Článek
Bill Bailey se v květnu trochu netradičně vydal mimo Británii a vystupoval v kontinentální Evropě. Mluvil proto o tom, jak reagují na jeho show diváci v zemích, kde angličtina není rodným jazykem. Rozpovídal se také o změnách, kterými prošla stand-up komedie během jeho kariéry, a samozřejmě zavzpomínal i na seriál Black Books.
Jak probíhá turné?
Velmi dobře, díky. Byli jsme zrovna v Nizozemsku, Belgii a ve Švédsku. Jsem vlastně zrovna na začátku.
Ptám se, protože stále není tak obvyklé, aby britští komici vystupovali v neanglicky mluvících zemích. Nebál jste se, že vám diváci nebudou rozumět?
Ano, vždy tu jsou určité obavy. Samozřejmě jsem si toho vědom a své vystoupení, fráze a slova, trochu upravuji, abych z nich dostal slang, který nelze přeložit. Jen to trochu dolaďuji, neměním význam toho, co říkám.
Takže svou show neměníte.
Ne, látka samotná se nemění, zůstává stejná. Je to stejné vystoupení, jaké bych předvedl kdekoli. To je pro mě tou výzvou – udělat show tak, aby fungovala ve všech zemích.
Teď jste na pódiu skoro každý večer. U vás to není jen o mluvení, hrajete i zpíváte, takže to musí být vyčerpávající. Jak relaxujete?
Samozřejmě se snažím spát (směje se). Ale když jsem ve městech jako Praha, tak se snažím jít ven a rozhlédnout se, zjistit něco o historii. Zajímá mě historie, politická historie a architektura, takže se snažím zjistit něco hlavně o tom. Taky se snažím o nějakou fyzickou aktivitu, třeba jezdím na kole. Zrovna teď do Stockholmu jsem si vzal svůj paddleboard. Na turné strávím spoustu času v hotelích a uvnitř, což je depresivní, takže se rád dostanu ven, na vzduch.
Co vás láká nejvíce, co nejradši navštěvujete ve městech?
Mám rád umění, rád chodím do galerií a miluji architekturu. Je pro mě fascinující, když se politika v Evropě stáčí doprava, dozvědět se o politické historii jednotlivých zemí. Dáte si pak dohromady, jak to v Evropě vlastně je.
Stihl jste si v Praze něco prohlédnout za ten velmi krátký čas, který jste měl k dispozici?
Zašli jsme na Staroměstské náměstí, viděl jsem orloj a věci okolo. Hodně turistů. Hlavně jsem se snažil, aby mě nepřejel někdo na segwayi (smích).
Bill Bailey při svém vystoupení
Když si zjišťujete něco o politice a ostatních zajímavostech v zemi, ve které jste, používáte to pak při vystoupení?
Určitě. Velká část show je o politice ve Spojeném království a já se snažím najít podobnosti s ní v ostatních zemích – všude nějaké jsou. Je to pro mě zajímavé.
Improvizujete, nebo se držíte scénáře?
Trocha improvizace tam je. Rád se ptám diváků a zapojuji je. Ptám se na otázky ohledně kultury dané země. Takže se třeba zeptám na české televize nebo kulturu a navážu dialog s publikem. Tohle je improvizace, ale jsou tam i části, které jsou pevné, hlavně ty hudební.
Fungovala vám tato spolupráce s publikem i mimo Británii?
Jistě. Minulý rok jsem byl v Lundu, Helsinkách a Tallinnu, což byla dobrá zkouška, jak bude přijato mé vystoupení mimo Británii. Dodalo mi to podporu. Odezva byla úžasná, publikum rozumělo všem vtipům a humoru. Musel jsem trochu zpomalit, protože mám tendenci mluvit velmi rychle. A fungovalo to. Překvapilo mě to.
To mi připomíná, když tady v Praze loni byl Dylan Moran, odezva od publika ho překvapila a vtipkoval, že začne mluvit ještě rychleji.
Ano? Já mu nerozumím, ani když mluví pomalu. Opilej irskej vůl (směje se).
Když připravujete novou show, testujete si ji v malých klubech, nebo s tím jdete rovnou na turné?
Napřed začínám v malém divadle. Je to docela dlouhý proces. Občas něco přijde hodně rychle, píše se to skoro samo. Jindy tomu musíte věnovat hodně času. Takže vystupuji v Londýně v malém divadle, jednou týdně po dobu asi tří měsíců, a pomalu se to dává dohromady.
Jste zvyklý na velké stadióny a arény. Je to pro vás velký rozdíl vystupovat v nich a pak přejít do menších prostor, jako je třeba divadlo Hybernia?
Jasně. Před pár lety jsem psal nový materiál a v hlavě jsem měl, že to bude ve velké aréně. Došlo mi, že to je špatný přístup. Musíte si představit, že budete vystupovat v malých prostorách a publikum se pak bude jen zvětšovat.
Takže vystoupení upravujete.
Ano, show začíná jako velký spektákl se světly a obrazovkami a pak se to jen zmenšuje v závislosti na místě.
Stand-up komedii děláte už 30 let. Změnila se během té doby?
Ano i ne. V jednom směru se změnila, protože teď hodně komiků vystupuje ve velkých arénách, je to jako rocková show.
Přitom dříve to byl underground.
Ano, byl. Víte, vystupoval jsem v malých místnostech, hospodách a podobně. Takže to se změnilo. A myslím si, že komedie se rozdělila do dvou úrovní. Dříve to byl docela underground, bylo to zajímavé, proti establishmentu, a mělo to politický podtext. Dnes je tu úroveň komedie, která je mainstreamová, obyčejná. A pak ta druhá, která je undergroundová. Takže se to rozdělilo v tyhle dvě.
A kde jste vy?
Já nevím. Jsem v obou táborech (kmitá rukou sem a tam a směje se).
Myslíte si, že to dnes komici mají díky velkému rozmachu stand-up komedie jednodušší?
Někteří z toho určitě těží, ale každý chce být na vrcholu, a není tu dost práce pro všechny. Takže dnes je v Londýně hodně komiků a mají to těžké, aby vůbec našli placenou práci. Proto je to teď o hodně těžší.
V Black Books si Bill Bailey zahrál s Dylanem Moranem a Tamsin Greigovou
V posledních letech jste se právě na stand-up hodně soustředil. Je to pro vás větší zábava než ostatní činnosti?
Jasně, protože to zahrnuje všechno, všechny prvky vystoupení. Je tam hraní, skeče, přízvuky, hudba, mluvím k publiku. Jsou to všechny věci, které dělám rád v jednom.
Není to také kvůli tomu, že je to všechno na vás a nemusíte spolupracovat s ostatními umělci, což občas nemusí být vůbec lehké?
To je pravda, občas je to hodně těžké. Je to samotářská práce. Jste to jen vy, vaše zodpovědnost za tvorbu a vystupování. Ale občas je hezké pracovat i ve filmu, protože tam jsou i další lidé a trochu opadne ten tlak, není to jen o vás.
Asi už víte, že tady v České republice jste známý především díky roli Mannyho v sitcomu Black Books. Letos je to 10 let od ukončení seriálu. Jak na to vzpomínáte?
Občas to byl chaos. A občas jsme zažili obrovskou zábavu. Pamatuji si, že jsme hodně pili. V jedné scéně jsme měli pít víno, ale řekli nám, že nemůžeme pít pravé, takže jsme měli ovocný džus. A bylo to tolik záběrů, že nám bylo tak špatně, že jsme museli přejít na pravé víno. Byla to velká legrace. Dylan (Moran, pozn. redakce) a další autoři napsali skvělý scénář, byla radost říkat ta slova. A ty situace... V jedné scéně jsem stál v Londýně nahý na střeše auta. To bylo docela děsivé.
Když už jsme u té televize, v poslední době jste se v ní tolik neobjevoval. Připravujete něco nového?
Píšu skečový pořad pro BBC, budou to moje skeče a stand-up. A možná ještě hudební show a pak dokumentární pořad o Británii. Takže na pár věcech pracuji.
A kdy něco z toho uvidíme?
Pravděpodobně nejdříve na začátku příštího roku.