Z Prahy se vrátil do Jeseníků a objevuje zapomenuté osobnosti, které se snaží znovu proslavit

„Na vysoké jsem potkal slečnu, která pocházela z Těšínského Slezska, k němuž měla velice zdravý vztah, a já si díky ní uvědomil, co i pro mě rodný region znamená. Zanedlouho jsem si ji vzal za ženu a následně jsme se rozhodli, že chceme děti vychovávat v našem rodném Slezsku. Začal jsem obesílat všude možně životopis a hledat si práci. No a zareagovalo Vlastivědné muzeum Jesenicka,“ vysvětlil, co ho přimělo vrátit se.

Počítal přitom s tím, že v pozici člověka zabývajícího se lidovou kulturou a tématy spojenými s horami to v pohraničí nebude mít jednoduché, na rozdíl od kolegů z Hané či z jižní Moravy. Práce etnografa je podle něj jiná než v regionech, kde nedošlo ke kulturnímu šoku v podobě odsunu německého obyvatelstva.

„Tady je to sbírání střípků z pomyslné roztříštěné mozaiky, kdy se mi jednou podaří najít zapomenutou techniku lesnické práce, jindy zase zajímavou tradici. Vůbec se ale nedá hovořit o nějaké obnově nebo zpřítomnění těchto věcí,“ podotkl.

Přesto se mu už podařila řada zajímavých, atraktivních počinů. Ten zřejmě nejvýznamnější v loňském roce. Díky tomu, že se dlouhodobě zabývá mj. návštěvníky Priessnitzových léčebných lázní z oblastí někdejších Uher, narazil při svém výzkumu na skutečný skvost – tři akvarely maďarského malíře Miklóse Barabáse (1810–1898), na nichž je zobrazen celkový pohled na lázně, rodný dům jejich zakladatele Vincenze Priessnitze a vzácný obraz lázeňské procedury.

„Když jsem zjistil, že jeden z nejvýznamnějších maďarských malířů 19. století na konci 30. let v jesenických lázních pobýval, začal jsem pátrat a akvarely jsem objevil na výstavě v Maďarské národní galerii. V kontextu maďarského umění jsou bezvýznamné, pro nás jsou to ale opravdové unikáty. Veškerá obdobná vyobrazení, která se dochovala, pocházejí z doby, kdy Priessnitz už nežil. Tyto akvarely jsou jediné, které vznikly za jeho života,“ zdůraznil Matela s tím, že k vidění jsou v digitalizované podobě v Maďarské národní galerii a také ve sborníku Jesenicko, které vydává tamní muzeum.

Ve svém bádání se ale primárně zaměřuje na Jeseníky, od dřevařů, uhlířů až po lesníky a vůbec osobnosti spojené s nejvyššími moravsko-slezskými horami. „Rád objevuji takové nerudovské, hrabalovské figurky hlavně předválečných hor, ale i poválečných, dávno zapomenuté. Snažím se je více představit, proslavit. Vracet paměť, která se vytratila. Je to handicap našeho kraje a já se mu snažím ty postavičky dostat zpátky,“ prozradil.

Dvacet z nich, z předválečného období, představil ve své knižní prvotině Zvoník z Cukmantlu. Nechybí tam jeho osudová figurka, lesník Hugo Pekárek, který pocházel z Jihlavska a působil v osadě Vidly u Vrbna. „Je to chlap, kterým se zabývám několik let. Až si někdy říkám, zda to není můj známý. Jsem s ním totiž častěji než se svými kamarády,“ pokračoval Matela, podle něhož lze Pekárka nazvat jesenickým Járou Cimrmanem.

„Byl výborný lesník, ale i skvělý lyžař, u nás v tomto směru průkopník. Jako první například vyjel na Praděd na lyžích v roce 1893. Byl také ornitolog, ale velice svérázný. Když nevěděl, co nad ním letí, zastřelil to, vycpal a poslal do Opavy do muzea, ať mu řeknou, co to je. Když už si myslím, že o něm vím všechno, dozvím se zase něco nového. Je to neuvěřitelná a nevyčerpatelná badatelská paleta,“ pověděl.

V kontaktu je s jeho pravnukem, který je ředitelem jedné banky v Rakousku a také čestným předsedou Korutanského lyžařského spolku. „Takže, jak se říká, geny klackem neumlátíš,“ směje se Matela.

Nyní připravuje už druhý díl Zvoníka s názvem Brateček z Bretnova, který představí dalších 20 „figurek“, tentokrát rovněž z 20. století. Onen brateček je voják Michal Ivanina z armády Ludvíka Svobody, Ukrajinec, který tak oslovoval lidi a žil v Široké Nivě (Bretnov).

„V knize se objeví také nacistická spisovatelka, odpůrci nacistů z řad sudetských Němců, uherský premiér Károly Khuen-Héderváry, obrovská osobnost maďarských dějin, která se narodila v Jeseníku, nebo lovec zmijí z Vrbna pod Pradědem, sympatický blázen známý tím, že si zmije dával do pusy a pod klobouk,“ přiblížil Matela a prozradil, že kniha by měla vyjít v lednu či únoru roku 2025.

Pozoruhodná je i jeho kniha Fenomén Praděd. „Význam toho dílka spočívá podle mě v tom, že o této hoře nikdy nic nevyšlo. Objednalo si ji nakladatelství Albatros Media a já musel dodržet jakýsi stanovený mustr. Proto srdeční záležitostí pro mě zůstává Zvoník z Cukmantlu. Tam to bylo jen na mně, jak to pojmu a koho zařadím,“ uvedl.

Za spisovatele se ovšem nepovažuje. „Když mě tak někdo nazve, ohrazuju se. Na to si literatury příliš vážím. Spisovatelé jsou Jan Neruda nebo Ernest Hemingway. Mě nikdy nenapadalo, že jednou budu psát knihy, a už vůbec to nebylo mým snem. Jsem pouze etnograf, nadšený vlastivědec a objevovatel starých lidských osudů,“ prohlásil.