Život před vážnou nehodou si Veronika nepamatuje. Teď se po 15 letech setkala se svými zachránci

Ze života před nehodou, která se odehrála v roce 2010 ve Stonavě na Karvinsku, si nepamatuje vůbec nic.

„Do nemocničního pokoje mi vyvěšovali fotky nejbližších, ale pamatovala jsem si jen mamku, taťku a sestru. Netuším, co jsem měla ráda, jaké jsem měla koníčky, jací byli mí kamarádi z té doby. Z vyprávění vím, že mám maturitu z kuchařiny. Je ale zvláštní, že vaření a pečení mě k sobě přitáhlo i po nehodě, kdy jsem – dalo by se říct – nový člověk,“ říká Veronika.

Nepamatuje si ani dopravní nehodu. Jen z doslechu ví, že řídila škodovku a při předjíždění do ní z boku narazilo jiné auto, které jelo v obci rychlostí 100 kilometrů za hodinu.

Po nehodě byla v bezvědomí a utrpěla vážné poranění hlavy. „Ošetřující lékaři prý mým rodičům řekli, že pokud se vzbudím, nebudu už nikdy hýbat rukama ani nohama,“ vzpomíná.

Na neurochirurgii a poté na spinální jednotce ležela zhruba půl roku. „Pak mě přeložili do Rehabilitačního ústavu Hrabyně. Zpátky domů jsem se tedy vrátila až po roce od nehody,“ dodává Kabotová.

„Z toho prvního roku si nepamatuju všechno, spíš jen takové útržky. Když jsem si po čase začala uvědomovat, co se děje, začala jsem vnímat přítomnost, řekla jsem si, že tohle přece nemůže být konec a že to nevzdám. Začala jsem makat. Rozhodla jsem se, že se na ty nohy prostě postavím, a ať si doktoři říkají, co chtějí. Dokonce jsem z vlastní vůle vysadila léky na spasmy (křeče, pozn. red.) a na bolest, abych mohla naplno vnímat své tělo. I když to někdy hodně bolelo, rehabilitace byly mnohem efektivnější,“ svěřuje se.

V roce 2017 porodila dceru Kristýnku, o dva roky později začala s para atletikou. Dneska vrhá koulí, hází oštěpem a diskem. V roce 2023 absolvovala závody v Maroku a o rok později v Ománu, odkud přivezla dvě bronzové medaile. Letos pojede na závody do Tunisu.

„Posledním krokem k mé svobodě bylo postavení plošiny ven na zahradu přímo z mého pokoje. Od té doby jsem plně soběstačná – nic mě nezastaví,“ říká dnes Veronika.

Setkání s jejími zachránci bylo velmi silné nejen pro ni, ale i pro zaměstnance záchranky. „Příběh paní Veroniky a její chuť žít jsou pro mne i kolegy obrovskou motivací do další práce,“ říká ředitel moravskoslezské záchranné služby David Holeš, který byl zároveň lékařem, jenž se na zásahu při nehodě před patnácti lety podílel. Podle jeho slov záchranáři jen málokdy zažívají tak silnou a pozitivní zpětnou vazbu.