Článek
Ten den se teplota vzduchu vyšplhala asi na 16 stupňů, ale po ránu bylo kolem nuly. Pěšina podél Labe, kterou pěší i cyklisté využívají k cestě z městské části Plácky do centra, byla zledovatělá.
„Říkala jsem si, že cestou zpět si musím dát pozor. Také začalo svítit sluníčko, takže tam, kde nebyl stín, to roztálo. Když jsem sjížděla pod most Železňák, najela jsem předním kolem do bláta a zadní kolo přitom zůstalo na zmrzlém podkladě. Podklouzlo mi to a já letěla asi metr a půl do vody,“ popisuje Valeriana Kubínová.
Své jméno, které je španělskou obdobou české Jarmily, dostala v Argentině, kde se narodila. Rodiče tam měli bavlníkové pole, ale byli to Moraváci. Po druhé světové válce, když jí byly dva roky, se všichni vrátili do Čech. Její život nebyl peříčko, ale nestěžuje si. Snaží se být stále pozitivně naladěná. Navíc má pořád co dělat, pečuje o manžela, který prodělal čtyři mrtvice.
„Vzpomínka na něj mi asi zachránila život. Už mi docházely síly, začala jsem to vzdávat. Najednou jsem si vybavila, jak sedí v křesle a kouká na televizi. Kdo by se o něj postaral? Dcera učí, nemůže odejít z práce,“ pokračovala Kubínová.
Uslyšel šplouchnutí
Ovšem nebýt velké dávky štěstí a Daniela Kouteckého, ani vzpomínka na manžela by možná nestačila. Neumí plavat, do vody spadla v zimním oblečení, v řece byl navíc silný proud.
„Od kolegy v práci jsem dostal strašilky (hmyz). Mají rády ostružiník. Tak jsem se se synkem vypravil natrhat větvičky z keře, jenž roste nedaleko našeho bydliště za Železňákem u Labe. Najednou slyším takové šplouchnutí, jako když přistávají kachny na hladinu. Otočím se a vidím, že je někdo ve vodě. Myslel jsem, že zakopl, spadl a z řeky vyleze. Ale nikdo nelezl,“ řekl Novinkám Daniel Koutecký s tím, že se mu ihned začaly honit hlavou myšlenky, co dělat. Nikdo blíž, kdo by pomohl, nebyl.
Březnová rána umí být okolo železničního mostu Železňák pochmurná.
„Měl jsem ale s sebou dítě. Naštěstí jel na našem břehu nějaký důchodce na kole. Zeptal jsem se, zda malého pohlídá. A už jsem běžel na most, abych se dostal na druhý břeh. Slyšel jsem volání o pomoc. Křičel jsem, vydržte, už jdu,“ pokračoval ve vyprávění zachránce.
„Bojovala jsem, aby mě proud neodnesl. Nohama jsem se snažila zachytit kamenů, na dno jsem nedosáhla. Držela jsem hlavu nahoře, ale odcházela síla. Najednou vidím, jak běží chlap a volá, ať vydržím,“ popisuje stejný okamžik důchodkyně.
Daniel si zprvu myslel, že stačí hodit do vody batoh a paní přitáhnout. „Ale už byla daleko a začínala lokat vodu. Rychle jsem se svlékl, protože kdybych měl oblečení, tak se nemusela vynořit ani ona, ani já. Paní naštěstí plula v proudu v místě, kde mi voda sahala jen asi po prsa. Mohl jsem ji tedy zachytit ve stoje. Dotlačil jsem ji ke břehu. Tam se objevil nějaký běžec a pomohl ji vytáhnout na břeh,“ řekl Daniel Koutecký. Celé to prý trvalo jen pár minut.
„Přesně to nedokážu odhadnout. Čas najednou běží úplně jinak. Paní byla v šoku, stále se zajímala, kde má kolo. To zůstalo pod vodou. Ještě jsme posbírali z vody nějaké tašky, nákup. Telefon měla úplně promočený, z toho jsme volat nemohli. Ale orientovala se, věděla, kde bydlí. Samotnou bych ji ale nenechal, tak jsem ji dovedl k ní domů. To už jsem měl opět i synka, kterého mi pán, který ho hlídal, přivedl,“ dodal Koutecký.
Trénink na Ironmana
Z domu Kubínové pak zavolali její dceři, která hned přijela. „Pro maminku, ale věřím, že i pro pana Kouteckého, to musel být traumatický zážitek. V noci maminka nespala, ani když si vzala prášek. Hned volala své sestře, ale s námi o tom začala mluvit až po několika dnech,“ svěřila se dcera Alena Kubínová s tím, že nyní po měsíci se tomu už dokáže i zasmát.
„Říkáme, že mamka trénovala na Ironmana. Snažíme se zdůrazňovat to pěkné, jak to zvládla. Kolo má ale zakázané,“ dodala Alena Kubínová, která neskrývá vděčnost zachránci.
„Obdivuju, jak to pan Koutecký zvládl i emočně. Když mi volal, mluvil klidně, abych se nevyděsila. To já začala hned vyšilovat. Přitom musel být také v šoku,“ míní Alena.
„Celé mi to došlo až večer, ale udělal jsem si takovou hospodskou terapii. A popovídal o tom s kamarády. A hlavně že to dobře dopadlo. Ani jsem to neodmarodil. Ale i kdyby, jsem mladý, zas bych se z toho dostal. Hlavně že je paní v pořádku,“ dodal Daniel Koutecký. Na den, kdy ji zachránil, určitě nezapomene.
„Vždyť to je datum, kdy slaví narozeniny můj starší syn,“ uzavřel vyprávění s úsměvem.
