Článek
V knize píšete, že údržba tras je víc o „šmikání zeleně“ než o „malování barvičkami po stromech“. Jak to?
Je to tak. Trasa se musí každé tři roky projít a značení obnovit, aby bylo dobře viditelné. Značky zarůstají lišejníky, větvemi, šlahouny a další vegetací, kterou je potřeba pořádně ostříhat. Zahradnické nůžky tak značkař vezme do ruky víckrát než štětec s barvami. Někdy je potřeba i křovinořez.
Co dalšího patří do výbavy značkaře?
Taky pilka, škrabka, kartáč, šmirgl - kůru stromu je potřeba nejdřív připravit, trochu obrousit. Barvy a štětce se šablonou na malování nových značek nosí značkař ve speciální bedýnce s držadlem. Značkování je docela fuška, chodíte ve dvou, ale i tak vám trvá kilometr trasy hodinu. Stojíš v pangejtu, v mraveništi, ta značka je často výš, než bys potřeboval, často ji musíš oškrábat, protože je oprýskaná, strom hnije…
Mluvíte z vlastní zkušenosti, během přípravy knihy jste absolvoval školení pro budoucí značkaře, že?
Jsem takzvaně zaškolený značkař, absolvoval jsem dva zácviky v terénu s vedoucím značkařem. Takže už umím namalovat značku, ale nemůžu vyrážet do terénu sám. Aby se člověk mohl stát vedoucím značkařem a mohl si k sobě vzít parťáka a rozhodoval o tom, kde se značka předělá nebo vytvoří nová, musí odjet na čtyřdenní školení. Tam se probírá topografie, zdravověda, bezpečnost. Je toho dost. Musí taky pečlivě nastudovat čtyřicetistránkovou Malou příručku značkaře a nakonec složit zkoušku.
Stezky z lásky vylepšují turistické trasy, dobrovolníci vyrazí i na Vlčí horu
Takže to je docela věda. Půjdete do toho?
Možná na to ještě přijde, určitě mám značkám co vracet, nachodil jsem se po nich dost. A ano, pro značení turistických tras má Klub českých turistů (KČT) zavedenou komplexní metodiku, je to ucelený systém. Klíčovým principem je, že se každé tři roky značení zkontroluje a případně obnovuje. A to všechno tvoří české značení skutečně unikátní.
Zahradnické nůžky značkař vezme do ruky víckrát než štětec s barvami. Někdy je potřeba i křovinořez
Tak unikátní, že se z něj stal exportní artikl. Na bílo-červené, zelené, žluté a modré proužky i rozcestníky s českými cedulkami narazí turisté třeba na Zakarpatské Ukrajině nebo v Rumunsku. Kde ještě?
Taky třeba v Brazílii, kde o ně stáli potomci české diaspory z města Batayporá, které v šedesátých letech založil Jan Antonín Baťa, bratr a dědic Tomáše Bati. Čeští značkaři, kteří tam jeli, to neměli lehké, protože do tamního tvrdého tropického dřeva se skoro nedá vrtat, aby se tam uchytily rozcestníky. Nejnovější spolupráce je s Mongolskem.
Směrovníků se ročně vyrobí přes pět tisíc, staré cedulky putují povinně do šrotu.
Jak k ní došlo?
V Česku žije asi dvacet tisíc Mongolů a někdo z nich si českého značení všimnul, dal echo Mongolian Walking Association a ti se přes českého velvyslance obrátili na brněnskou Mendelovu univerzitu. Klub českých turistů vyškolil několik jejích studentů, kteří odjeli do Mongolska a školí tam mongolské značkaře. Vezli tam i barvy, značky, štětce, škrabky… Zkrátka celé české značkařské know-how podepsané příslušnými ministerstvy. Chtějí tam vyznačit Čingischánovu stezku.
Proč chtějí zrovna české značení?
To v knížce hezky vysvětluje jeden Brit, který tu už roky žije se svou ženou, prochodil všechny evropské země, byl i v Austrálii nebo Spojených státech. A ten to ilustroval na příkladu z francouzských Alp. Vyrazil po značce, plný nadšení, ale trasa začala najednou mizet a v horách. Kde je nejvíc potřeba, se vytratila úplně. On to vysvětluje tak, že tady to dělá 1800 nadšenců podle jednotné neměnné metodiky, kterou „hlídá“ KČT a nejede přes ni vlak. Kdežto ve Francii to mají na starosti jednotlivé municipality, kde to nějaký nezainteresovaný úředník dostane befelem. A když odejde, tak tam přijde někdo jiný, kdo na to naváže po svém, nebo taky ne, když na to třeba nemá kraj peníze. A tak se to značení rozpadá a žádný systém v tom není.
Čím to, že se takto propracovaný, ucelený a jak říkáte unikátní systém podařilo vyvinout zrovna u nás?
Monopol na tuzemské turistické značení má Klub českých turistů. Nebylo tomu tak vždy, až do první republiky to byla záležitost různých regionálních sdružení, která mezi sebou doslova soupeřila. Obzvlášť v pohraničí vedly české a německé spolky bitvu doslova o každý kopec. Ale KČT byl mocný a silný a postupně je pohlcoval. Jeho členy byly tehdejší společenské elity, česká inteligence: starostové, ředitelé škol, právníci, architekti, továrníci. Ostatně prvním předsedou byl vlastenec Vojta Náprstek. No a KČT časem ty ostatní turistické organizace převálcoval.
A turistické značení sjednotil…
... a rozvinul. Ze začátku byly značky červené stejně jako v zahraničí, ale jak jich začalo rychle přibývat, ukázala se potřeba v tom udělat systém a zavést další barvy. A co je důležité, KČT působil a působí celostátně, zatímco v okolních zemích, třeba v Rakousku a Německu, to mají na starost různé organizace podle regionu. Podle mě česká turistická značka patří mezi naše národní bohatství, k zavedeným jménům, jako je Škodovka, Prazdroj, Sparta nebo Slávie. Je to příklad 130 let trvající tradice, která vznikla zezdola, od dobrovolníků. Je v tom trpělivost, cílevědomost, pečlivost, odpovědnost a nadšení. Je to vzácnost.
Značky mají být od sebe vzdálené na 250 m, i když cesta nikam neuhýbá, aby si byl turista jistý, že nesešel. Přerůstající vegetaci je potřeba odstranit
Mapa turistických tras je v Česku nebývalé hustá, už jsme zmiňovali oněch 44 tisíc kilometrů. Mají ještě dnes kde vznikat nové trasy? Nebo už bylo vše prochozeno a označeno?
Stále jsou místa, která na svoji trasu čekají, stále vznikají nová. Patří k nim třeba Radovesická výsypka u severočeské Bíliny. Padesát let se tam sypala skrývka z uhelného lomu až do výšky zhruba třiceti metrů. A samotné vedení lomu přišlo s tím, že by rádi ukázali veřejnosti, jak může krajina po těžbě vypadat. Skvělý nápad i skvělé místo - člověk jde měsíční krajinou, která nabízí fantastické výhledy na města, elektrárny, Krušné hory, jsou tam informační tabule, ze kterých se toho spoustu dozvíte o těžbě i historii kraje. A pod vámi je zasypaný kostel, který se tehdy rozhodli nebourat, ale rovnou zasypat.
Jediný profesionální značkař: Nepříjemný strom je bříza, nejlepší buk, protože má hladkou kůru
Tohle je situace, kdy o vznik trasy stál přímo majitel pozemku. To ale asi není většinový případ?
Ano, stává se, že majitel si trasu na svém pozemku, třeba na louce, nepřeje, a Klub českých turistů ji musí zrušit. Klasický modelový případ z posledních let je statkář, přes jehož pastviny vede roky stezka, je zakreslená ve všech mapách, i třeba jako komunální veřejná cesta, ale pro něj je jednodušší a levnější udělat pro dobytek jednu velkou ohradu a tu cestu zahradit než udělat ohrady dvě a mezi nimi průchod nebo aspoň v té ohradě průlez, jako je známe třeba z alpských pastvin.
V knížce se věnujete i turistickým chatám, které dostal KČT v restituci. Zaujalo mě, že chátrají a k rekreaci se využívají sporadicky. Proč?
KČT byl v době první republiky největším soukromým ubytovatelem v zemi. Chat měl sto dvacet, teď asi patnáct. Komunisti jim je vrátili vybydlené, zdevastované a jejich údržba spolkne třetinu rozpočtu. Problém je, že KČT nemá na jejich rekonstrukci, která by z nich udělala ubytování odpovídající dnešnímu standardu. Přitom stojí na parádních místech, kde už dneska nikdo nic nepostaví, protože jsou uprostřed přírodních rezervací. Třeba na Šerlichu v Orlických horách, v Adršspašských skalách. A tak chaty dál chátrají a KČT marně shání někoho schopného se o to postarat.
Rok jste vyrážel po trasách a sbíral materiál na knihu - otevřelo vám to v něčem oči? Všímáte si teď během chůze přírodou věcí, které jste předtím přecházel?
Víc mě teď láká projít ty značené cesty. V knize to krásně shrnuje jedna značkařka: „Vždycky když jedu vlakem a z okénka zahlédnu nějakou značku, zaplaví mě čakra lásky. Tak ráda bych se po ní vydala a mrzí mě, že jsem ve vlaku a nedozvím se, co je za zatáčkou, kam trasa vede.“ Teď to tak mám taky. Dřív jsem se přitom nad značenými cestami ofrňoval, přišlo mi škoda chodit po značkách, po nudných cestách typu z Berouna na Karlštejn. Taky teď vím, že má svůj důvod, proč mě značka vede tudy a ne jinudy, takže se jich teď držím rád. Proto ze mě ještě značkař hned tak nebude, protože těch tras teď chci projít co nejvíc. A ne šmirglovat kůru.
Klíčovým principem je, že se každé tři roky značení zkontroluje a případně obnovuje
A nejsou turistické značky na stromech přežitek? Mají v době aplikací typu Mapy.cz vůbec šanci přežít?
Odpovím příkladem. Mladou rodinu kastelána na zámku Valeč trápilo, že takhle nádherné místo je mimo systém tras, žádná tudy nevedla. A tak neměli lidi, kteří přijdou na zámek nebo na festival Povaleč a pak by se rádi prošli po okolí, kam poslat. Kastelánova žena, mladá maminka dvou dětí, se proto nechala zaškolit na značkařku a navrhla KČT novou sedmikilometrovou trasu v okolí jejich zámku. Lidé v turismu si dobře uvědomují marketingový potenciál, který taková trasa může místu přinést.
Mongolsko se s prosbou o pomoc s přípravou své první značené stezky obrátilo na Česko.
Takže se s mobily a aplikacemi offlinové značky vlastně dobře doplňují?
Myslím, že ano. A značené trasy zároveň nabízejí čím dál větší přepych - digitální detox. Dáte mobil do batohu a několik hodin můžete jít krajinou a vypnout, jen koukat na stromy, značka vás povede. Já si tak vždycky báječně vyčistím hlavu.
V Mongolsku bude už letos české turistické značení
