V padesátých letech stál u zrodu mandloňových sadů nad Hustopečemi. Potkat ho tam můžete i dnes

O víkendu se ve městě konaly mandloňové slavnosti, přijely se na ně jako každý rok podívat tisíce návštěvníků. Rudolf Poslušný stojí v sadu, opírá se o hůlku a druhou rukou si přitahuje větev s narůžovělými květy mandloně.

V Hustopečích je celebritou, uznávaným odborníkem na mandloně a taky bývalým starostou města (1994-1998). „Tady ty stromy, které tu zůstaly, jsem sázel já, vypiplal jsem je od semenáčků, jež jsem ve školce očkoval a pak sázel. Když to jde, jsem tady denně,“ ukazuje na starou část sadu. Sad byl kdysi největším mandloňovým sadem ve střední Evropě.

Předcházela tomu ale poměrně zajímavá historie. Mandle totiž byly po válce žádanou surovinou, kterou zpracovávaly Čokoládovny Zora Olomouc ve svých cukrovinkách. Musely se ale dovážet. „A protože jsme chtěli být v padesátých letech ve všem soběstační, hledalo se, kde by se daly mandle pěstovat,“ vzpomíná Poslušný.

V Hustopečích bylo teplo a spousta volné půdy po odsunutých Němcích. A tak se rozhodlo, že se mandle budou pěstovat tady. Vysazovat se začalo v roce 1949. „Začátky byly těžké. Nikdo nevěděl, jak mandle pěstovat ani sklízet,“ vypráví Poslušný. První úroda se dokonce musela vyhodit, pecky zplesnivěly.

Postupem času se ale vše vychytalo. „Přišli jsme na to, že mandle musíme osušit, zbavit plody plstnatého obalu pecky, takzvané rubiny. Náš agronom vynalezl tehdy stroj na odrubinování i drtičku pecek, do té doby jsme to dělali ručně, kladívkem,“ vysvětluje.

Největší rozkvět mandlí v Hustopečích byl v 70. letech. V sadu bylo 17 tisíc plodících mandloní, sklízely se tři vagony pecek. „To je tři sta metráků, čistých jader bylo asi 60 metráků,“ říká Poslušný. Využívaly se i skořepiny, třeba na topení nebo v dopravním průmyslu na odtryskávání nánosů na křídlech letadel nebo na čištění lokomotivních válců.

Se změnou režimu mandle skončily. Cukrovinkářské firmy je začaly dovážet ze zahraničí, Zoru Olomouc zprivatizovala firma Nestlé, sady v Hustopečích si pronajalo místní družstvo a postupně je vracelo vlastníkům. Mandloňové sady chátraly, v roce 2006 téměř nevykvetly. „Městu trvalo léta, než přišlo na to, že by se taková rarita mohla využít. Až z toho vznikla akce, která má větší účast než třeba zdejší Burčákové slavnosti,“ tvrdí Poslušný.

Město tedy časem odkoupilo od čokoládoven stromy a pracovníci technických služeb začali zanedbaný sad obdělávat. Rudolf Poslušný byl hlavním konzultantem. „Prořezali jsme stromy, ošetřili sad i půdu a mandloně, které jsem kdysi sázel, začaly znovu kvést.“

Dnes je tady necelých dva tisíce stromů. Rudolf Poslušný má mezi nimi i svoji lavičku. „Je to hezké, ale nepotřebuji být slavný, stačí mi, že sad žije a že je to pěkné,“ dodává.