V pětašedesáti soutěží v silovém trojboji, nejde mu o výsledky, ale o atmosféru

Pětašedesátiletý Nosek se k silovému trojboji, zahrnujícímu disciplíny bench press, mrtvý tah a dřepy, dostal před dvanácti lety, aktivnímu sportu se ale věnuje od mládí, kdy řadu let měl na prvním místě zálib kulturistiku, později i asijský bojový sport aikido.

„V roce 1992 jsem se dostal na mistrovství republiky v kulturistice v Ružomberku, to jsme ještě byli se Slováky jeden stát. Skončil jsem až v sítu výběru před finále. Vypadl jsem v takzvané eliminaci, protože jsem byl na kulturistu moc štíhlý,“ vypráví muž, který kromě soutěžní části dělal i uměleckou kulturistiku, zaměřenou na prezentaci svalů.

Aikido se mu hodilo i v profesi strážníka, zejména při kontaktu s agresivními lidmi. „Byla to výhoda, ale musel jsem dávat pozor, abych použil jen takovou sílu, která zastaví útok, a já tomu druhému přitom neublížil,“ vzpomíná na léta v uniformě.

V roce 2012 začal jezdit do posilovny v Podivíně, kde působí oddíl silového trojboje Gita Podivín. Jeden z přátel jej tam přemluvil, aby začal jezdit na závody. „Laďa Svoboda mě přesvědčil, abych do toho šel. První závody nebyly nic moc, nebyl jsem spokojený s výsledky, ale časem jsem začal vyhrávat,“ říká Nosek.

Soutěžení v silovém trojboji ho začalo bavit. Jak sám říká, život bez pohybu si nedovede představit, a pokud to půjde, bude závodit až do smrti.

Dnes závodí v kategorii 65 a více let. Z evropského klání si přivezl cenu za první místo v bicepsovém zdvihu za výkon 45 kilogramů. „Zvedl jsem padesát kilo, ale asi jsem měl nějakou technickou chybu. Rozhodčí pečlivě sledující preciznost výkonu mi to neuznali. Na diplomu mám tak jen těch pětačtyřicet kilo.“

Věří tak, že na podzim na mistrovství světa si svůj výkon ještě vylepší.

Atmosféra závodů je však pro něj víc než úspěch. „Nejezdím na závody proto, že je to mistrovství, ale proto, že když tu zátěž zvedneš, přichází euforie, spokojenost. Tohle mi dává sílu, psychickou i fyzickou. Dokazuje to, že tělo má ještě sílu, že nepatřím do starého železa,“ pokračuje Nosek.

Bývalý strážník bydlí v paneláku na největším břeclavském sídlišti. V suterénu pod schody si upravil prostory na malou posilovnu a ve stísněném a strohém prostoru cvičí. „Je to můj život. Budu závodit, dokud mi to zdraví dovolí, nabíjí mě to,“ uzavírá.