Ve čtyřech letech onemocněla rakovinou ledvin. Po dvaceti letech podstoupila transplantaci

Klárčina maminka Jana na období, kdy její dcera trávila čas převážně v nemocnici, nerada vzpomíná. Už jen proto, že po zásadní operaci musela procházet ještě chemoterapií.

„Nesnášela chemoterapii dobře, měla po ní celkové kardiopulmonální selhání organismu. Přišli jsme na ARO a tam nám pan doktor řekl, že jí dává pět procent. Uvedli ji do umělého spánku, zkoušeli všemožné kombinace léků, ale nelepšila se. Připravil nás na to, že může umřít, a ať se s ní rozloučíme,“ vyprávěla Novinkám se slzou v oku. Naštěstí ale nakonec lékaři našli tu správnou kombinaci léků a Klára se z nejhoršího dostala.

Sama na to období ale nevzpomíná zle. „My jsme si asi ani neuvědomovali, že jsme nemocní. Dělali jsme tam kraviny, hráli si, závodili. Sestřičky s námi měly svatou trpělivost,“ vzpomíná Klára. I maminka potvrdila, že rakovinu zvládla v podstatě jako šťastné dítě, protože veškerou úzkost a strach museli rodiče nechávat za dveřmi.

Klára tak žila absolutně normální a velmi aktivní život. Jenže dle očekávání té půlce ledviny, co jí zbyla, došly síly a transplantace doslova klepala na dveře. Bohužel to ale nebylo tak jednoduché, přestože se oba rodiče nabídli jako dárci.

Po sérii potřebných vyšetření v IKEM byla jako vhodná dárkyně vybrána maminka Kláry. Ve chvíli, kdy už dcera byla hospitalizována, protože se schylovalo k termínu transplantace, ovšem přišly nepříjemné komplikace.

„Mamka má jinou krevní skupinu než já, s čímž si dnes už lékaři umí hravě poradit pomocí imunosuprese. Během příprav na transplantaci se však bohužel ukázalo, že moje tělo na většinu běžných imunosupresiv reaguje špatně – po pár dnech podávání u mě docházelo k poškození jater,“ vysvětluje Klára, proč sešlo z plánované transplantace, což pro celou rodinu pochopitelně představovalo velké zklamání.

„Obě jsme se bály, že nebudu moct nikdy podstoupit transplantaci a že navždy skončím na dialýze,“ vysvětluje.

Kláře zůstala jediná naděje – že získá ledvinu od dárce se stejnou krevní skupinou. Aby však mohla být zařazena na čekací listinu, lékaři museli Klářinu intoleranci imunosupresiv prozkoumat více dopodrobna.

„Odborníci dva roky zjišťovali, proč moje tělo reaguje tak atypicky, a snažili se najít řešení,“ ohlíží se Klára za těžkým obdobím, kdy se střídaly naděje a zklamání. Scénář se špatnými jaterními testy se totiž několikrát opakoval.

Funkčnost Klářiny poloviční ledviny se navíc neustále zhoršovala, náhrada ledvin už se zdála být nutností. Proto se mladá žena po poradě s lékaři rozhodla pro peritoneální katétr, tedy pro „hadičku“, jež slouží k odvádění odpadních látek z dutiny břišní. Pacientka si ji sice mohla proplachovat v domácím prostředí, ve srovnání s vytouženou transplantací však šlo o méně komfortní řešení.

S odborníky z IKEM proto vytrvale hledali vhodná imunosupresiva. V červnu 2024 se konečně zadařilo. „Když jsem byla zařazena na čekací listinu, radostí jsem brečela, že se mám konečně na co těšit,“ vybavuje si emotivní moment Klára. Tehdy ještě netušila, jak rychlý spád věci naberou.

O pouhých pět týdnů později Kláře v noci zazvonil telefon. Než stihla v pracovní databázi dohledat, zda nejde o někoho z klientů, hovor utichl. Vzápětí přišla nečekaná SMS zpráva z děčínské dialýzy: v IKEM mají pro Kláru vhodnou ledvinu.

„V šoku jsem hned volala zpátky, hlas se mi klepal,“ vybavuje si Klára. Lékař se ujistil, že pacientka aktuálně není nemocná, a hned ji žádal, ať si sbalí věci. „Když mi řekl, že mě za 30 minut vyzvedne sanitka a pojedu jako náhradnice, trochu jsem si oddechla. Napadlo mě, že si aspoň celý ten proces vyzkouším a příště už to bude naostro.“

V IKEM Klára prošla potřebnými vyšetřeními a ráno ji čekalo další překvapení. „Ukázalo se, že vhodnou příjemkyní ledviny od zemřelého dárce jsem já! Trochu ve mně zatrnulo, ale taky mi spadl obrovský kámen ze srdce. Operace samotné jsem se vůbec nebála,“ popisuje mladá žena poslední chvíle před transplantací.

Celý příběh má tedy šťastný konec. Subjektivně Klára nevnímá žádná omezení, na léky, které musí pravidelně užívat, si nestěžuje. „Aspoň jsem se díky nim naučila pravidelně vstávat, jíst a chodit spát,“ hodnotí optimisticky. V hotelovém resortu pracuje v kanceláři i v provozu restaurace, a protože s partnerem chovají psy a koně, nemá nouzi ani o aktivní odpočinek.

„Nedávno jsme strávili týden na horách,“ dělí se o radostnou novinku. „Před transplantací jsem už po první sjezdovce byla vyčerpaná, měla jsem neustálou žízeň a daleko jsme nikdy nedojeli. Teď jsme pět dní v kuse lyžovali,“ libuje si.

A co by mladá žena vzkázala všem, kdo doufají v novou, darovanou ledvinu? „Ať neztrácejí naději, protože i když se to čekání někdy může zdát dlouhé, vždy se vyplatí,“ uzavírá odhodlaně Klára.

„Transplantace mě naučila trpělivosti a změnila i můj pohled na budoucnost. Už se dopředu nedívám s obavami, ale s nadějí. S ledvinou jsem dostala šanci, kterou chci naplno využít.“

Při zvažování, zda se stát dárcem nebo příjemcem ledviny, je přirozené vnímat obavy. Proto jsou důležité ověřené informace a zkušenosti jiných pacientů i dárců.

„Jako zdroj ucelených informací garantovaných odborníky doporučuji stránku www.transplantacenenitabu.cz. Obsahuje autentické příběhy a věřím, že mohou pacientům dodat kuráž o své nemoci otevřeně hovořit s blízkými,“ doplňuje Silvie Rajnochová Bloudíčková, vedoucí Nefrologické a Transplantační ambulance IKEM.

Na stránce naleznete také informace o prevenci onemocnění ledvin, stejně jako o jejich léčbě, a nejčastější mýty a důležitá fakta, která je uvádějí na pravou míru.