Teorie náhorních plošin. Proč je stagnace v práci někdy v pořádku

Každý to zná – jednoho dne jedete na kariérní horské dráze vzhůru a cítíte se jako budoucí ředitel vesmíru. A pak najednou - stop. Pokračování možná příště, datum neznámé. Stagnace je jako nečekaně dlouhá červená na semaforu života. Sice víte, že se nakonec rozsvítí zelená, ale zatím si jen tak bubnujete prsty o volant a přemýšlíte, jestli jste si vůbec správně vybrali trasu.

V každé kariéře se dříve či později objeví období, kdy se zdá, že se profesní růst zastavil a nové příležitosti jsou v nedohlednu. Tento stav může být frustrující zejména pro ambiciózní jedince, kteří jsou zvyklí na neustálé posouvání hranic. Přesto nemusí nutně znamenat selhání nebo konec cesty. Často jde naopak o přirozenou fázi, která nabízí prostor k zamyšlení, přehodnocení priorit a načerpání nových sil.

Nenastal konec (kariérního) světa, i když to tak někdy může vypadat. Kdo ví, třeba právě v tomto zdánlivě nudném období dostanete nápad, který změní vše. Důležité je vnímat to přirozené bezčasí nejen jako překážku, ale také jako příležitost k osobnímu a profesnímu rozvoji.

Někdy stačí zaměřit se na zdokonalení stávajících dovedností, jindy může být řešením rozšíření či prohloubení kvalifikace nebo změna perspektivy. Hodit se může také mentor, třeba zkušenější kolega, který vám pomůže porozumět situaci a vytěžit z ní maximum.

Slyšeli jste někdy o teorii náhorních plošin? Pochopitelně nejde o žádnou vědeckou teorii a nepřišel s ní klasik managementu. Jde o laskavé přirovnání, kterým odcházejí do života vybaveni budoucí knihovníci na Slezské univerzitě a jehož autorem je garant oboru Richard Papík. Nadšené a netrpělivé budoucí kolegy upozorňuje na to, že mít plán a srovnané priority je sice fajn, ale pak přichází skutečný život.

Nečekané překážky, okliky, nucená zastavení. Přirovnává kariéru k putování po náhorních plošinách. Zdoláte kopec (třeba studium) a cítíte se skvěle, ale pak přichází delší cesta po rovině (období, kdy získáváte cenné první zkušenosti). Někdy se dokonce může zdát, že jdete na chvíli dolů, protože i chyby k životu patří a jsou důležité pro proces učení.

Je třeba kráčet směrem dopředu a příliš se neohlížet. Vnímat krásu samotné cesty, chápat ji jako příležitost zaměřit se na vlastní zdroje, ujasnit si svou vizi a také trochu potrénovat trpělivost je rozhodující pro to, co se stane, až přijde další stoupání. A ono přijde, bude se v životě opakovat mnohokrát. Někdo k němu dorazí vyčerpaný neustálým rozčilováním se a hledáním, co by kde bylo lepšího, a někdo naopak odpočatý a plný sil. Rozhoduje se ale už během cesty po rovině, nikoliv pod kopcem.

Skutečně stagnovat může být škodlivé, důležité je proto rozpoznat, co se ve vaší kariéře děje. Stagnace může být signálem, že je čas opustit zajeté koleje a vydat se novým směrem – ať už v rámci současného zaměstnání, nebo úplně nové profesní dráhy. Zdánlivá stagnace naopak může znamenat, že vše je v pořádku a změna se nevyhnutelně blíží. Je to mimo jiné čas na potřebnou regeneraci a rekapitulaci.

I když se nemění podmínky a na první pohled ani okolí, vše se stále vyvíjí v čase. Úspěchy se nikdy nerodí přes noc, vedou k nim dlouhé cesty plné omylů, o kterých se nikde nedočtete. „Znám dva tisíce způsobů jak nevyrobit žárovku, potřeboval bych jeden, aby fungovala,“ prohlásil T. A. Edison. Dnes víme, že se mu to nakonec povedlo.

Nejtěžší je pochopitelně od sebe zdánlivou a skutečnou stagnaci správně rozpoznat (a předejít tak případnému vyhoření), i k tomu se dá období kariérní pauzy využít. Cesta každého člověka je jedinečná, žádný přesný návod nečekejte. Postupujte kupředu svým vlastním tempem, jen nezůstávejte stát. Neztrácejte humor a nadhled, jinak se stagnace snadno přerodí v rezignaci a stane se z ní trvalý životní styl. Naberte proto dech, pořádně se porozhlédněte, zvažte dostupné možnosti. Prozkoumejte své priority, investujte do sebe, pečujte o to, co je pro váš život opravdu důležité. Využijte putování po náhorních plošinách k něčemu dobrému. Až se ta správná příležitost dostaví, budete připraveni.