Článek
Do malé ševcovské dílny na okraji Prahy přichází nesmělá Jana. Přihlásila se na kurz výroby obuvi. Odvahu prý sbírala dlouho, sama si podle svých slov nedokáže ani zašít děravou ponožku.
„Hodně mě kurz zaujal. Sama jsem ale totálně nezručná a ani ve snu mě nenapadlo, že bych tady mohla skončit. Naskytla se mi pak ale možnost si to vyzkoušet,“ prozrazuje na úvod kurzu v brzkých ranních hodinách. Právě dostatečný čas je zde zcela zásadní, začíná se brzy a končí i v pozdějších večerních hodinách. Výroba bot trvá dlouho, laikovi o to více.
Před začátkem kurzu musí mít každý už nějakou představu, jak by obuv měla vypadat, a poté absolvovat měření, aby sedla opravdu na míru. Jana si přála vyrobit kožené boty typu „Chelsea“.
Občas na nás koukají jako na exoty. Truhlařinu ale mohou dělat i holky, potvrzují učnice
S přípravou vždy pomáhají pořadatelé kurzu, aby se vše zvládlo v předem vyměřeném čase. „Ale jinak si celou botu poskládá každý účastník kurzu. Samozřejmě jsme jim neustále k dispozici,“ vysvětluje Filip Marek z dílny LadonShoes.
Výroba vlastních bot začíná návrhem, který švec přepracuje do obrázku tak, aby se daly doladit veškeré detaily.
Práce je rozdělena do více dnů. Za dva dny se stihnou vyrobit klasické nízké polobotky, vysoké kotníkové boty, které si přišla zhotovit i Jana, zaberou až tři dny času.
„Snažíme se klientům naslouchat. Každý přijde s nějakou představou, kterou je třeba zhmotnit. Pro představu nakreslíme to, co si dotyčný přeje, a pak spolu dolaďujeme detaily,“ pokračuje Filip Marek.
S tím souvisí také výběr materiálu. Zpravidla se používají usně, ale někdy jsou vhodnější syntetické materiály, například pro sportovní obuv je někdy vhodnější plátno a softshell.
Chce to trpělivost
Po příchodu dostává Jana do rukou šablony a začíná z materiálů vykrajovat svrchní díly. Poté je začistí a označí na nich všechna důležitá místa pro montáž boty, ale také trasy pro ozdobné šití apod.
Boty vznikají několik dlouhých hodin. Během kurzu nás pořadatel pohání, ať se zbytečně nevybavujeme a vše se v klidu stihne.
Poté přichází na řadu lepení a následně šití jednotlivých dílů k sobě. „Jakmile je hotový svršek boty, připravují se nosné a ztužovací části. Jedná se o věci, které jsou schované uvnitř v botě, jsou funkční a drží ji pohromadě,“ dodává Marek s tím, že následně se vše zkompletuje a obuv se napíná na kopyto. „Úkon se nazývá cvikání a bota při něm dostává trojrozměrný tvar.“
Přes noc odpočinek
Přes noc se většinou nechávají boty odpočinout. Následující den se vyzouvají a účastníci kurzu si je obouvají na nohu, aby se doladily případné nedostatky.
S čím si účastník kurzu neporadí, ochotně dolaďuje profesionál. Ne vše totiž každý zvládne na první pokus a často prý dochází i k mírným poraněním.
„Když jsme si jisti, že je vše v pořádku, začne se bota zavírat spodkem, tedy staví se podešev a bota se dokončuje,“ sděluje mistr.
Poté, co si Jana botu poskládala, přišlo na řadu kosmetické doladění. Vše se začišťuje, opracovává, maže a čistí. „Pro někoho, kdo sedí celý týden u počítače v kanceláři, je tohle velmi příjemný mentální relax,“ svěřuje se Jana.
Vlastní ozdobný prvek
Vzhled boty je možné doladit i specifickým prvkem. Jana si vybrala hadí kůži, kterou před časem dostala darem.
Výsledný pár si Jana personalizovala hadí kůží.
„Říkala jsem si, že je konečně čas proměnit dárek v něco, co bude k běžnému dennímu užití. Také mi to přišlo jako zajímavý prvek,“ prozrazuje. Hadí kůží obtáhla botu od špičky až po patu a ozdobila také všechny strany podpatků.
Nazout si obuv vyhotovenou vlastníma rukama je podle Jany příjemné. „Trochu mi spadl kámen ze srdce. Nohy mám jak v pokojíčku. Nikde mě nic netlačí. Je to prostě jiné než konfekce,“ uzavírá.
Chci propojit moderní design s tradičním řemeslem, říká kameník Tomáš Hrdina
