Slyšela, že mezi profesionální hasiče nepatří. Teď už třetím rokem u výjezdové skupiny boří mýty

Otevírají se gigantická vrata hasičárny v pražských Holešovicích, vychází z nich usměvavá žena v uniformě. Svou energií dává najevo, že tady se cítí jako ryba ve vodě. A dokazuje to také jedna z jejích prvních vět.

„Když jsem se ve třiceti letech rozhodovala, co budu dělat, tak hasičina byla jasná volba,“ prozradila Michaela Plšková. K pražským hasičům nastoupila před třemi lety, předtím se však aktivně zapojovala jako dobrovolná hasička.

„Tehdy jsem šla v Dolních Měcholupech kolem hasičárny. Kluci tam měli výcvik. Mě to zaujalo a do toho jsem tam viděla náborový inzerát. Splňovala jsem náborové podmínky a zkusila jsem to,“ zavzpomínala na své začátky u dobrovolných hasičů.

Práce Michaelu chytla za srdce a díky dvěma kolegům, kteří působili i u profesionálních hasičů, se pak rozhodla zkusit prorazit mezi profesionály.

Než nastoupila k hasičům na plný úvazek, pracovala v inkasní společnosti, kde vymáhala pohledávky. „Chtěla jsem ale jít za něčím, co dává větší smysl,“ řekla.

Z testů se nejvíce obávala těch fyzických, které se skládaly ze sedů lehů, kliků a plavání 200 metrů na čas. „Jsou tam stejné limity jako pro muže, ale všechno jsem zvládla. Díky tomu, že dělám TFA sport, což je víceméně fyzická příprava na výjezd, tak to pro mě bylo jednodušší. Chodím běhat, do posilovny, dvakrát týdně na kruhový trénink, takže fyzičku už trošku mám. Ale plavání jsem musela natrénovat, tam jsem musela zabrat,“ uvedla.

Právě díky TFA (Toughest Firefighter Alive) sportu, což je silový víceboj simulující práci hasičů, je Michaela zvyklá i na těžkou výstroj. „Závodím v tom, taháme i osmdesátikilové figuríny, skáčeme přes překážky, motáme hadice… Jde to zvládnout, ale síla je potřeba,“ konstatovala.

Při nástupu si však vyslechla, že „tohle není práce pro holky“, že „ženy do hasičského sboru neberou“. Michaela se ale nevzdala. „Mně to nepřišlo tak odlišné od toho, co jsem dělala u dobrovolných hasičů,“ stála si celou dobu za svým. „Předsudky tehdy určitě byly. Myslím ale, že po tom, co jsem splnila fyzicky i psychicky vše co kolegové, tak se to postupně smazalo a teď je to v pořádku.“

„Jsme tým, rozhodujeme se společně, respektive rozhoduje velitel zásahu. Určitě si myslím, že žena může být k dětem nebo účastníkům nehod empatičtější. I muži jsou ale empatičtí. Obecně když někomu jedete zachraňovat život, tak na něj nejste nevrlí. Všichni se snažíme být co nejvíc nápomocni. Asi bych to takhle nerozlišovala podle pohlaví,“ pokračovala.

Dnes už je jednou z pěti žen, které pracují jako profesionální výjezdové hasičky. „V kontaktu nejsme, ale říkala jsem si, že by nebylo od věci udělat projekt, kde bychom společně představily to, jaký náš nástup byl, co to obnášelo, jak nám to funguje,“ dodala.

Michaela je i po těch letech z práce nadšená. „Každý výjezd mě motivuje k dalšímu a dělat tuhle práci je opravdu splněný sen. Pocit po výjezdu je k nezaplacení,“ vyprávěla Novinkám.

„Na své práci mám ráda i to, že máme dva dny volna. Sloužíme 24 hodin a potom můžeme být s rodinou a odpočívat,“ doplnila s tím, že ve volnu stejně moc nepolehává. Její manžel je také hasič a tak společné chvíle tráví aktivně. „Chodíme každý den běhat, to mi uvolňuje mysl a nějakým způsobem tím relaxuji. Rádi také plaveme a lezeme po stěně. Sport nám není cizí.“

Michaela pracuje v pražských Holešovicích, u stanice, která má ročně až dva a půl tisíce výjezdů. Průměrně tedy denně vyjede čtyřikrát až pětkrát. Loni jen ona absolvovala 265 zásahů.

„Nemám typ výjezdů, kam bych nechtěla jezdit, každopádně každý je psychicky i fyzicky náročný. Některé méně, jiné více. Samozřejmě psychická stránka je leckdy horší než fyzická. Nejtěžší jsou pro mě výjezdy, které se týkají malých dětí,“ svěřila se.

Prozradila také, že požár zdaleka není jedinou událostí, kam s hasiči vyjíždí. „Přijde mi, že poslední dobou nás posílají snad všude. Záchrana života, zvířat i majetku. Často jezdíme na otevírání bytů, kde několik dní leží starší lidé, kterým pomáháme. Stejně tak nadměrné pacienty jezdí snášet hasiči, protože záchranka často nemá lidi, kteří by unesli takovou váhu, takže i to řešíme.“

A co na své práci miluje nejvíc? „Pocit pomoci. Poskytnout lidem to nejlepší, co mohu, je pocit k nezaplacení,“ uzavřela.

Své nadšení pro profesi dokazuje také tím, že spolupracuje na obsahu pro webové stránky Hasičovo, které se zaměřují právě na novinky ze světa požárníků.