Archeologové zaspali, ale dnes už s hledači pokladů spolupracují

Na pole poblíž malebné východočeské vísky šli hledači s detektory kovu najisto. Vraceli se tam už poněkolikáté.

Jak archeologické nálezy potvrdily, tato oblast s úrodnou sprašovou půdou a příjemným klimatem byla s přestávkami osídlena po třicet tisíc let, už od starší doby kamenné. Na několika hektarech tak lze nalézt střepy pravěké keramiky, kovové slitky z mladší doby bronzové, římské a středověké artefakty i krejcary z 19. století.

Archeologické nálezy však přitahují i nelegální hledače. Ve dne je místní lidé vyženou, případně volají policii, čtyřiadvacet hodin denně však pole před jejich nájezdy ochránit nedokážou. Takzvaní nighthawks, noční jestřábi, vtrhnou na naleziště pod rouškou tmy, v honbě za poklady nálezy odnesou a s nimi zmizí také informace o minulosti, jež se k nim vážou a jsou pro archeologii nejcennější.

Samotné artefakty mají hodnotu hlavně v kontextu s nimi. „Jestliže bude hrot šípu nalezen v zádech nějakého nebožáka, jde o doklad válečného konfliktu nebo vraždy. Pokud pochází ze zásypu chaty se zbytky lovných zvířat, dá se uvažovat o loveckých aktivitách. Když nám však jen tak přistane na stole, nezjistíme o něm nic. Mimo jiné i proto je obrovský průšvih, že všechny známější lokality byly totálně vyrabované,“ vysvětluje David Vích.

A proto také v naší reportáži nenajdete ani jméno nejbližší vesnice. Dokonce i pozadí fotek jsme nechali vyretušovat, aby nebyla lokalita poznat.

Archeologové totiž pořádně zaspali. Když se v devadesátých letech amatérští hledači s detektory kovů poprvé objevili v terénu, reagovali velmi podezíravě. „Kdyby tehdy archeolog vytáhl detektor, nastal by konec světa. Detektoráři však jeli naplno,“ popisuje David Vích.

„Šlo do určité míry i o generační záležitost a nevraživost byla pochopitelná. To, co odborník hledal celý život, našel amatér s detektorem za týden. Tolik bronzových nálezů – to musí tahat z mohyl, mysleli si archeologové. Vzhledem k vlastním zřídkavým nálezům si totiž nedokázali připustit, že obyčejná ornice může být doslova narvaná artefakty z doby bronzové. Nebo že římské mince lze najít na každém germánském sídlišti,“ konstatuje.

Než archeologům došlo, že detektory kovu představují v jejich oboru zásadní zlom, zmizely v soukromých sbírkách nenávratně statisíce nálezů. „Existují neuvěřitelné zkazky o tom, co se tehdy našlo. Třeba depot vzácných bronzových nádob, naprosto luxusní věc. Bylo jich tolik, kolik není v celé republice nalezeno doteď. Prý ten poklad nedokázali ani nacpat do osobáku. A celý zmizel v Rakousku,“ stěžuje si David Vích. „Nebo třeba přijdete do menší soukromé sbírky obsahující jen artefakty, které si ten člověk našel sám. A vidíte, že přepisuje dějiny východních Čech!“

Archeologové se však rychle vzpamatovali a nastal závod s časem. Kdo vytěží lokality dřív: detektoráři, nebo odborníci? Přestože množství pramenů mizí každým dnem, David Vích neztrácí motivaci. „Co my teď v horizontu jedné generace zachráníme, to bude do značné míry tvořit naše dějiny. Věda z toho bude čerpat další staletí,“ podotýká.

„Nevzali jste si nejlepší boty,“ usmívá se malinko potměšile postarší místní pán pozorující hledače z pohodlí asfaltové silnice. Tuhle větu uslyšíme ještě mockrát. Není divu. Sotva vkročíme do rozmoklého pole, nabalí se na naše městské tenisky mazlavé hroudy jílovitého bláta. Asi tak tři kila na jednu nohu. Rázem je nám jasné, proč tu všichni – úplně všichni – mají na nohou holínky.

Dvacet mužů v gumákách a maskáčích, s detektory v rukou a rýči přes rameno pomalu křižuje vymezený úsek. Zdálky to vypadá, jako by luxovali pole. Je sobota půl deváté ráno, chvilkami mírně poprchává, ale nikomu to nevadí. Na hledačích je vidět adrenalin lovců pokladů a soustředění archeologů. Poprvé venku po zrušení lockdownu! A hned ideální podmínky: rovný terén, zoraná půda si po dešti trochu sedla, díky vlhkosti má lepší vodivost.

Oči mají přilípnuté k zemi, pátrají však hlavně ušima. Soustředěně čekají na zvukový signál ohlašující kov. Každý má jiný tón. Nad železem detektor pravidelně přerušovaně vrní, když najde barevný kov, třeba měď nebo zlato, tón se prohloubí. Signál pak kontrolují na displeji s číselnou stupnicí.

Je-li dost silný, začnou na slibném místě kopat. Každý nález hlásí archeologovi, který ho vyhodnotí. Pokud je cenný, skončí uložený v průhledném igelitovém sáčku pro další odborné zkoumání. Souřadnice místa si David Vích uloží do ruční GPS stanice. „V této lokalitě už máme zaměřených asi šest set bodů, které nám umožňují rekonstruovat, co se dělo. Už teď víme, kdy se tady žilo, a doufáme, že bude možné zjistit, ve kterém místě se třeba pracovalo s kovem nebo něco o dálkových kontaktech,“ vysvětluje.

„Tady třeba máte kus pravěké keramiky,“ sehne se jen tak mimochodem a podává mi zablácený kus čehosi stěží rozlišitelný od kamene. Až při pozornějším pohledu je patrná pravidelná tloušťka střepu a mírné vyklenutí typické pro stěnu nádoby. Cvičené oko archeologa to rozeznalo za chůze. „Kouknu – a vidím,“ usmívá se.

Hledači každou chvilku hlásí nalezené poklady: kovové slitky prozrazující metalurgickou dílnu. Mince dokládající importy z doby římské. Nákončí středověkého opasku. Pár archeologicky nepříliš zajímavých krejcarů. „Na kopí malé, na šipku velké. Ale má to středové žebro, takže nejspíš malé kopí,“ komentuje David Vích další nález. Nakonec se ukázalo, že to byl zlomek dýky.

Je vidět, že historie hledače opravdu zajímá. A také že si archeolog svých amatérských spolupracovníků váží. „Investují čas a peníze za benzin, aby pomohli poznávat dějiny. Je to o vzájemné důvěře: oni věří mně, že jejich nálezy nezašantročím. A já věřím jim, že archeologie skončí tam, kde má – v muzeu. Dodržování pravidel je základem,“ podotýká.

„Dneska první sponečka, chlapci!“ hlaholí David Vích nadšeně nad zkrouceným kusem kovu. Muži si trochu žárlivě prohlížejí cenný nález. „Takhle velkou jsem našel prvně v životě!“ předvádí nadšený hledač Milan vítězný taneček. „A můžeme jít domů!“ okomentuje to někdo z davu. Úspěšný den však ještě zdaleka nekončí.

Opodál se ozývá silné pravidelné pípání. „Když takový zvuk slyším, je to jako rozbalování dárků na Vánoce. Těším se a nevím, co tam bude,“ usmívá se Josef Macháček, povoláním dlaždič, zatímco odhrabuje hlínu. S detektorem kovu chodí do terénu asi pět let. „Nacházíte mince, vidíte na nich panovníky. Chcete vědět, kdo to byl, v jaké době vládl,“ vysvětluje svůj zájem o dějiny.

Přeruší ho série rychlých krátkých signálů, čím blíž k nálezu, tím rychlejších. Malý váleček v jeho ruce – dohledávačka – pípá jako zběsilý. „Jenom hřeb z podkovy,“ konstatuje zklamaně, když nález vyprostí z hlíny.

S detektorem už umí zacházet i devítiletý Vojta. „Chtěl bych najít minci,“ prozrazuje. Na opravdovém nalezišti je dnes poprvé. Vzal ho sem strýc Josef Uhlíř, kastelán hradu Košumberk. On sám propadl hledání s detektorem před deseti lety, když na jedné ze svých prvních akcí našel tři bronzové poklady jen pár minut po sobě. „Nejdřív to byly bronzové náramky na nohy. Chlapi říkali, že mám štěstí, ať hledám dál. Tak jsem popošel o kus vedle a tam byla bronzová sekera a srpy. A do třetice jsem našel asi takhle velkou bronzovou štítovou sponu,“ ukazuje rozpřaženýma rukama a oči mu při té vzpomínce nadšeně září.

Na chvilku mi dokonce svůj detektor půjčí. Je překvapivě lehký, pravidelné luxování terénu mi však jako velká zábava nepřijde. Brzy mě to přestane bavit, možná proto, že se neozve ani ťuk. S díky vracím přístroj kastelánovi. Popojde s ním pár kroků a ozve se zběsilé pípání… Chvíle napětí – a ze země se vyklube zablácený peníz. Desetikrejcar z 19. století nepředstavuje z archeologického hlediska zvlášť cenný exponát, mince však vždy potěší.

„Já mám větší! Ale ty máš starší. Ne, já mám 1849…“ srovnávají hledači zaníceně. Ale jen do chvíle než… „Mám tu ágéčko!“ ozve se z konce pole. Zamíří tam skoro všichni. Chemická značka Ag – argentum – znamená totiž stříbro. V tomto případě stříbrný římský denár. Cenný nález, za který by v aukci dostal až tisíce korun… Hodnota informací, které se k minci vážou, je však zcela jedinečná a neopakovatelná.

Jednu věc nelze přehlédnout. Na poli kolem nás procházejí muži všeho věku a profesí: od školáka přes policistu, kastelána či dlaždiče až po stavaře, bytového architekta, právníka, majitele pekárny nebo tatínka na mateřské dovolené. Ani jediná žena. Zástupkyň něžnějšího pohlaví se mezi lovci pokladů vyskytuje málo, hledačská vášeň je spíš mužskou záležitostí. Dokonce bez problémů konkuruje i české hospodě. „Říkal jsi, že jdeš na pivo! Ale byl jsi s detektorem!“ stěžují si prý manželky…

Přesto se zapojení veřejnosti do archeologického průzkumu Davidu Víchovi velmi osvědčilo. Okolo Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě vznikla díky němu stálá parta dobrovolných spolupracovníků, která našla už i několik pokladů. Scházejí se i ve volném čase, třeba na chalupě. Tatínkové vezmou děti a občas i nějakou maminku, grilují, hrají hry a večer si u ohně vyprávějí většinou o archeologii. Jak jinak.

„Když grilujeme prase, udělám chlapům stejnou přednášku jako na odborné konferenci. Oni to vyžadují, chtějí vědět, co našli, znát v širší souvislosti – a přesně tak by to mělo být,“ říká David Vích. „Zapojení širší veřejnosti považuji za nezbytné, pomáhá utužovat vazby k regionu. A je zajímavé, jak velký zájem o minulost mají zejména menší vesnice. Na přednášku tam přijde někdy víc lidí, než má dědina obyvatel. Právě kvůli takovému lokálnímu patriotismu má archeologie jako věda smysl.“

„Dřív jsem byl přesvědčený, že nelegálů je víc než těch poctivých. Teď se to snad trochu zlepšilo. Nejspíš je to i rukou podanou ze strany archeologů. Když v lidech vzbudíme zájem o historii, máme v podstatě vyhráno,“ myslí si. Proto je také přesvědčen, že by odměnu za nalezený poklad měli dostávat i hledači s detektory kovů, což podle současného zákona nelze.

„Není důležité, jestli nálezce něco objevil za pomoci detektoru nebo při kopání skalky na zahradě, ale zda nenarušil kontext. Pokud najde artefakt s detektorem, nechá ho v zemi, zavolá mě a díky tomu se podaří kompletně zdokumentovat depot bronzů, mělo by být nálezné v adekvátní výši. Ne jako když najde čistě náhodou při práci na zahradě bronzové předměty, všechny je vytahá jako brambory a do muzea mi je donese v košíku,“ říká.

Jsme na nalezišti asi hodinu a půl, naše reportáž se chýlí ke konci. Archeologický výzkum ovšem pokračuje. „Tak, chlapi, teď už můžeme jít vykopat to zlato,“ žertuje David Vích, když odcházíme z pole. Není úplně daleko od pravdy. „Podle očekávání padlo to nejzajímavější až po vašem odchodu. Jen římských mincí jsme nakonec našli ještě pět,“ přichází mi večer zpráva do mailu… Upřímně to všem jeho mužům přeji. Jsou to nadšenci, kteří ve svém volnu a na svůj účet zachraňují české dějiny.