Sněhurka: Pohádková postava, nebo historická osobnost?

V jedné byla Sněhurka blondýnka s očima černýma jako eben a zlá královna její biologická matka. V jiné nemluvilo zrcadlo, ale pes, který se jmenoval Spiegel neboli Zrcadlo. V další zase královna Grimhilde přikázala lovci, aby přinesl srdce, játra a plíce zavražděné dívky, aby je mohla sníst.

V konečné verzi Sněhurka přežije jen náhodou: trpaslíci upustí její skleněnou rakev a ona díky úderu při pádu vykucká otrávené jablko. Zlou macechu pak novomanželé na svatbě donutí obout boty z rozžhaveného železa a tančit v nich, dokud nezemře… Dobrou noc, milé děti, hezké sny!

Kandidátky na Sněhurku našli němečtí badatelé hned dvě, obě pocházejí ze středního Německa. Geograficky jsou od sebe vzdáleny sotva dvě stě kilometrů, časově však dvě stě let.

Urozenou dívku, macechu, půvabný zámek a v něm nádherné zrcadlo, ale i chudé horníky byste v 18. století našli v bavorském pohoří Spessart. Jen s tou dívčí krásou by to bylo zřejmě sporné - ale koho by zajímala pohádka o ušlechtilé princezně poznamenané neštovicemi… Její osud popsal v roce 1986 lékárník Karlheinz Bartels z Lohru nad Mohanem v časopisu Schonere Heimat ve článku s výmluvným titulkem: War Schneewittchen eine Lohrerin? Byla Sněhurka ženou z Lohru?

Podle něj ano: jmenovala se Maria Sophia Margarethe Catharina a přišla na svět v roce 1725 jako jedno z deseti dětí mohučského kurfiřta Philippa Christopha, barona z Erthalu, a jeho manželky Marie Evy. Rodina žila na zámku v Lohru. Maria jako dítě onemocněla neštovicemi, po nichž částečně oslepla. Když jí bylo třináct let, maminka zemřela a otec se s dětmi přestěhoval do Mohuče. Pět let poté se podruhé oženil s vdovou Claudií Elisabeth z Venningenu. Macechu tedy máme.

Na zámku Lohr je také dodnes k vidění nádherné zrcadlo, které vídalo malou Marii Sophii běhat po chodbách: vysoké jako ženská postava, v bohatém červeném a stříbrném rámu, nesoucím nápis Amour propre, což by se volně dalo přeložit jako Láska k sobě samému. Jde o jeden z tradičních emblémů místní sklárny.

Dokonce i „trpaslíci“ pracující v dolech by se v okolí tehdy našli: nedaleko Lohru ležela hornická osada Biebergrund, kde se od 15. století těžilo stříbro, měď a olovo. Svahy kolem zámku pak byly - a jsou dodnes - plné jabloňových sadů. Roste na nich i rulík zlomocný, který dokáže navodit hluboký spánek až ochrnutí, případně smrt…

Bartelsova hypotéza má ovšem drobné nesrovnalosti. Macecha žila v Mohuči, nikoli na zámku v Lohru. Tamní zrcadlo spojili s pohádkou o Sněhurce novináři až koncem minulého století, kdy přidali také spekulaci, že lohrská zrcadla byla vlastně speciálními akustickými hříčkami odrážejícími lidské hlasy… Skutečnost je ovšem nejspíš jednodušší: „říkala pravdu“ tím, že díky své kvalitě bezchybně zrcadlila.

Ostatně Maria Sofia k manželskému štěstí v princově náruči nedospěla. Nikdy se totiž neprovdala. Hluboce věřící žena strávila většinu dospělého života v Bamberku a zasvětila ho charitativní činnosti, takže ji rodový kronikář Thomas Kittel charakterizoval jako „anděla milosrdenství a dobroty“. Naposledy pokojně vydechla roku 1796 ve věku 71 let. Její náhrobek nese nápis: „Vznešená hrdinka křesťanství: zde odpočívá po vítězství víry, připravena na proměnu vzkříšení.“

Jak se dobrodějka postižená neštovicemi stala součástí pohádky? Vše vzniklo v Lohru jako žert. To se jednoho příjemného odpoledne roku 1985 sešli v místní vinárně Werner Loibl, vedoucí muzea dějin zámku Lohr a pohoří Spessart, lékárník Karlheinz Bartels a majitel ševcovské dílny Helmut Walch. Dumali, jak oživit turistický ruch ve městě, a nakonec založili klub zabývající se „fabulologií“ neboli uváděním pohádek na pravou míru.

Pokud vám to připomíná mystifikace geniálního sluhy Saturnina z Jirotkova románu, nejste daleko od pravdy. Werner Loibl si vzpomněl, že jeden z výrobků proslulých lohrských skláren visí na zámku - a kouzelné zrcadlo zlé královny bylo na světě. Teď už jen stačilo najít v historických pramenech někoho podobného Sněhurce. Volba nakonec padla na Marii Sophii a čtenářský ohlas Bartelsova článku potvrdil, že to byl dobrý tah.

Město atraktivní marketingovou výzvu úspěšně využilo. V muzeu zřídili Sněhurce samostatnou místnost. V okolí obce vznikla stezka, po níž prchala před myslivcem. Ulice zdobí více či méně povedené Sněhurčiny sochy. Turisté se sjíždějí a - jak praví turistická brožura - „každý, kdo tomu nevěří, jeden zlatý tolar zaplatí“.

Existuje ovšem i další kandidátka na Sněhurku. Přišel s ní o pár let později než mystifikátoři z Lohru Eckhard Sander, učitel matematiky a němčiny v odborné škole v Borkenu. Jmenovala se Margaretha z Waldecku, skutečně okouzlila následníka trůnu a zemřela v pouhých jedenadvaceti letech. Na její stopu přivedli Sandera trpaslíci.

V rámci univerzitní seminární práce se totiž začal zajímat o dějiny hornictví. A zjistil, že na pozemcích Waldecků leželo několik měděných dolů, mimo jiné i v osadě Bergfreiheit, spadající dnes pod hesenské lázeňské městečko Bad Wildungen.

Ruda se tehdy těžila v nízkých tunelech, kam se vešly jen děti. Potvrdily to i výplatní listiny: podle nich tvořili většinu horníků dvanácti- až čtrnáctiletí chlapci. Rudu přepravovali v takzvaných huntech, bednách s kolečky, jež před sebou tlačili vleže nohama napřed. Otrocká dřina mladé horníky fyzicky poznamenala: v poměru ke slabým nohám měli nadměrně vyvinutý hrudník a ramena.

Tělesně deformované a předčasně zestárlé chlapce pak chránily před padajícím kamením vysoké plstěné čepice. Když v nich vyšli z dolu, skutečně to vypadalo, že se z hory vynořili pohádkoví trpaslíci.

Rozšířenou seminární práci publikoval Eckhard Sander v roce 1994 pod názvem Schneewittchen: Marchen oder Wahrheit? (Sněhurka: pohádka, nebo pravda?) a ta vzápětí sklidila podobný úspěch jako Bartelsovy spekulace o Marii Sophii. O jedenáct let později své domněnky rozvedl v dokumentu německé veřejnoprávní televize ZDF nazvaném Sněhurka a vražda v Bruselu. V něm naznačil, že Margaretha mohla být zavražděna jedem. Ale od začátku…

Margaretha z Waldecku se narodila roku 1533 jako osmé dítě Filipa IV., hraběte z Waldecku, a jeho manželky Margarethy v Bad Wildungenu. Už jako dítě byla mimořádně krásná, záplavu jejích blond vlasů nešlo přehlédnout. Když jí byly čtyři roky, matka zemřela. Otec se později oženil s ovdovělou Catharinou z Hatzfeldu, macecha by tedy byla i v tomto případě.

Filip z Waldecku se přiklonil k luteránství, což vedlo ke konfliktu s římským císařem Karlem V., hluboce věřícím katolíkem. Spolu s dalšími německými protestanty byl v takzvané šmalkaldské válce poražen. A ve snaze zlepšit vztahy s císařem poslal svou krásnou šestnáctiletou dceru na bruselský dvůr Karlovy sestry Marie.

Mladičká krasavice okamžitě upoutala pozornost urozených pánů a mezi kavalíry, kteří okolo ní okouzleně kroužili, byl i Karlův syn, korunní princ Filip. Než však stačilo milostné vzplanutí dvou mladých lidí odlišné víry vypučet, začalo se náhle prudce zhoršovat Margarethino zdraví.

„Moje tělo skomírá, ale mysl a rozum jsou zdravé,“ napsala roztřesenou rukou, když odkazovala v závěti příbuzným a přítelkyním drahé šperky a nádherné oblečení. Naposledy vydechla 13. března 1554.

Podle zápisu v kronice města Wildungen kolovaly už v době jejího skonu pověsti, že byla otrávena arsenikem. Travičkou rozhodně nemohla být macecha, ta zemřela osm let předtím.

Komu tedy vadila mladičká krasavice až tak, že ji připravil o život? A jaký mohl mít motiv? Pokud budeme vycházet z toho, že zemřela skutečně otrávená, pak jsou motiv i podezřelí nasnadě.

Přílišná náklonnost následníka trůnu k protestantské dívce musela být solí v oku všem katolíkům u císařského dvora včetně samotného Karla V., který syna zaslíbil věrné katoličce Marii Portugalské.

Plavovlasou Margarethu pohřbili v kostele františkánského kláštera, na jehož místě stojí budova bývalé Bruselské burzy cenných papírů, dnes muzeum piva. Při budování pěší zóny v jejím okolí odkryli archeologové sice v loňském roce základy kláštera a bývalý hřbitov, dohledat mezi tisíci anonymních ostatků kosti domnělé Sněhurky, které by mohly prozradit příčinu smrti, bylo však zcela nemožné.

To ale nijak nezmenšilo zájem o další Sanderovu knihu o životě Margarethy. A příležitosti se úspěšně chopil i Bergfreiheit, kde vyrostla turistická atrakce Schneewittchendorf, Sněhurčina vesnice.

Obě teorie o původu Sněhurky mají leccos společného: vznikly jen nedaleko od sebe a během několika let po sobě. Vycházejí z myšlenky, že bratry Grimmovy inspirovala skutečná historická událost, takže jejich autoři našli v historii nejen ženy, jež alespoň částečně odpovídaly popisu událostí, ale i shodné detaily jako sklářství či hornictví. A města, která aspoň trochu odpovídala popisu německých pohádkářů, šikovně využila příležitosti přilákat turisty.

Obě teorie však shodně ignorují fakt, že bratry Grimmovy mohlo inspirovat i leccos jiného. Třeba trpaslíci: ti jsou prastaří, mnohem starší než doly v Bieberu či Bergfreiheitu. Nádherné šperky a magické zbraně - třeba Thorovo kladivo - kovali ve svých podzemních síních ve spoustě severských mýtů, majících základy už v době bronzové před více než třemi tisíci lety.

A jablko jako nástroj zkázy? Stačí vzpomenout na první Evin hřích, jemuž předcházelo biblické varování: „Ale ze stromu poznání dobra a zla z něj nejez, neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.“ Také původní texty Starého zákona jsou staré tři tisíciletí.

I hrdinek zakletých do hlubokého spánku najdete v evropských pověstech spoustu. Jako příklad může posloužit bojovná Brynhilda ze starogermánské ságy o V0lsunzích, jejíž text se ústně traduje z doby železné, minimálně od přelomu našeho letopočtu. Tuto krásnou valkýru uvrhl Ódin očarovaným šípem do strnulosti podobné smrti, aby ji později zachránil hrdina Sigurd, který se do spící díky zamiloval.

Zlá macecha pak patří mezi pohádkové padouchy od starověku, což je zcela pochopitelné. Kvůli vysoké úmrtnosti žen při porodech se totiž muži často znovu ženili, takže o konflikty mezi nevlastní matkou a dětmi z předchozích manželství nebyla nouze.

Taktéž popis sněhobílé pleti, rtů či tváří červených jako krev a havraních vlasů najdeme leckde: mimo jiné ve středověkém irském rukopisu Lebor Laignech (Leinsterská kniha), napsaném kolem roku 1160.

V mnohých pramenech středověku vystupuje i kouzelné zrcadlo. V německém románu Titurel Wolframa z Eschenbachu ze 13. století jej používá mytický křesťanský patriarcha Jan, vládnoucí národu ztracenému mezi pohany v Orientu. V Chaucerově Příběhu panoše ze 14. století pak patří králi Cambuscanovi.

Snahy vypátrat spojení Sněhurky s konkrétní historickou postavou jsou tedy spíš zajímavé spekulace než skutečné historické bádání. Kořeny jejího příběhu totiž sahají mnohem dál do minulosti, k tisíciletým archetypům procházejícím evropskými dějinami, kam až lidská paměť sahá.