V dětství si je oblíbil, teď má jednu z největších sbírek ikarusů ve střední Evropě

„Tak strašně jsem si je oblíbil, až to přerostlo v takový zájem, že když jsem během studií začal vydělávat svoje první peníze, řekl jsem si, že si ho musím pořídit,“ vzpomínal s úsměvem jeden z největších sběratelů autobusů této značky ve střední Evropě.

„Tenkrát internet ještě nebyl tak rozvinutý, takže základem byly osobní kontakty a objíždění společností, tehdy ještě ČSAD,“ vyprávěl Novinkám, jak v 90. letech získával svoje sběratelské kousky. První pochází z Jindřichova Hradce, kde vozil pasažéry do roku 1999. Šlo o červený městský stroj, klasickou „čabajku“, jak se autobusům přezdívá, s rokem výroby 1988.

Nad otázkou, kolik jich vlastně má, Jiroš chvilku přemýšlí. „Kolikrát to musím nejdřív spočítat,“ směje se. „Něco málo přes dvacet,“ hlásí vzápětí sběratel, jenž bydlí nedaleko Prahy. Sbírku ale parkuje v jedné vesnici u Pelhřimova na Vysočině. Přístupná zatím není.

„Ale někdy v létě děláme den otevřených vrat, kdy se lidé můžou přijít podívat a svézt se tím, co je zrovna v provozu,“ informoval před pár dny na autobusovém dni na Letné, kam dorazil se strojem, jehož si nejvíc považuje. „Modrý linkový kloubák z ČSAD Beroun, kde sloužil v letech 1989 až 1999, kdy ho vyřadili,“ přestavuje dopravní prostředek plný natěšených cestujících, kteří vyčkávali, až je sveze do Bohnic. Novinkám prozradil, že ho získal velkou náhodou „Díky majiteli Kovošrotu, který ho měl zklikvidovat,“ poznamenal a dodal, že ho vyšel na 30 tisíc korun.

Údržba vozového parku není pro manuálně zručného Jiroše nijak zvlášť složitá. „Je to stará technika, jednoduchá, spolehlivá. Za ty roky se mi podařilo nashromáždit i hromadu náhradních dílů, takže nemáme problém je udržovat nadále v provozu,“ uvedl absolvent dopravní fakulty. Drtivá většina strojů je podle něj funkční, do provozu ale posílá jen vybrané.

Péče o ně je náročná, hlavně co se času týče. „Pracovně jsem na volnější noze, autobusům se věnuju, jak nejvíc to jde. Manželka si mě s tím brala, toleruje mi to,“ svěřil se, čímž vyvolal potutelný úsměv ve tváři svého desetiletého syna Marka.

Vysněný ikarus má, ale ví, že není reálné ho získat. Jde o luxusní turistický ikarus na podvozku Scania nebo Volvo, který byl provozován ve Švédsku. Bohužel už žádný stroj v této podobě neexistuje. Jedná-li o pořízení jiného kousku, prozradit nechce. „Zatím bych to nechal v tajnosti,“ říká Jiroš.

V Praze poprvé ikarus vyjel v lednu 1978 na lince 190 mezi stanicí metra Budějovická a Jižním Městem. Dopravní podnik stroje pořídil pro obsluhu nových sídlišť, kam tehdy ještě nevedlo metro. Poslední slavnostní jízdu v Praze absolvovala maďarská čabajka v létě 1999 na lince 215 z Kačerova na Libuš.

Ikarus byl výrobce autobusů se sídlem v Budapešti a maďarském Székesfehérváru. Společnost vznikla v roce 1895 jako kovářská dílna a továrna na autobusy Imre Uhryho. V 70. a 80. letech se stala hlavním dodavatelem autobusů v rámci RVHP a východního bloku, měla monopol i na kloubové autobusy. Po roce 1990, kdy se v Maďarsku změnily poměry, se továrna dostala do velkých potíží, firma ztratila svoje trhy a nebyla schopna se přizpůsobit. Na konci 90. let byla začleněna do holdingu Irisbus, nyní vyrábí tzv. midibusy.