Astrobiolog Tomáš Petrásek: Mimozemský život objevíme v nejbližších dekádách

Přestože důkazy mimozemského života nemáme, podle Tomáše Petráska je získáme v nejbližších desetiletích. Kdo by ovšem čekal zelené mužíčky, bude zklamán - nejspíš půjde o mikroorganismy. Inteligentními tvory totiž evoluce příliš neplýtvá. A kdyby se ukázalo, že nejsme ve vesmíru jediní, byl by to spíš důvod k ostražitosti než k radosti.

To je jedna z nejtěžších otázek vůbec. Možná je život vzácný a jeho vznik vyžaduje velmi přísné podmínky. Na druhou stranu, vesmír je plný základních stavebních kamenů života: uhlíku, kyslíku, vodíku, dusíku. A je v něm spousta planet podobných Zemi, kde se život objevil záhy. Možná tedy vzniká snadno, zejména ten jednoduchý, jako třeba mikroorganismy. Myslím, že mimozemský život jim podobný objevíme v nejbližších dekádách v naší Sluneční soustavě: na Marsu nebo na ledových měsících planet, kde se nachází voda, Europě, Ganymedu či Enceladu.

Život potřebuje kapalné rozpouštědlo, aby v něm mohly probíhat chemické reakce. Ve prospěch vody hovoří fakt, že je ve vesmíru jednou z nejběžnějších chemických sloučenin. To naznačuje, že života na její bázi bude drtivá většina.

Život je omezen zákony fyziky, chemie a geometrie. Z těch fyzikálních je to hlavně fakt, že složité systémy musí zachovávat velkou míru uspořádanosti, aby se udržely pohromadě proti rozkladným procesům. K tomu je potřeba zdroj energie, který na Zemi představuje sluneční záření, zachycované především rostlinami prostřednictvím fotosyntézy.

Co se týká omezení chemických, musí mít život stavební kameny vhodné k budování komplexních molekul - pro nás je typický uhlík. A platí také obecné zákonitosti geometrie, třeba že v podmínkách podobných pozemským nedoroste hmyz velikosti budovy, protože by ho vnější kostra neunesla.

Někteří biologové poukazují na to, že evoluce vede opakovaně k podobným řešením, já bych si však zrovna v tomhle nebyl tak jistý. Když se podíváme na různé inteligentní pozemské živočichy - krkavcovití ptáci, kytovci, hlavonožci -, vidíme, že mají úplně jiný tělní plán. Kdyby někdy v prvohorách vylezly z moře ryby se šesti ploutvemi, fungovali bychom dnes v pohodě se šesti končetinami.

Mezi mimozemským životem a mimozemskou inteligencí je rozdíl. Makroskopický život existuje na Zemi zhruba půl miliardy let, ale za celou tu dobu se nevyvinul žádný jiný živočich s inteligencí podobnou lidské.

Pro přežití většiny živočichů je výhodnější mít víc svalů nebo výkonnější zažívání, inteligence se jim nevyplatí. Je mnohem snazší vyživovat dva kilogramy svalů než dva kilogramy mozku, ten je totiž energeticky podstatně náročnější než jakákoli jiná tkáň. Možná o něčem vypovídá, že většinu nejinteligentnějších pozemských tvorů s výjimkou člověka najdete v červené knize ohrožených druhů.

Mozek zjevně nepředstavuje univerzální výhodu, je k němu třeba také dlouhověkost, aby tvor mohl své zkušenosti využít. Třeba je to jeden z možných důvodů, proč jsme se ještě s mimozemšťany nepotkali.

Je možné, že evoluce nakládá s inteligencí velice střídmě a mozek používá jen tehdy, když není zbytí. Pracuje totiž s velice vratkou rovnováhou mezi tím, kdy se ještě vyplatí být chytrý a dlouhověký, a mezi tím, kdy raději investuje energii do rychlé produkce potomstva. Slony a velryby nedokáže před člověkem ochránit ani inteligence, zatímco třeba potkani nebo švábi mají oproti němu díky rychlému rozmnožování výhodu.

Ta nejlepší varianta je, že jsme opravdu první a inteligentní život se na jiných planetách teprve objeví. Ta nejhorší - oblíbená hypotéza Stephena Hawkinga -, že existují daleko vyvinutější kosmické civilizace, které jsou agresivní, a my máme jen štěstí, že nás ještě neobjevily. Ale možná civilizace zaniknou dřív, než stačí expandovat do vesmíru, třeba atomovými bombami či ekologickou katastrofou. Případně nechtějí zasahovat do vývoje méně vyspělých druhů a my jsme něco jako zoo, kterou nenápadně pozorují.

Je také možné, že kosmické prostory jsou prostě příliš obrovské na to, aby šly překonat mezihvězdnými lety. Z kandidátů na obyvatelné planety mimo naši Sluneční soustavu máme nejblíž hvězdu Proxima Centauri, vzdálenou více než čtyři světelné roky od Země, tedy čtyřicet bilionů kilometrů. Sonda Voyager 2, která v současné době opouští Sluneční soustavu, by k ní letěla osmdesát tisíc let... A to jsme ještě nezapočítali fakt, že samotné hvězdy se vesmírem pohybují rychleji než naše sondy, takže až by tam dorazila, planeta by už dávno byla někde v prachu. Je to, jako když hlemýžď zkouší dohonit jedoucí auto. Na druhou stranu to, že je mezihvězdné cestování obtížné, ještě nutně neznamená, že je nemožné.

Pokud mají alespoň tak velké antény jako my, mohli bychom je kontaktovat ve velké části naší Galaxie. To je ale jen část problému. Jestliže nás dělí tisíce světelných let, trvala by výměna zpráv našimi současnými prostředky příliš dlouho, nejspíš déle než existence samotné civilizace. Na dialog nejspíš můžeme zapomenout.

Na menší kosmické vzdálenosti můžeme vysílat do všech směrů, ale signál se brzy rozptýlí a splyne s kosmickým šumem. Nebo ho můžeme zamířit na konkrétní výsek oblohy, ale musíme si vybrat ten správný, a ještě se s mimozemšťany sejít ve volbě komunikačního média a v čase: když budeme vysílat, musí oni zároveň naším směrem naslouchat, a naopak. Naše dosavadní signály byly vždy krátké a šance, že se v kosmickém vysílání potkáme, minimální.

Třeba nás už kontaktovali. Možná dělají to samé, co my: občas někam krátce vyšlou signál. My ho zachytíme jako nahodilé jednorázové vysílání, a pokud se nezopakuje, můžeme se jen dohadovat, jaký byl jeho původ. Pokud vím, slavný signál WOW! z roku 1977 dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil. Klidně to mohl být mimozemský vzkaz. Stejně jako neznámý rádiový signál z Proximy Centauri, zachycený na jaře 2019 australským teleskopem Parkes.

Šance, že bychom mimozemšťany zastihli, je mizivá, šance, že bychom jim porozuměli, je ještě mizivější. Dokážu si představit, že pochopíme základy matematiky a fyziky, pokud půjde o signál určený jiné kosmické civilizaci: jednoduše postavený a sebevysvětlující, třeba jako byla zpráva z Areciba.

Náročnost porozumění však rychle vzroste, jakmile se vzdálíme od univerzálních věcí. Vezměte si třeba první vysílání do vesmíru ze sovětského teleskopu v Jevpatorii z roku 1962. Bylo v morseovce a znělo: „Mír. Lenin. SSSR.“ Co by si z toho mimozemšťani asi tak vzali? Jakmile dojde na společnost, nebudeme mít sdílená slova ani pojmy. A bez kontextu se průlom nepodaří, jedině snad kdybychom nějakou dobu udržovali dialog. Pokud by však byl kontakt úspěšný, hluboce by nás ovlivnil a změnil by způsob našeho myšlení.

To je samozřejmě možné, v historii se to stává. Narušení naší filozofické vize světa i našeho ekonomického systému by přineslo obrovský otřes a bylo by na nás, jak bychom se s ním dokázali popasovat.

Je velká šance, že by to skončilo špatně. Na druhou stranu, určitě by bylo zajímavé dozvědět se cokoli o nějaké jiné planetě a civilizaci, i kdybychom ji nikdy úplně nepochopili. Už jen vědomí, že existuje někdo jiný než my, že se od nás strašně liší, a přesto funguje, by představovalo obrovský skok.

Pokud by se nám podařilo nějakou mimozemskou zprávu zachytit, je namístě podobná opatrnost, jako když dostaneme vzkaz od neznámého člověka. Taky nevíme, jaké jsou jeho úmysly. Rozhodně se nemůžeme nechat vylákat na rande naslepo do zšeřelého parku.

Pokud by se k nám mimozemšťané dokázali dostat fyzicky, určitě by to byl důvod k obavám. Zejména pokud by nám byli podobní a měli zájem o stejné zdroje. Na druhou stranu nemyslím, že je namístě paranoia. Nemá smysl přestat s jakýmkoli vysíláním, jen abychom Zemi zamaskovali. Většina našich nejsilnějších rádiových signálů pochází z meziplanetárního radaru, který detekuje polohu nebezpečných asteroidů. Šance, že je nějací mimozemšťané odposlechnou, je přitom jen teoretická. Podstatně větší riziko je, že nás trefí asteroid, než že nás přiletí vyhubit mimozemská civilizace.

Myslím, že má. Kdyby se místo expedice Kryštofa Kolumba rozdaly peníze chudým, chudoba by ze světa nezmizela a neobjevili bychom Ameriku.

Snad ano. Na Měsíci jsme sice nic zajímavého, co by drahé lety do vesmíru ospravedlnilo, zatím nenašli. Spousta kosmických technologií však našla uplatnění i na Zemi: třeba teflon, suchý zip nebo technologie čerpadel na raketové palivo, která se uplatnila v pumpách pro srdeční náhrady.

Možná se časem ukáže, že osidlování Marsu není žádná výhra, avšak vynálezy, jež vzniknou, třeba vyřeší pozemské ekologické problémy. Pro přežití na Marsu budeme muset dokonale recyklovat úplně všechno včetně vody, pěstovat potravu v extrémních podmínkách. Takové technologie se pak uplatní na Sahaře nebo v Antarktidě.