Článek
„Skulptury ze sněhu a ledu jsem vytvářel od šestnácti let v lyžařském středisku v Novém Mexiku, odkud pocházím. Tam mě napadlo, že by bylo pěkné vyrobit housle,“ říká devětapadesátiletý umělec.
„Slyšel jsem zvuk vycházející zevnitř, bylo to fascinující. Pomyslel jsem si, že když ještě více napnu struny, bude zvuk silnější. Všechno se ale roztříštilo, byla to rána,“ vypráví. A to byl začátek ledového orchestru, dodává s úsměvem uprostřed svých nástrojů uložených v iglú. Všechny jsou z ledu.
Tim Linhart.
V lyžařském středisku Passo Paradiso ve výšce 2600 metrů nad mořem na severu Itálie housle a violy ještě někdy explodují, ale už ne tak často. Když se to stane, „víte, že jste se dostali na nejzazší okraj ledové hudby“, vysvětluje Tim Linhart.
Z ledu už vytvořil housle, violu, xylofon, kontrabas, mandolínu, violoncello a rolandophone, bicí nástroj, který sám vynalezl.
Když vytvoří formu předních a zadních částí, vytvaruje Tim Linhart s pomocí směsi vody a sněhu nástroj kolem podpěry, která není z ledu a na níž spočívají struny.
Výroba mandolíny z ledu trvá pět až šest dní, větší nástroje vyžadují měsíce práce. „Je to skvělý materiál, protože ho můžete mít, kolik chcete, a navíc je zadarmo,“ uvádí umělec, pro něhož je jedinou nevýhodou to, že led taje.
Tim Linhart pracuje na jednom ze svých nástrojů.
Z důvodu své váhy jsou mnohé nástroje při hře zavěšeny na ocelových lanech připevněných na stropě iglú.
„Jsou také neuvěřitelně křehké, a když je vyrábíte, je tu stále riziko, že se roztříští na tisíc kousků,“ přiznává violoncellista ledového orchestru Nicola Segatta, který pomáhal při výrobě svého nástroje. „Intenzita hudby ledových nástrojů ale vyvolává u publika silné emoce,“ vysvětluje s nadšením violoncellista.
Když do iglú, které může pojmout 200 lidí, vejdou posluchači, teplota se pohybuje kolem minus 12 stupňů Celsia. Pak ale stoupá, nástroje se zahřívají a hudebníci je musí stále ladit.
Měnící se teplota je však zároveň požehnáním. „Led je velmi citlivý na okolní prostředí. Když jsou nástroje vyrobeny, mají bizarní, kovový zvuk, ale čím déle na ně hrajete, tím je zvuk lepší,“ říká Linhart.
„Po dvou hodinách je zvuk dvakrát příjemnější, jemnější, protože led lépe reaguje na vibrace,“ dodává.
Zpočátku nebyl Linhart ve výrobě nástrojů moc úspěšný, praskaly mu. Ale nevzdal to a postupně se zlepšoval.
Linhart má syna a za manželku Švédku. Léto tráví s rodinou na severu Švédska, kde se stará o svou zahradu a sochaří (bez ledu), zatímco tisíce ledových nástrojů trpělivě čekají na příští zimu v mrazničce.
„Když jsou opotřebované a staré, rozbiju je kladivem nebo je nechám roztát na slunci,“ uvádí Linhart. Loni podnikl cestu na Sicílii a vhodil zde violoncello do moře jako oběť bohu Středozemního moře.
Nyní učí umění vyrábět tyto nástroje a buduje ledový koncertní sál. „Pak bych se mohl pustit do nových věcí v sochařství i v oblasti ledové hudby,“ ujišťuje.