Azyl mu zamítli před 21 lety, od té doby spí v legendárních autobusech

Občas se mu zdají sny o minulosti. Opět se v nich vidí v rodné Nigérii – v cele smrti. Nejvyšší trest mu vynesl boj za demokratizaci země. Na šibenici ale neskončil. Rodina uplatila všechny, od dozorců až po letušky v letadle, a to jej bezpečně dopravilo do Londýna.

Ze spaní jej často vytrhnou lidé na cestě z flámu nebo ti, kteří spěchají do práce – nejhorší je to mezi třetí a čtvrtou ráno. Sunny tou dobou potkává tři skupiny lidí.

Jsou zde uklízeči z řad imigrantů, kteří míří do práce ještě před úsvitem. Pak jsou zde Britové cestující z nočních klubů domů. Jedí pokrmy z rychlého občerstvení a bývají velmi hluční. A třetí skupinou jsou bezdomovci – podobně jako Sunny nemají kam jít, a místem odpočinku je pro ně autobus.

Sunny má jednoduchou strategii. Když se na něj noční hosté usmějí, úsměv opětuje. Tma tak nějak smazává společenské hranice. Přiopilí Angličané se klidně pustí do rozhovoru s imigrantem z Afriky.

Jenže Sunny marně vzpomíná, kdy se cítil stejně bezstarostně jako oni. Možná v dobách, kdy úřady jeho žádost o azyl pořád ještě řešily. Byl plný vděčnosti za druhou šanci, kterou v životě dostal. Chodil na kurzy dokumentárního filmu a jako téma si vybral noční život bezdomovců. Netušil, jak záhy mezi nimi také skončí.

Zbyly mu jen dvě možnosti: buď návrat do vlasti, tedy na šibenici, anebo útěk do podzemí. Volba byla jasná, začal nomádský život v ulicích metropole. Záhy zjistil, že po nocích je nejtepleji v autobusech.

Jedna anglikánská farářka mu zaplatila lítačku, a poté mu ji co měsíc pravidelně prodlužovala. Ve dne chodil Sunny do knihovny ve Westminsteru, aby si aspoň přečetl noviny. V restauracích si většinou řekne o zbytky, a jen málokdy jeho prosbu nevyslyší.

Kolem deváté večer nastupuje na svůj první autobus. Za noc stihne objet celou metropoli třikrát, někdy i čtyřikrát. Nejlépe se spí v lince číslo 25, která jezdí čtyřiadvacet hodin denně a spánek je tam nejdelší. Z centrálního Londýna na okraj, do Ilfordu v hrabství Essex, to trvá dvě hodiny. Když se tam řidič smiluje, může spát ve voze i na konečné. Většinou ale vyženou všechny bezdomovce na zastávku.

Sunny cestoval vždy nalehko, aby unikl stigmatu lidí bez přístřeší. Nějaký čas také trvalo, než vypiloval všechny triky a zjistil, kde se cestuje a spí nejbezpečněji. I tak ale vždy považuje dvě hodiny nepřerušeného spaní za mimořádný úspěch.

O Vánocích někdy narušil zaběhlé zvyky a šel přespat do nocleháren organizovaných církvemi. Nakonec ale zjistil, že než spát na karimatce natěsno s jinými nešťastníky, je lepší vrátit se do autobusu.

Časem mezi bezdomovci ubylo bělochů, celkově se jejich počet ale zvýšil. Sunny také BBC řekl, že si vytrénoval jakýsi šestý smysl, který ho vždy varuje před potížemi.

Přezíravý pohled mu prozradí agresivního teenagera, nesmlouvavě sevřené rty rasistu. Po brexitovém referendu v červnu 2016 nepřátelství vůči imigrantům zesílilo. Sunny se ale na britské politiky nikdy nehněval. Koneckonců do exilu jej vyhnala vláda jeho vlastní země.

Nakonec úřady rozhodly o právu setrvat v Británii pro všechny, kteří bez přerušení žijí v zemi dvacet let. Jenomže Sunny se tak důkladně vyhýbal evidenci obyvatelstva, že neměl o dvou desetiletích života v Londýně jediný důkaz.

Pak mu ale jeden sympatizující řidič dal písemné svědectví o tom, že „pravidelně jezdí po nocích jeho linkou“. Pomohli i dobrovolníci z církevních vývařoven – poskytli snímky jako důkaz, že je Sunny navštěvoval.

Nakonec dostal Sunny v roce 2017 coby 55letý muž povolení zůstat v Británii. Po roce obíhání úřadů si mohl vydechnout. Ale i dnes přespává v autobusech. Ta léta se na něm podepsala, vypadá starší a sešlejší. Přesto jej jízda jižním Londýnem uklidňuje. Je to pro něj jediný opravdu důvěrný prostor, něco jako pro jiného vlastní obývák.