Adam Ondra: Potomka vezmu na skály už v kočárku

Protože to tam máme rádi. Je to pro nás srdeční záležitost. Jde o lezeckou oblast, kam oba odmalička jezdíme. Současně je to místo, kde jsme spolu poprvé lezli jako pár (manželka Iva Ondra, rozená Vejmolová, je mistryně ČR ve sportovním lezení). Od té doby se tam pravidelně vracíme - jezdíme tam lézt dvakrát nebo třikrát za rok. V budoucnu bychom tam chtěli částečně i bydlet.

To sice ještě ne, ale něco se najde. Je to náš velký sen.

Nebyla. Kromě toho, že se konala v lezecké oblasti, neměla s lezením vůbec nic společného. Chtěli jsme se tomu vyhnout. Spousta našich kamarádů-lezců už totiž svatbu na skalách měla - skládali slib třeba na vrcholku nějaké věže. Mít takovou svatbu nám proto přišlo naprosto šedé, nudné a neoriginální. Rozhodli jsme se jít proti proudu a mít obřad úplně normální. (směje se)

Taky ne. Požádal jsem ji u nás před domem. Ale pozor, i to bylo promyšlené. Vybral jsem schválně místo, kolem kterého každý den chodíme. Proto si pokaždé, když jdeme okolo, na ten hezký okamžik vzpomeneme. Zásnuby byly v únoru.

Chvilku jsme zůstávali v Itálii, takže část svatební cesty jsme si odbyli tam. Později ale chystáme ještě jednu delší cestu do teplých krajin. Bude to v zimě a tahle cesta rozhodně nebude lezecká.

Taky. (směje se)

Určitě ještě v kočárku. Stejně jsem kdysi začínal i já, byl jsem na skalách prakticky odkojen. Ukážeme potomkovi co nejdřív, jak se co dělá, a pak už bude záležet jen na něm, jestli ho to bude bavit, nebo nebude. My bychom za to byli samozřejmě rádi, kdyby ho lezení bavilo.

To je možné, já jsem taky dřív lezl přes překážky, než chodil. Rodiče mi vyprávěli, že jsem jako batole, které ještě neumělo stát, dokázal vyšplhat z dětské postýlky. Do Adršpachu bych ale batole nebral. Na úvod zřejmě zvolíme nějaké vhodnější skály, které stojí v méně svažitém terénu a kde nepadá tolik kamenů.

Asi ano. Začít se musí opravdu v nejútlejším věku, protože pak už se to špatně dohání. Je to stejné jako s gymnastikou, kterou jsem ostatně taky jako malý dělal. Když člověk začne se sportem v patnácti, už se pravděpodobně nestane mistrem světa. Může ho dělat jenom pro radost.

Ano, když mi bylo pět, chodil jsem do gymnastiky. Vydrželo mi to ale jen krátce, protože mí trenéři velmi brzy poznali, že pro tento sport nemám předpoklady. Řekli mi, že budu na gymnastiku příliš vysoký. A tak jsem skončil. Za to, že jsem ji chvíli dělal, jsem ale nesmírně rád, protože je to pro lezení velmi dobrý základ. Jsem díky tomu ohebný.

Jasně že dokázal. To je ale asi tak všechno. Třeba přemet už bych asi nezvládl. (směje se)

To video byl jenom takový žertík. Ale je pravda, že balet může být pro lezce hodně užitečný. V lezení je totiž - stejně jako v tanci - důležitá flexibilita nohou. Je dobré, když si člověk umí dát nohu vysoko nad hlavu. To je věc, ve které jsem docela dobrý a která mi v lezení hodně pomáhá. Pro některé lezce by proto nebyl takový trénink na zvýšení flexibility vůbec od věci.

No, pozitivní vzpomínky samozřejmě nemám, šesté místo pro mě bylo velkým zklamáním. A to hlavně z toho důvodu, že jsem tréninku na olympiádu obětoval víc než čemukoliv jinému ve svém dosavadním životě. Skončit bez medaile tak pro mě bylo hodně psychicky náročné. Ale už jsem to překonal.

Ještě bych to rád zkusil. Ta atmosféra olympiády na mě hodně dýchla. Už jenom pobyt v olympijské vesnici a možnost potkat se s těmi nejlepšími sportovci světa byly velkým zážitkem. Aura olympiády mě proto bude ještě chvíli motivovat.

Podle mě to dobře je. Skalní a sportovní lezení už jsou dlouhou dobu dvě různé věci. Fungují odděleně. Jsou tu lidi, kteří jezdí výhradně jenom na závody a venku vůbec nelezou. A naopak jiní jezdí jenom do přírody a závody je nezajímají. Ideální proto bude, když skalní lezení zůstane životním stylem a lezení na závodech zůstane sportem. A pokud je to sport, tak by měl být i na olympiádě.

No, to se asi bohužel stane. Podle mě to ale bude pár let trvat. Už teď je ale vidět, jak se sportovní lezení mění. Třeba dřív se na závodech tolik neprotestovalo. Nevznášely se námitky kvůli každé blbosti. Dneska už to ale neplatí. Pokud to aspoň trochu jde, tak koučové protest podají. A doufají, že tím lezci pomohou k lepšímu umístění.

Na skalách se to ale podle mě neprojeví. Tam to bude pořád čisté a férové. Ven totiž jezdí jen určitý typ lidí - takoví, co mají rádi přírodu a nevadí jim nepohoda. Klidně překonají nepřízeň počasí, nevadí jim šlapat ke skále kus cesty lesem, nebojí se ušpinit trochou bláta.

Některé možná ano, bude záležet na konkrétním místě. Dobře přístupné skály, které stojí kousek od parkoviště a jsou současně dobře odjištěné, se možná zaplní. Takových ale moc není. Třeba v Moravském krasu, kde jsem vyrůstal já, se to asi nestane nikdy. Tam je totiž lehkých cest naprosté minimum. A pokud už nějaké jsou, tak zase nejsou dostatečně odjištěné. Autoři těchto cest navíc nesouhlasí s jejich dalším dojišťováním - chtějí je nechat v původním stavu. Takže to bude vždycky oblast uzavřená jen pro lezeckou elitu.

Ani ne. Já jsem skalní lezec. Mám rád, když můžu lézt s holýma rukama. To na osmitisícovce nejde. Tam musíte mít rukavice, cepín a na nohách celou dobu těžké boty... Je to úplně jiný druh činnosti. Celý den jen dupete do kopce, zabalená do spousty oblečení, navíc jste vystavená poměrně velkému objektivnímu nebezpečí. Možná si ale někdy zkusím nějakou skálu v šesti tisících metrech.

Ale ano, je v tom rozdíl. V šesti tisících metrech pořád najdete skalní stěny, které se dají zdolat jen s holýma rukama a v lehkých lezečkách (speciálních botách s gumovou podešví, které jsou uzpůsobené k lezení na skále či umělé stěně). Člověk k nim sice taky musí dojít v mačkách (kovové návleky na boty s ostny), protože k nim vede cesta jen po ledovci, ale potom už zase leze nalehko.

Navíc to nebezpečí je výrazně nižší. Všechny cesty, které vedou na osmitisícovky a které jsou relativně bezpečné, už jsou totiž dávno vylezené. Zbývají jen ty obtížné. A tam už je nebezpečí úrazu fakt velké. To já nechci podstupovat.

Protože jsem kvůli tréninku na olympiádu nebyl dlouho na skalách, mám v plánu jet ven. Strašně se na to těším, chci si vylézt nějakou extrémně těžkou cestu. Pár tipů mám, bude to pravděpodobně v Itálii. Do budoucna mě láká i Patagonie nebo Grónsko.

Protože mám tyto severské kraje obecně rád. Je tam klid, nádherná příroda a spousta velmi vysokých stěn. Některé z nich mají i kolem tisíce metrů. Na většině z nich přitom ještě nikdy nikdo nebyl, nikdo je nevylezl.

Líbí se mi také odlehlost a obrovská rozloha toho ostrova. Člověk se v té pustině úplně ztratí. Musíte tam ale jet v konkrétní dobu, tedy v červenci, jindy se tam lézt nedá. Většinou se to dělá tak, že tam jedete na konci června, kdy se na ostrov snadno dostanete suchou nohou přes zamrzlé moře. A po měsíci se zase musíte vrátit zpátky na lodi nebo helikoptérou.

Bojím. Prozatím jsem ale naštěstí žádné takové dobrodružství nezažil. Pokud to někdy přijde, bylo mi doporučeno mít u sebe zbraň. Bez ní tam nikdo nevyrazí. Takové vybavení si ale lezci většinou půjčují až na místě - v poslední vesnici, ze které vycházejí do terénu. Spolu se zbraní dostanou i školení, jak tu věc vůbec použít.

Měl jsem pár nepříjemných pádů, které skončily jen malý kousíček nad zemí. Ale naštěstí to vždycky dobře dopadlo.

Okolo dvaceti metrů. My ale používáme moderní vybavení, dynamická lana, takže většinou o nic dramatického nejde. Je to podobné tomu, když si člověk jde skočit bungee jumping. Samozřejmě je ale důležité mít dobrého jističe. Tedy člověka, který vás jistí. Ten musí mít zkušenosti a musí vám dát ten správný prokluz, aby byl pád příjemný a měkký.

Moje pády jsou ale někdy paradoxně nebezpečnější pro jističe než pro mě. Platí to třeba v případech, kdy ze skály vylomím nějaký kámen. Ten pak letí dolů a může jističe zranit.

Moje manželka. Dávám si proto vždycky obrovský pozor na to, co držím. A když cítím, že je to dunivý chyt, který by mohl vypadnout, tak na ni raději předem zakřičím dolů, aby si stoupla někam jinam. Nebo se radši nechám spustit dolů. Ale to jsou spíš výjimečné případy.

To jenom na boulderu, tedy na nízkých balvanech o výšce pěti až šesti metrů, pod kterými je navíc položená matrace. Jinak ne. Jsou lezci, kteří se věnují volnému lezení bez jištění, pro mě to ale není. Já si moc dobře uvědomuju právě to nebezpečí, o kterém jsem mluvil, tedy že se skála může drolit. Nikdy nemáte jistotu, že vám nějaký chyt nezůstane v ruce. Jakákoliv malinká chyba se tak může stát osudnou.

To bych taky rád věděl. (směje se) Asi to bude tím, že máme za barákem kras. Moravský kras je totiž hodně specifická oblast, lezení je tam celkem těžké. Skály jsou z vápence, který je hodně kluzký a láme se. Někde připomíná až mramor. Musíte se proto naučit stát na miniaturních stupech, které ještě navíc neuvěřitelně kloužou. Takže když se člověk naučí lézt tam, tak už je schopný lézt úplně všude.

V poslední době jsou navíc v Brně dobré tréninkové podmínky, i pokud jde o umělé stěny. Takže doufám, že bude kolébkou lezeckých špiček i nadále.

Může se vám hodit na Seznamu: