Časy se mění, pivnice U Zlatého tygra zůstává stejná

Je krátce před třetí hodinou odpoledne a před vchodem do pivnice čekají skupinky prvních nedočkavců. Úderem třetí se dveře otvírají a vrchní začíná usazovat hosty. Štamgastům cestu ke svým stolům ukazovat nemusí, turistům rázným gestem ruky ukáže, u kterého stolu jej jejich místo.

Během patnácti minut je hospoda beznadějně zaplněná. Mimochodem, pokud hledáte klidné a tiché místo, na pivnici U Zlatého tygra raději zapomeňte, hučí to tu jak v úle. Na to všechno spokojeně dohlíží busta asi nejslavnějšího zdejšího štamgasta Bohumila Hrabala.

Protože jsme v pivnici, pivo je tu něco jako základní objednávka. Jakmile nejste dostatečně rychlí a vrchního nezastavíte, okamžitě před vámi přistane sklenice zlatavého moku. Případné změny v objednávce ale nejsou problém. Koneckonců půllitr během pár okamžiků najde svého nového žíznivého majitele.

Půllitr piva tady ale vlastně nedostanete. Muži za pultem zde pivo točí takzvaně na jeden ráz. U této metody, kterou si vychvaloval i pan Hrabal, je ale míra hladinky pohyblivá. Po pokutě udělené inspektory z ČOI, se podnik raději rozhodl upravit nabízenou míru piva, než aby se této metody čepování vzdal. V menu teď pivnice nabízí 0,45 litrů piva místo obvyklého půllitru. Hostům to ale rozhodně nevadí.

Stačí, aby člověk v hospodě seděl jen pár desítek minut a na vlastní kůži pocítí závan minulé doby v tom dobrém slova smyslu. Pravda, pivo už tu nestojí, co dřív, ale vzhledem k tomu, že se pivnice nachází nedaleko Staroměstského náměstí je cena více než únosná.

Jedinečná atmosféra je dána bezesporu tím, že už od počátku 19. století se tu scházely slavné osobnosti české kulturní i politické scény. Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha či František Palacký – velikáni českého obrození si do podniku, který byl tou dobou ještě kavárnou, chodili odpočinout a vést intelektuální diskuze.

Teprve v roce 1864 zde nový majitel Antonín Felber začal čepovat plzeňské pivo a z kavárny se stal hostinec. To však neznamenalo, že by na něj osobnosti zanevřely – naopak. Během následujících desítek let sem zavítal bezpočet velkých jmen české kultury i sportu a řada zahraničních osobností. Fotky slavných jsou zde vyvěšeny po zdech, působí ale zcela přirozeným a samozřejmým dojmem.

Ať už to ale byla návštěva herečky Helen Mirrenové nebo legendární večeře prezidentů Havla a Clintona, sebevětší osobnost nemůže zastínit místního velikána, který pravidelně sedával u svého stolu a Tygr se mu stal druhým domovem.

Bohumil Hrabal byl atmosférou pivnice uchvácen a sám ducha tohoto místa vlastně vytvářel. I proto budete nejspíš tímto místem okouzleni. I proto turisté, kterých zde mimochodem není tolik, kolik byste vzhledem k proslulosti podniku čekali, bezděky poslechnou na oko nekompromisně se tvářícího vrchního a automaticky poslechnou česky vyřčený rozkaz: „Sedněte si sem.“

Tohle striktní usazování lidí tak, aby nezbylo volné ani jedno místo, podstatnou měrou stojí za kouzlem pivnice. U stolu se najednou host ocitne s dosud neznámými lidmi a po několika pivech nebude mít ani ten nejmenší problém navázat konverzaci s někým, koho v životě nepotkal.

V téhle hospodě se nehraje na falešné úsměvy. Pije se tu pivo a kdo se chce s vámi bavit, ten se baví, kdo ne, ten vám to řekne. Místní kuchyně je typicky česká, specialitou, které neodolají ani cizinci, je proslulý řízek v bramboráku. Trojice japonských turistů lehce nevěřícně kouká na utopence, kterého si na ochutnání objednali. Nakonec v nich mizí rychlostí blesku a následuje další objednávka piva.

S přibývajícím časem přibývá lidí, vypitého piva i zábavy. Hluk už je značný a je špatně slyšet vlastního slova. Nikomu to ale moc nevadí. Je to součást atmosféry, za kterou lidi chodí. Pan František sem se svými kamarády chodí pravidelně jenom jednou ročně. „Zato už čtyřicet let. Vždy sem zajdu 21. srpna,“ vysvětluje. Ten den má totiž narozeniny. Jeho spolustolovníci potvrzují, že za tu dobu se v hospodě změnilo málo. „Jenom to pivo je dražší a dražší,“ směje se jeden z nich.

Kamarádi Michal a Vítek jsou stále nováčky. Do pivnice chodí teprve dva roky. I je uchvátila místní atmosféra, kterou prý prostě jinde nenajdete. „Navíc to pivo. Jinde si dám maximálně tři čtyři, tady jich klidně zvládnu i devět,“ směje se Vítek. Oba na hospodě oceňují ten správný ruch, který vám dá pocit, že jste ve středu dění.

To potvrzuje i Američan Josh, který do pivnice přišel náhodou. „Chtěl jsem poznat opravdovou českou hospodu, ty ostatní mi připadaly jenom jako lákadla pro turisty,“ říká. Že tady popíjel i Bill Clinton ho překvapilo. „Vzhledem k tomu pivu se tomu ale nedivím,“ říká se smíchem Američan.

Změnilo se tedy za ta léta vůbec něco? „Lidi se mění,“ lakonicky prohodí od roztočeného piva Jaroslav Vacek, který u Tygra pracuje už 24 let. Starší generace pomalu vymírá a mladí už posezení u piva vidí trochu jinak.

„Dřív sem chodili celý skupiny lidí najednou. Dneska je to už spíš o jednotlivcích. Vodí si sem ženský,“ dodává se smíchem Vacek v narážce na to, že kdysi byl ženám vstup do pivnice „zapovězen“. Předchozí provozní František Skořepa je ve svém podniku viděl jen velice nerad.

Nyní se pan Vacek bojí, co se stálým osazenstvem udělá zákon o zákazu kouření. Valného úbytku zákazníků se ale neobává. „Pivo je to pořád stejně dobré, proto to tu mají lidi rádi,“ uzavírá. Venku se začíná šeřit, ale v pivnici U Zlatého tygra je stále slyšet hluk a smích...

Inzertní sdělení

Každý správný pivař by měl vědět o české pivní kultuře úplně všechno. Sledujte nový seriál Příběhy zlatého ležáku na Stream.cz a obohaťte své znalosti o českém pivu.