Článek
Stavbu strojního mlýna z konce třicátých let tvořil plášť skládající se z cihelné neomítané fasády a střechy – dřevěného krovu, naposledy krytého vlnitým plechem. Tento plášť uvnitř obsahoval mlýnici – prázdný prostor od podlahy po střechu. Mlýn byl v roce 1948 mlynářské rodině komunisty ukraden a po dlouhých letech bez údržby byl nakonec potomkům původních majitelů navrácen jako ruina.
Vnuk majitelů započal ve druhé dekádě nového století s obnovou areálu. Nejdříve z rozestavěného domu mlynářské rodiny, jehož dokončení ve čtyřicátých letech znemožnil komunistický puč, vybudoval penzion. Později přišla řada i na samotný mlýn.
Budova byla přeměněna v místo určené k setkávání místních i návštěvníků moravského Podluží. Majitelé zde vybudovali bistro, vinotéku, kavárnu, prostor pro servírování snídaní hostům sousedního penzionu, sál pro sympozia, kulturní akce, školení i vinné přehlídky a košty i restauraci s možností přípravy haute cuisine.
Mlýn je dnes zkrátka prostorem umožňujícím zážitky, který v okolí chyběl. Jeho cihelná fasáda byla restaurována a zakryta novou střechou. Původní prostor vnitřku stavby připomíná dnešní hlavní prostor o velkorysé výšce dvou podlaží.
Veranda je umístěna směrem do zahrady a je spolu s kuchyní a toaletami umístěna v nízké dvorní přístavbě se střešní pobytovou terasou. „Zahrádky“ po obou stranách domu nabízejí venkovní posezení kryté pergolou. Jedna je orientovaná do prosluněné hlavní ulice, druhá do klidu a stínu zahrady.
V posledním podlaží se nachází prostorný pronajímatelný loft. Ten je od spodní části oddělen novým dřevěným trámovým stropem.
Dnešní podoba zrekonstruované stavby i jejích nových prvků je svým způsobem tradiční, ale má zároveň velmi soudobé architektonické prvky.
Stavba patří mezi díla přihlášená do letošní soutěže Česká cena za architekturu.