastových a papírových modelů, převážně letadel.

Lego si v dětství sice také vyzkoušel, ale velmi omezené množství kostiček ho brzy přestalo bavit. Až po dlouhých letech na Vánoce, kdy mu bylo pětadvacet, dostal sofistikovanější variantu z řady Lego Technic, pro kterou dnes navrhuje. Probudila se v něm vášeň, která ho hnala do nákupu dalších a dalších stavebnic, z nichž byl schopen poskládat desítky vlastních variant. Kostičky začaly záhy dominovat nejen jeho volnému času, ale i modelářskému kroužku.

„Vždycky mě bavilo tvořit trojrozměrně a stavebnice je pro mě optimální, protože kouzlím z daného množství dílů a snažím se je použít jinak, než ti přede mnou,“ přibližuje svou hlavní motivaci, která mu dopomohla k vytoužené práci pro Lego. „Z našich dílků se dá postavit vlastně cokoliv, i ruční šlehač, kterým připravíte těsto na palačinky, ale na vlastní riziko, protože motory nemají rády vlhkost,“ vypráví designér, jehož úkolem je navrhovat funkční modely pro cílovou skupinu nad sedm let.

Člověk by řekl, že jeho nápady ocení hlavně chlapci, ale Milan Reindl tvrdí, že v poslední době přibývá i technicky založených dívek. „Docela si užívají funkčních prvků, jako jsou pneumatické písty zvedající ramena jeřábu, převodovka nebo odpružení kol. Nemít většinové zájmy a něčím se odlišovat, je dneska populární. Každý chce být individualita a nebojí se to dávat najevo. Dřív, když jsem řekl, že ve volném čase stavím lego, si všichni ťukali na čelo: Ty ses zbláznil, vždyť ti bude 30 a hraješ si jak malé dítě.“

Tahle „hra“ ho přivedla do stavu, že dosud má při schvalování návrhů stoprocentní úspěšnost. Při tvoření mu nechávají absolutně volné ruce, jenom pokud se rozhodne použít například neobvyklou barvu, musí požádat o souhlas. „Stává se to skoro pokaždé, třeba pro kamion MACK Anthem jsem potřeboval tmavě šedé panely na kabinu, aby vzhled odpovídal originálu,“ popisuje případ, kdy šlo o produkt věrně napodobující skutečný automobil.

I tyto „kopie“ bývají pro designéra výzvou, hlavně v tom, aby měl model podobné funkce jako reálné auto. „Víc se ale vyřádím, když mi řeknou, ať vymyslím třeba nákladní vrtulník. Jediné, co použít musím, je rotor, takže v roce 2016 jsem pustil na trh hybrid všeho, co mám na helikoptérách rád – koaxiální rotory (umístěné nad sebou) i dvojitý ocas. Model vypadal relativně elegantně, a přitom robustně.“ Pro létající stroje má slabost, a tak není divu, že za jeden ze svých nejpovedenějších výtvorů považuje požární letadlo z roku 2015. „Hlavně poměr velikosti a množství funkcí mi u něj připadá víc než dobrý. Model postavený ze zhruba 500 dílů má dvoupístový motor, vrtuli poháněnou pomocí podvozku, ovládací páku a dokáže i vyhazovat vodu z nádrže, když zmáčknete tlačítko na střeše.“

U pásového závoďáku, který připravil na rok 2017, se prý hodně pobavil. Vozidlo na dálkové ovládání je mimo jiné opatřeno výklopnými dveřmi s funkcí pohyblivé stupačky. Milan Reindl je na ně pyšný. „Když se otevřou, zdánlivě vypadají jako hladká stěna. Pokaždé je náročné vymyslet uvěřitelný design, který by zároveň nekopíroval něco, co už existuje, a tady se to mimořádně povedlo.“

Když pracuje na něčem složitém, klidně i ve sprše dumá, jak zařídit, aby to fungovalo přesně podle jeho představ. Hlavu si pak chodí vyčistit do posilovny nebo ven s letadlem na dálkové ovládání. Velkou část zimy tráví malováním miniaturních figurek ze seriálu Dungeons & Dragons, které jsou inspirovány postavami a netvory z fantasy světa. „Sedím s lupou a štětcem, který má tři chlupy, a barvím očička drakovi nebo jiné obludě.“

Ke hře s pestrobarevnými kostičkami, kterými je téměř neustále obklopen, už přivedl i svou malou dceru. „Zatím si z jednoduchých stavebnic vybírá zvířátka a figurky a zvládá položit kostky na sebe. A když už nic jiného, tak jí jde velmi dobře destrukce toho, co pro ni postavím,“ usmívá se Milan Reindl. Má na mysli hlavně domy a paláce, které ho nikdy moc nezajímaly, ale teď se kvůli Josefíně překonává. Pomalu ji však seznamuje i se složitějšími modely.

„Velmi rychle se naučila zacházet s dálkovým ovladačem od vlaku, který rozhodně není určen pro roční dítě. Od chvíle, kdy pochopila, čím se zastavuje a čím se rozjíždí, prohání vlak po pokoji.“ Když je výjimečně hezké počasí, snaží se rodina trávit čas venku. Jako výletní místo si oblíbila západní pobřeží a písečné pláže, kde se dá i koupat. Hory jsou jedna z věcí, které designérovi původem ze Šumavy v Dánsku chybí. „Zdejší krajina je naprostá placka. Pokud v ní vyklopíte sklápěčku písku, rázem můžete hromadu označit za třetí nejvyšší vrchol země,“ neodpustí si krapet ironie.

Co si naopak pochvaluje, je množství zajímavých muzeí. Po ruce má i atrakci, kterou by leckdo považoval za největší trhák v celém Dánsku – Legoland. Nebývá tam ale pečený vařený, jak si asi mnozí představují. „Snažím se, abychom si to nezprotivili, takže se tu ukážeme nanejvýš čtyřikrát do roka. Svezeme se na horské dráze, dáme si zmrzlinu a jdeme domů.“ Odhaduje, že téměř polovinu obyvatel Billundu tvoří právě zaměstnanci firmy Lego, kteří pocházejí ze všech možných koutů světa. Mezinárodní prostředí ho ovlivňuje i mimo práci: „Už si dokážu splácat kostým na Halloween a vyrazit v něm ven,“ směje se.

Do Dánska před lety odcházel s tím, že pokud se mu nebude dařit, kdykoliv se může vrátit. Jeho tehdejší přítelkyně se rozhodla zůstat v Česku. Za dva roky pak při jedné z návštěv doma potkal svou současnou ženu. „Nějakou dobu jsme udržovali vztah na dálku, ale ona věděla, že pokud chce, abychom pokračovali, musí se přestěhovat za mnou, což nakonec udělala. Když pracujete na něčem, co má zůstat v utajení, není jiná možnost než se přesunout přímo do centrály.“

Když se mu čas od času zasteskne po domově, nasedne do auta a vyrazí. Na druhou stranu si na severu užívá množství čerstvých krevet a ryb, jejichž kvalita je se zbožím v českých obchodech nesrovnatelná. „Cena piva je ovšem jiná věc,“ komentuje drahotu oblíbeného nápoje. Pro život mu bohatě stačí znalost angličtiny, ačkoli má za sebou i kurz dánštiny. „Běžné fráze ovládám, ale není to žádná sláva, protože mě nic nenutí jazyk používat. Každý, včetně zaměstnanců benzinky nebo řidičů autobusu, mluví anglicky.“

Co si myslí o tom, že Dánové jsou na základě různých průzkumů považováni za nejšťastnější národ na světě? Koneckonců knihy s návodem na dánské štěstí spočívající v pohodovém životním stylu zvaném hygge se už prodávají i u nás. „Nejdůležitější je pro ně zdraví jejich nejbližších a dobrý pocit ze života. Většinou nejsou materiálně založeni a ke spokojenosti jim stačí, když si dají dortík. Zkrátka se dokážou radovat z maličkostí,“ vysvětluje Milan Reindl.

Prozrazuje, že své „dánské štěstí“ už také objevil. „Užívám si, když vysvitne slunce a když se mi povede v práci něco dovést do konce. Těším se, že doma uvidím dceru a ženu, trochu si s nimi zablbnu a večer budu mít chvilku pro sebe. Neříkám, že občas nemám špatnou náladu, tomu se nevyhnu – když mi třeba nesedne oběd v kantýně a je ošklivo, tak mě to dokáže na hodinu rozhodit –, ale snažím se to brát tak, že třeba zítra bude líp, a hodím to za hlavu.“

Může se vám hodit na Seznamu: