Tonda a Stáňa. Jak být šťastný na devíti metrech čtverečních

„Jsme rádi, že to máme, lepší než spát někde pod mostem,“ míní postarší Stáňa. O pár let mladší Tonda přizvukuje: „A než se flákat po městě.“ Ten most není žádná básnická licence. „Minulé Vánoce jsme pod ním fakt byli,“ potvrzuje Tonda. „No, on to vlastně nebyl most. Byla to lávka. Ta, co vede v centru k parkovacímu domu Rychtářka,“ upřesňuje.

Uplynulé svátky už měli o poznání veselejší. I když se štědrovečerní večeří byla trochu obtíž. Dobročinnou akci, na které se rozdával kapr se salátem, Tonda prošvihnul. „Ale dvě porce mi schovali, tak jsem si je vyzvedl druhý den.“ Stromeček nebyl, zato dárečky ano. Stáňa se moc vybavovat nechce, ale Tonda se pochlubí: „Dostal jsem dvě trička a mikinu.“ A partnerka? „Mou lásku. A ještě něco bude,“ slibuje.

Na Silvestra se tenhle pár obešel bez přípitku. „Ale vydrželi jsme až do půlnoci,“ holedbá se Tonda. „Zapálili jsme si svíčky, poslouchali rádio. Protože jsme věřící, pomodlili jsme se, potom venku koukali na ohňostroje, ale jen chvilku, a pak rychle zpátky. Domů. Do tepla. A spát.“

Ono je teplo a teplo. Dřevostavba o pouhých devíti metrech čtverečních má sice solidní izolaci, ale topení tady zastane akorát svíčka v terakotové nádobě. „Ráno tu máme i v mrazech dvanáct třináct stupňů,“ libuje si nicméně Tonda.

Horší je to s elektřinou, tu zajišťují jen solární panely. Takže přes zimu je to dilema, zda si pustit zmíněné rádio, nebo rozsvítit lampičku.

Boudička skrývá pár skříněk, nechybí křížek, fotografie v rámečku, na úzké společné posteli si hoví plyšák. Voda v kanystru, vaří se na lihovém vařiči, toaleta je chemická, sprcha – tak za tou je nutné vyrazit do některého centra sociálních služeb.

Domeček stojí na parkovišti, na které město odtahuje z ulic vraky a auta bez značek. Naše dvojice tady zajišťuje ostrahu a úklid, Tonda se snaží sehnat i další přivýdělky: „Třeba jsem uklízel na adventních trzích.“

Za projektem podpořeným plzeňským magistrátem stojí spolek Sisu. „Brzy chceme na stejném parkovišti zřídit ještě jeden domek, a když to klapne, tak snad přibudou v okolí ještě letos další tři,“ doufá ředitel spolku Martin Hruška.

Stavbičku si musí její budoucí obyvatelé postavit z dodaného materiálu sami. A v tom bývá problém. „Někteří žijí v představě, že Tonda se Stáňou ten domek prostě dostali. A že by ho chtěli také. Ale když zjistí, jak to je, jdou od toho. Často proto, že by stavbu prostě nezvládli,“ říká Hruška.

Spolek trvá na zachování anonymity dotčených osob, ale v komunitě lidí bez domova se stejně nic neutají. Závidí jim ostatní? „Ani ne. Drží nám palce,“ domnívá se Tonda. A co by si přál do nového roku? „Aby byl co nejlepší. A aby byla nějaká práce.“