Spávala pod mostem a pila. Na ulici je hůř než v kriminále, říká bývalá bezdomovkyně

Za šanci, kterou dostala, je očividně vděčná. Pomoc jí poskytlo neziskové sdružení K Srdci, které se zaměřuje na lidi na okraji společnosti. „Jsou to moji strážní andělé… Roman, Jirka, Lucka,“ vyjmenovává dnes už své přátele ze spolku. „Nemůžu ani slovama vyjádřit, jak jsem za ně šťastná. Dva měsíce mě drží nad vodou. Dělají pro mě první poslední,“ zdůrazňuje Petra.

Právě podpora je podle ní klíčová, aby se člověk dostal z ulice. „Sám to prostě nikdo nedá,“ je přesvědčená.

V minulosti se o to pokoušela, ale vždycky neúspěšně. „Několikrát jsem chtěla utéct, ale neměla jsem kam,“ doplňuje. Rodiče jí už zemřeli. Se svými partnery zpřetrhala vztahy. „Exmanžel mě devět let fyzicky i psychicky týral. Skončila jsem na ARO, měla jsem zlomený žebra, sanici, na pravý ucho skoro neslyším,“ vypráví ztěžka.

Rozvedla se a po čase si našla přítele. Nicméně scénář se opakoval. Trápila se další čtyři roky.

Než poznala přítele Standu, bydlela ve Šťáhlavech u Plzně a měla práci. Pak se ale bláznivě zamilovala. „Nejdřív jsem vůbec nevěděla, že je na ulici. Chodil ve značkovým oblečení, navoněnej. Jednoho dne jsem se rozhodla, že u něj zůstanu. On mě zavedl do squatu. Byla jsem v šoku,“ vzpomíná.

Ač váhala, jestli se nevrátí domů, nakonec zůstala. „Věděl, jak má na mě zapůsobit, aby si mě získal. Ztratila jsem úplně hlavu,“ přiznává. Věci pak nabraly rychlý spád. Standa bral dlouhá léta drogy. „Když s nima přestal, což jsem chtěla, propad alkoholu… a festovně,“ pokračuje Petra.

Podle ní vypil Standa litry vína, k tomu ještě přidával vodku. „Taky jsem pila, ale míň. Snažila jsem se držet a jeho vždycky odvést do squatu,“ líčí.

Mezitím ale dvakrát skončila ve vězení, protože neplatila alimenty na děti. „Ulice je horší než kriminál. Za mřížema jsem měla režim, pracovala. Nemusela jsem řešit, co budu jíst, jestli se něčím přikryju. Vlastně mi tam nic nechybělo,“ vtipkuje Plzeňanka.

Dodává, že kriminál ji změnil. A odcizila se svému příteli. Jeho zdravotní stav se rapidně zhoršil. Nedávno zkolaboval, protože mu selhávaly některé orgány. „Utekl hrobníkovi z lopaty,“ přirovnává.

Petra už tou dobou byla v kontaktu s lidmi ze spolku K Srdci. Jeho ředitelka Lucie Vavrušková jí nabídla, jestli by nechtěla dočasně zůstat v domě u plzeňských františkánů. „Vzali mě pod svoje křídla. Zažívala jsem zase po dlouhý době pocit bezpečí. Dostala jsem čistý oblečení, sprchu, teplý jídlo. To bylo nakopnutí, abych se změnila,“ vysvětluje.

Teď už si hledá zaměstnání. Mimo to chce pomáhat dalším ženám bez domova. A chystá přednášku pro veřejnost. Podělí se o svůj příběh, promluví také o nebezpečí násilí, drog a alkoholu. „Moje kamarádka z ulice nedávno zemřela, zabil ji přítel. Zažívala násilí. Ženy jsou často na ulici mlácený. I kdybych zachránila jeden život, má to smysl,“ uzavírá Petra. Má ještě jedno velké přání. Aby se jí podařilo zase navázat vztah se svými dětmi.

Díky spolku K Srdci našlo jenom za letošek střechu nad hlavou šest lidí. „Dostali šanci se vrátit do společnosti. Někteří už mají stabilní zaměstnání. Nešlo by to bez spolupráce s centrálním a třetím městským obvodem, plzeňským biskupstvím a františkány,“ podotýká Vavrušková.