Článek
Na cestu se Jiří Junek, ředitel muzea ve Vysokém Mýtě, vydal před vánočními svátky. Čekalo ho zhruba 190 kilometrů. Nakonec to jedno pivo, o které šlo, nevyhrál. Ale cíl byl dobyt.
„Už z Čech jsem si totiž přivezl nějaké nachlazení. A tak na Štědrý den, kdy nás čekala nejdelší trasa z Kotoru do Baru, jsem ujel zhruba půlku a dál to nešlo. Kolega mě naložil do auta a asi 40 kilometrů vezl. Třetí den jsem se zázračně oklepal a zas vyrazil. I když zpočátku to byly žiletky na hrudi,“ popsal průběh výpravy Jiří Junek.
Coby historik připomněl, že éra vysokých kol byla velmi krátká, zhruba jen v období let 1880 až 1890. Na cestě ho doprovázel kamarád na historickém kole přibližně z roku 1903.
Kolo jako úvaz pro psa
„I kdybych nebyl nemocný, asi bych celou cestu neujel, minimálně část z Budvy do Baru. Ne že bych neměl sílu, ale jede se po tak frekventované silnici, že to je nebezpečné. Na jedné straně útes, na druhé skála nahoru a alternativu to nemá,“ přiznal Jiří Junek.
Město, ve kterém to pořádně vře. Místní specialitu připravují zakopanou v zemi
Odpověď na otázku, proč zrovna Černá Hora, byla stručná. „Chtěli jsme pokořit nějaké pobřeží. Chorvatské je dlouhé, slovinské krátké,“ lakonicky vysvětlil cyklonadšenec Junek. Na cestu prý nijak zvlášť netrénoval, trochu měl obavu z větru, kterému se na vysokém kole špatně čelí. „Naštěstí nepršelo ani nefoukalo. Bylo teplo, na Boží hod dosahovala teplota až k 20 stupňům,“ prozradil Právu.
Zážitků si česká výprava přivezla mnoho. Vždyť budili pozornost všude, kam dorazili. „Někdo na nás koukal jako na blázny, někdo troubil, jiní tleskali nebo nás měli za zjevení. Jednou jsem ale nechal kolo u obchodu. Přišel tam pán, koukal, čekal jsem, že bude kolo obdivovat. Ne, přivázal k němu psa,“ směje se Junek.
Chorvati si nás na hranicích ještě vychutnali.
Asi nejbizarnější příhoda byla z chorvatsko-černohorských hranic. „Jeli jsme dodávkou, a to asi vzbuzovalo obavy, jestli něco nebo někoho nepašujeme. Chorvatský celník nejdřív vše důkladně prohlížel a ptal se, co to je za kola. Mlčel a nakonec se zeptal: A vy jste co? Cirkus? Říkal jsem, že jsme sázka, ale asi nepochopil,“ pokračoval Junek.
Kdyby přes hranice cestovali o týden později, bylo by vše snazší. Na Nový rok vstoupilo Chorvatsko do Schengenu. „Takhle si nás Chorvati ještě vychutnali. Byly to poctivé, důkladné kontroly. Až mi to evokovalo mládí, když jsme s rodiči překračovali trabantem hranici z NDR a pašovali jsme záclony. Připadal jsem si stejně,“ svěřil se ředitel Junek.
Když pády bolí
Jízda na vysokém kole má samozřejmě svá úskalí. Malá stabilita, žádné převody a brzda, kterou za jízdy nemůžete použít. Jen při seskakování. Cestou z kopce můžete přibržďovat jen tlakem nohou do pedálů. Je nutné předvídat a raději dříve slézt, protože jak se kolo rozjede, je to průšvih. A někdy si pád způsobíte i vlastní nedůvtipností.
„Už nám zbývaly asi dva kilometry do cíle. Na mostě přes hraniční řeku Bojáno jsme se chtěli vyfotit. Byl tam poměrně vysoký obrubník a chodník a já podlehl falešné představě, že díky tomu bude možné zastavit jako na normálním kole. Samozřejmě chodník tak vysoko nebyl a já už pádu nezabránil. Letěl jsem na zábradlí a narazil si žebra. Naštěstí jsem nepřepadl do vody,“ popsal jeden z dramatických okamžiků.
Cesta zpět je vedla také kolem Skadarského jezera. „Je nádherné. Až mě napadlo se vsadit, že ho za tři dny na vysokém kole objedu. Ale pak jsme narazili na úsek – 27 kilometrů klesání. To je hodně. Tak jsem takovou sázku raději rychle zavrhl,“ dodal s úsměvem Junek.
Vyhněte se davům. Navštivte vesnice, o kterých jste zřejmě nikdy neslyšeli
