Taneční jen tak nezaniknou, mladé motivují zážitky rodičů

„Pánové, prosím, zadejte…“ Ještě než taneční mistr dopoví „se“, některým chlapcům vystřelí nohy jako při rokenrolu, aby na první tanec ulovili svou vytouženou taneční partnerku, případně již předem domluvenou spolužačku nebo kamarádku.

Na začátku večerní lekce v kině Sokol v Kladně se mladí pánové a dámy postavili na opačné strany sálu. Nejprve vyzývají k tanci chlapci, po první přestávce v programu se role otočí a volit mezi tanečníky budou dívky. Chlapci předpisově nabízejí rámě, někteří se při dotazu „smím prosit?“ i mírně ukloní. Jedna dvojice si jako staří kumpáni na uvítanou stiskne zdvižené pravice, což v provedení s bílými rukavičkami vypadá trochu komicky. Ostatní se proplétají v chumlu párů a rozhlížejí se, kdo na ně zbyl.

Do kurzu, který se koná jednou týdně, a to od začátku září až skoro do Vánoc, se vešlo osmaosmdesát zájemců. Pořadatelé dbali na to, aby poměr chlapců a dívek byl vyrovnaný, ale občas někdo onemocní nebo se zkrátka nedostaví. Zůstat na ocet, to bývala v tanečních pro leckoho noční můra.

Tentokrát smůla potkala jednu dívku s dlouhými vlnitými vlasy svázanými do culíku. Taneční mistr Michal Padevět ale neváhá, a zatímco páry za doprovodu svižných latinskoamerických melodií promenují po obvodu sálu, otáčí se s mikrofonem k publiku: „Je tu nějaký pán, který by chtěl tančit?“

Ke stolům okolo parketu totiž zasedlo nejen dost rodičů, ale i účastníků z minulých let, kteří si přišli připomenout, jaké to bývalo. „Viděl jsem tu jednoho. Byl na baru, že? Výborně, mistře,“ vítá na parketu mladíka, jenž se ujal role zachránce, a promine mu chybějící rukavičky i vázanku. Poprosí, aby si zapnul alespoň horní knoflíček u košile, ale i to se ukáže jako problém. „Tebe to škrtí? Tak to máš malou košili, to je chyba,“ vlídně ho upozorní.

Prvním tancem v pořadí je blues, na rozpohybování ten jednodušší, ve volnějším tempu. „Dívejte se dobře, pánové, začínáme vlevo,“ zdůrazňuje Michal Padevět a stoupne si se svou taneční partnerkou Martinou Volfovou doprostřed sálu. Spojí svou levou ruku s její pravou, v druhé ruce drží mikrofon a ještě bez hudby předvede jednotlivé kroky:

„Krok, ťuk, krok, ťuk, krok, ťuk, promenáda, teď, teď, teď a vpravo, vlevo, podtáčím partnerku, krok, krok, krok… Všichni si pamatují z minula?“ ujišťuje se pohledem na páry. Sálem zašumí mnohohlasé „ano“. „Tak poprosím hudbu, nějakou pomalejší,“ podívá se na zvukaře na jevišti, jenž vzápětí spustí píseň Always on my mind od Elvise Presleyho.

Na účastnících je patrné soustředění, o velkém prožitku z tance se zatím hovořit nedá. Někteří mají zcela kamenné obličeje, někdo sklání hlavu a sleduje, jestli nohy dělají to, co po nich žádal taneční mistr. Když do sebe dva páry drcnou, což se stane snadno, kromě omluvy to obvykle končí i oboustrannými úsměvy.

Pohled z balkonu na celé osazenstvo odhaluje, že rukavičky si kromě onoho náhradníka nevzal už jen jeden tanečník. Jinak jsou všichni oblečeni tak, jak etiketa žádá. Převládají tmavé obleky a bílé košile, motýlky vedou nad kravatami. Pouze jeden mladík to pojal poněkud volně a dorazil v rozhalence. „Nebudeme žvýkat,“ jemně ho upozorní vedoucí kurzu. „Klopy upravím,“ sahá mu ke krku, „a poprosím zapnout knoflíček u košile.“ U dívek je garderoba pochopitelně pestřejší. Šaty decentně bílé, krémové, výrazně červené či klasicky černé, s délkou ke kolenům, pod ně i skoro na zem. Podpatky převážně vysoké, ať už širší, nebo jehlové.

„Cítím se v tom tak napůl,“ svěřuje se o přestávce šestnáctiletá Adéla, když nadhodím téma etikety a společenských šatů. „Chodit hezky oblékaná není úplně moje parketa. Raději mám tepláky, legíny, sportovní oblečení,“ přiznává studentka jedné z kladenských středních škol. Dnes večer přitom oslňuje v dlouhých šatech tyrkysové barvy, posetých blýskavými třpytkami. „Původně jsem vůbec chodit nechtěla. Ne že by mi to přišlo zbytečné, spíš jsem se netěšila do toho velkého kolektivu. Ale teď jsem ráda, že jsem šla,“ tvrdí dívka, která studuje obor požární ochrana. Když ji poprosím, aby svoje dosavadní taneční umění zhodnotila jako ve StarDance, pomyslně tasí sedmičku.

„Dceru jsem víceméně donutila,“ připojuje se její maminka Blanka. „Vyprávěla jsem jí, jak jsem kdysi taneční prožívala já. Vzpomínám na to velice ráda, měli jsme skvělou partu a bezvadné tancmistry. Chtěla jsem, aby to zažila taky.“

Kdo si myslí, že současní teenageři brojí proti veškerým konvencím a jistá sešněrovanost tanečních pravidel jim přijde přežitá, byl by překvapen. Sál kladenského kina se zaplnil vkusně oblečenými a upravenými mladými lidmi, kteří poslouchají instruktora a skutečně se snaží osvojit si základy společenských tanců. Snad je to i dohledem rodičů, že žádné bojkoty nebo útěky do baru v předsálí nepozoruji. Ostatně kdo by neměl o tanec ani špetku zájmu, těžko by se přihlásil.

„Mládež učím asi čtvrtý rok a přiznávám, že jsem se na začátku trochu bál, jestli se to rozjede,“ říká třiačtyřicetiletý Michal Padevět. „Rozjelo, a dokonce tak, že kdybychom vypsali ještě jeden kurz, tak ho naplníme.“ Jak dodává, v Kladně působí ještě jeden taneční mistr, a to v kulturáku, kam se vejde ještě víc účastníků.

Vojta a Lukáš, oba šestnáctiletí, sedí o přestávkách u stejného stolu. „Já jsem dostal přihlášku do tanečních jako dárek k Vánocům od mámy,“ prozrazuje první jmenovaný. Když se zeptám, jestli by se přihlásil i sám, odpoví trochu váhavě: „Asi jo. Podle mámy je dobré umět tancovat, takže souhlasím s ní,“ říká student sportovního gymnázia, jenž oblékl tmavě šedý oblek s modrou kravatou.

„Já jsem šel dobrovolně,“ navazuje jeho kamarád v černém obleku s motýlkem stejné barvy. „Myslím, že do budoucna se to bude hodit, jsou různé akce, kde se tančí. Nejdřív asi na maturáku, pak třeba na svatbě,“ uvažuje Lukáš, který chodí na ekonomické lyceum. Pozitivní pocity po prvních několika lekcích u něj převažují. „Baví mě to, jsem spokojený a myslím, že mi to jde líp, než jsem čekal.“ Vojta souhlasí: „Zatím je to lehké. Uvidíme, co bude dál.“

Michal Padevět na rukavičkách a motýlku či kravatě trvá a těší ho, že mladí tanečníci proti tomu neprotestují. „Žvýkání je nešvar, občas někdo zapomene rukavičky, ale jinak si myslím, že to funguje.“

Snaží se jim proto vštípit i další pravidla a do výuky zařazuje prvky etikety. Na první lekci začíná tím, jak vyzvat partnerku k tanci, jak společně zdolat chůzi po schodech, pokračuje sundáváním kabátu, usazováním dámy v restauraci nebo vázáním kravaty. „To učíme nejen kluky, ale i holky a ony to pak většinou umějí líp. Kontrolují kluky, jestli jsou dobře oblečení, jestli mají dobře utaženou kravatu nebo jestli nemají rozvázanou tkaničku.“

Když s kurzy začínal, překvapilo ho, jaké bývá na začátku lekce ticho. „To jsem jako student v tanečních nezažil, tam se pořád někdo bavil,“ vzpomíná. Ale třeba je to tím, že si jako učitel umí zjednat pořádek. Tanec totiž není jeho hlavní profesí, učí na prvním stupni jedné kladenské základky. Jeho jméno ale může být televizním divákům povědomé. Před osmi lety dotančil s herečkou Janou Plodkovou až do finále StarDance, v němž skončili třetí. O dva roky později soutěžil s herečkou a zpěvačkou Danielou Šinkorovou.

Michal Padevět netají, že účast v hojně sledovaném pořadu je pro každého tanečníka dobrou vizitkou. Televizní soutěž ale dělá reklamu tanci samotnému, což se podepisuje i na zájmu o kurzy. Podzim, kdy se tradičně konají, má proto nabitý.

„Po StarDance mě oslovili nejdřív v Berouně, kde mám také taneční pro mládež. Tady ve středu, tam v pátek. V pondělí učím dospělé páry v kladenském kině, v úterý v kulturním domě, ve čtvrtek mám volno. A v neděli v Berouně tři dospělé kurzy za sebou. Do toho ještě vedu individuální lekce,“ vypočítává. „Dokonce jsem zvažoval, že kvůli tomu skončím s učením ve škole, ale nedávno se mi rozšířila rodina, tak zatím ne.“

„Vpravo, vlevo, nespěchej, teď, teď, teď,“ obchází instruktor sál a snaží se jednoduchými pokyny udržovat správný rytmus blues. Po něm je na řadě waltz, páry nejprve vytvářejí na parketu velký kruh. „Pánové po směru tance,“ velí a srovnává některým chlapcům správné postavení. „Pánové budou začínat pravou – krok, stranou, přísun, krok, stranou, přísun,“ názorně předvádí. „Partnerka se dívá vlevo, partner přes její pravou ruku. To je tam,“ přiskočí k jednomu chlapci a nasměruje jeho zrak správným směrem.

Při houpavém dechovkovém rytmu mazurky předávají pánové své partnerky dalším tanečníkům v řadě, takže na následující cha-chu už jsou páry pěkně promíchané. „Raz, dva, tři, cha-cha, teď, dva, tři, cha-cha. Někdo to určitě doma trénoval, že?“ sonduje Michal Padevět. Jeden tanečník v tmavě modrém obleku pokyne hlavou, čehož instruktor využije a vyzve jej, aby základní kroky předvedl i s partnerkou ostatním. „Zas tak jsem to netrénoval,“ zalekne se, což pobaví všechny v sále.

„Koho já vyvolám?“ povídá tancmistr po učitelsku, obchází páry po obvodu sálu a ukáže na usměvavého mladíka, který ochotně vystoupí z řady. Jenže sám. „Počkej, nezapomeň na partnerku,“ upozorní ho. Všichni přítomní se nad těmi nevinnými trapasy usmívají, což je jeden z mnoha momentů, které atmosféru příjemně odlehčují.

Ačkoli mnozí účastníci kroky většiny tanců v dospělosti zapomenou a na plesech možná budou šlapat zelí, něco v nich přece jen zůstane. Když ne konkrétní dovednosti, tak alespoň zkušenosti z formální společenské akce, z pohybu na parketu a v náležitém oděvu.

„Mně to přijde takové krásné, magické a myslím si, že by mi to mohlo pomoct i jako inspirace ke kreslení,“ říká šestnáctiletá Alexandra, která studuje grafický design. „Řekla bych, že zatím mi to jde tak na sedmičku nebo osmičku,“ hodnotí se. O účasti už nějakou dobu uvažovala, a když to nadnesla i její maminka, souhlasila.

„Vyrazila jsem sama, v naší třídě totiž máme jen čtyři kluky, což je problém. Byla jsem trochu nervózní, ale ukázalo se, že tu jsou dobří taneční partneři.“ Maminka Tereza se přišla na dceru podívat poprvé. „Četla jsem propozice a myslím si, že je to hodně podobné tomu, jak si to pamatuju, a věřím, že prožívají stejné pocity jako my. Považuju taneční za dobré vzdělání ve společenském slova smyslu. Dětem to dá něco navíc, co už třeba není mezi lidmi tak běžné – vstřícnost, slušnost. To jim v životě může jen pomoct. Chodila jsem kdysi do tanečních s bratrem a nadchlo nás to. Nějakou dobu jsme se pak tanci věnovali,“ vzpomíná.

„Mladí tady zažijí něco nového, seznamují se, je u toho i legrace,“ doplňuje Michal Padevět. „Mnoho párů spolu začne chodit, jsou to jejich první lásky. I mně se to v tanečních stalo,“ prozrazuje.

Ostatně i vzájemné dotýkání je něco, co dospívající zažívají v tomto věku poprvé. „Někteří se stydí, jsou od sebe daleko, nechtějí na sebe sahat. Ale nedá se nic dělat, musejí,“ podotýká taneční mistr. „Někdy dívky spíš vedou chlapce, ale já vždycky říkám: Pánové, na parketu vedete vy! Jak to potom budou mít v životě, už je na nich.“