Snové snímky české fotografky uspěly v zahraničí. Natočili jsme, jak fotí pod hladinou

Osm metrů hluboký bazén v Čestlicích u Prahy sice běžně slouží především k nácviku potápění, tentokrát se z něj však stala lokace pro fotografování. Od rána tu asistentky Lucie Drlíkové chystají potřebné kulisy, foto pozadí i konstrukci, do které vše zavěsí.

Kolem leží umělé ryby a hvězdice, velká lastura s věšteckou koulí nebo kotlík, z něhož bude proudit pod vodou světlo. To vše naznačuje, že se bude focení tematicky točit kolem tajemna.

„Chystáme focení, které se jmenuje Meraculum, je to vlastně postava mořské věštkyně, největší čarodějnice moře a oceánu, a patří to do mého projektu Bylo nebylo ve vodní říši,“ vysvětluje Drlíková.

Na rozsáhlém projektu fotografického příběhu pracuje od roku 2017. „Jestli všechno půjde dobře, do dvou let je to dokončené a pak mi zabere asi rok, abych připravila knihu a výstavu,“ přibližuje svoje plány.

Přípravy na podobné focení do projektu jí mnohdy zaberou i několik měsíců a celé natáčení není finančně jednoduché. Řadu věcí si tak řeší vlastními silami a na starost si bere třeba i make-up a vizuální styling modelky. Jak Drlíková sama říká, má konkrétní představu, jak má celá scéna vypadat, a nikdo by ji nepřipravil tak přesně jako ona.

„Musím ušít kostým, vyrobit rekvizity a najít k tomu modelku. Pak musím vymyslet tu scénu, nakreslit ji asistentkám, aby věděly, co budou dělat, kam co mají pověsit, která světla rozsvítit. A teprve potom se jde do vody,“ vypráví nám fotografka během příprav, které nakonec týmu zabraly skoro čtyři hodiny, a ruku k dílu tentokrát přiložil i štáb Novinek.

Před fotoaparát se bude nad hladinou i pod ní vznášet akční herečka a kaskadérka Denisa Juhos, se kterou se Drlíková zná už osm let. Podvodní focení pro herečku není novinkou a ví, do čeho jde. Na jeden nádech se dokáže potopit až na čtyři minuty, tentokrát jí stačí vydržet do minuty.

„Vždy si natrénujeme, jaký pohyb budeme dělat, je to velmi koordinované. Není to tak jednoduché, jak si lidé myslí, že se jen spustím pod vodu. Je potřeba mít určité držení těla a musíte při tom fakt rozmýšlet, co děláte,“ popisuje Denisa Juhos, jaké to je v bazénu.

Ve vodě musí předvést trochu herectví, pohybového umu či předstírat, že říká naučený text. Kolem ní celou dobu plavou asistentky fotografky, které jí upravují vznášející se šaty či paruku dlouhých namodralých vlasů.

„Moji asistenti musí být většinou buď potápěči, nebo freediveři, aby byli schopní toho klienta v případě jakýchkoli zmatků vynést nad hladinu a bezpečně s ním pracovat. Základem je nějaká láska a vztah k vodě,“ popisuje své kolegy a kolegyně.

Před fotoaparátem Drlíkové se nejčastěji objevují lidé, jimž se líbí její umělecký styl a chtějí se nechat pár metrů pod vodou zvěčnit.

„Jsou to lidé, jak se říká, z ulice, kteří to chtějí zažít, vyzkoušet si to, chtějí se na chvíli stát třeba mořskou pannou,“ usmívá se umělkyně původem z Veselí nad Moravou. Zachytila i řadu známých osobností, třeba tanečnici Elišku Bártovou a zpěváka Václava Noida Bártu, zpěvačku Martu Jandovou či herečku Vlastinu Svátkovou.

A nemuseli přitom být zkušenými v potápění, jak otevřít oči pod vodou nebo se potopit pár metrů bez zacpání nosu je Drlíková naučí. „Někteří jsou s vodou v pohodě, někteří mají totální blok, takže než jdeme fotit, chvíli pracujeme, abychom ho odstranili,“ potvrzuje.

V pohodě musí být nejenom klient, ale také sama fotografka. „Potápím se 32 let, když vlezu do vody, řeším asistenty světlo a tak dále, musím se soustředit na úplně něco jiného než na sebe. Když chce být někdo podvodní fotograf, to je ta první věc, kterou musí mít zvládnutou – sebe, mít to všechno pod palcem a ne přemýšlet, jestli se utopí, nebo ne,“ vypráví žena, kterou k potápění přivedl otec.

Na začátku své fotografické kariéry si však, jak přiznává, řadu nebezpečí a rizik neuvědomovala. „Byly to situace, které bych už dneska nikdy nedělala. Třeba jsem modelku, moji kamarádku a potápěčku, v moři přivázala do dvacetimetrové hloubky a na noze měla dvacetikilové závaží, byl to trochu hardcore, ty začátky byly partyzánské,“ směje se Drlíková.

To ještě žila v zahraničí, na Floridě, fotila převážně venku a za vodním živlem jezdila třeba i na Bahamy. „Teď nejčastěji fotím v bazénu, protože Čechy nemají moře,“ směje se. „A jezera jsou v létě kalná, na jaře jsou sice čistá, ale ledová, tam nikdo nepůjde. A vyjet s celým týmem a s modelkou fotit k moři je finančně extrémně náročné,“ vysvětluje omezení, na která naráží.

Její cesta ke kreativní práci však nebyla přímočará, i když už od mala ráda malovala, vydala se studovat úplně jiný obor – germanistiku – a pak strávila dlouhé roky na vrcholných pozicích v korporátech.

„Pracovala jsem třeba sedm let v Rusku, kde jsem šéfovala firmě Hamé. Pak jsem dělala pro obrovskou australsko-kanadskou nadnárodní společnost jako šéfka obchodní části pro centrální a východní Evropu. No a pak jsem úplně zkolabovala a rozhodla jsem se, že chci žít, protože život utíká rychle, a že chci dělat něco, co mě baví a u čeho budu šťastná, i když jsem přesně nevěděla, co budu dělat,“ popisuje své životní osudy.

„Teď nevím, jestli je neděle nebo pondělí, já jen vím, že jdu na bazén fotit a nepotřebuju z mé práce dovolenou. Když jedu na dovolenou, stejně beru foťák a jedu fotit do moře. Práce mám hromadu, jenom už je to moje zábava,“ přibližuje svůj současný život.

A i když pro ni ceny a uznání odborníků nejsou tím nejdůležitějším, řadou z nich se může pochlubit. Jen v loňském roce vyhrála v mezinárodních soutěžích dvě první místa, a to jak v soutěži IPA – International Photography Awards, jedné z nejvýznamnějších fotografických klání s vysokou konkurencí, tak v Ocean Art v sekci Art and Fashion.

V obou bodovala fotografie z jejího projektu, která odkazuje k příběhu Alenky v říši divů. Porota prý nemohla uvěřit, že pod vodu dostala celý stůl a všechny pochutiny na něm včetně dortů a koláčů nebyly doplněny ve photoshopu, ale skutečně vyrobeny.