Během studia žil na ulici a hladověl, aby se mohl stát doktorem

Vyrůstal na jihozápadě USA v chudé komunitě Navahů, původních obyvatel Ameriky, mezi svými sourozenci, bratranci a sestřenicemi. „Měl jsem štěstí, že jsem žil v domě s tekoucí vodou a elektřinou. Můj otec pracoval každý den a matka měla dokonce dvě práce,” říká novopečený doktor.

Z komunity, kde je hlavní náplní živobytí především zemědělství a pastevectví, mnoho mladých na univerzitu nechodí. „A když ano, většinou nedostudují,” upřesňuje Kay.

Na univerzitě Fort Lewis College ve státě Colorado požádal o všechna dostupná stipendia a granty. To mu umožňovalo během školního roku zdarma bydlet na studentských kolejích, a dokonce být součástí fotbalového týmu. Problémy však přišly, když školní rok skončil a Kay neměl kam jít. „Nemohl jsem si dovolit bydlení, ale musel jsem se držet svého plánu. Musel jsem udělat, co jsem udělal,” naznačuje nelehkou situaci.

Vzhledem k tomu, že vyrůstal mezi těžce zadluženými lidmi, nechtěl si brát žádné vysoké půjčky a všechno hodlal zvládnout sám. „Tři léta jsem spával v knihovnách, sem tam pár nocí u kamaráda a někdy zkrátka na ulici. Naštěstí léta byla teplá, takže mi nebyla zima,” hledá alespoň drobná pozitiva.

Problémy však přišly, když se vydal po dokončení bakalářského studia pokračovat na univerzitu do Missouri. Některá stipendia již nemohl využívat, a nakonec potřeboval i malou půjčku, která však pokryla pouze školné. „Spolužáci se mě ptali, proč neřeknu rodičům o nějaké peníze, nebo si nevezmu větší půjčku, ale musel jsem jim vysvětlovat, že naše kultura je zkrátka jiná,” prozrazuje.

„Neměl jsem žádné peníze na ubytování, na jídlo, na sprchy. Nevěděl jsem, co mám dělat. Dostal jsem se do situace, kdy jsem byl tak smutný, že jsem si sedl a jen jsem brečel. Ale moji rodiče si nikdy nestěžovali, trpěli pro nás a moje problémy jsou oproti těm jejich malicherné,” zůstal stále optimistický.

Věděl však, že bez drobné pomoci se neobejde. Požádal rodiče, zda by si od nich mohl půjčit auto, ve kterém přespával na parkovišti před supermarketem. „Příbuzní se mě nepokoušeli zastavit, řekli mi, ať dělám, co je potřeba,” říká mladý muž, jenž se chodil stravovat i do centra pro bezdomovce a sprchovat do umývaren v tělocvičně.

V autě měl v plánu strávit další tři roky, jeho příběh se však dostal k vedení univerzity, která pro Kaye zařídila pokoj na koleji a nabídla mu bezplatné stravování.

Univerzitu nakonec úspěšně dostudoval, obdržel doktorát z fyzioterapie a vrátil se zpět domů, kde se bude připravovat na další zkoušky a hodlá se rovněž ucházet o práci ve zdravotnickém sektoru. „Mám zodpovědnost nejen za sebe a svůj národ, ale také za svoji rodinu. Život si cestu najde vždycky, jen musíte mít hlavu nahoře,” uzavírá svůj příběh doktor Dakota Kay.