Žena mužnější než chlap

Také ve sportovní historii naší země se odehrálo něco podobného. Byl to tehdy prvotřídní skandál, jaký neměl v Evropě třicátých let obdoby. Atletka Zdena Koubková držela nespočet domácích i světových rekordů, přesto je v tabulkách nedohledáte. Byly vymazány. Ona sama byla vymazána.

Zdena Koubková se v roce 1934 zachovala podle zásad fair play. Věděla, že její převaha nad soupeřkami se zrodila nejen z usilovného tréninku, ale že má i fyziologický důvod. Po letech vnitřního trápení oznámila světu, že je transgender neboli muž narozený v ženském těle. Tento krok pro ni znamenal ztrátu sportovní kariéry, zaměstnání, přátel a dlouhodobé ponižování v médiích. Podstoupila řadu pokořujících vyšetření a výslechů, ale nakonec jí byla změna pohlaví úředně odklepnuta.

Dnes by měla atletka, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, život jednodušší. Minimálně v tom, že chtěla-li být mužem nejen vnitřním přesvědčením, ale i úředně, nemusela by podstoupit rozsáhlou operaci. Nález Ústavního soudu z letošního roku totiž tuto podmínku zrušil. Nově bude lidem, kteří si přejí změnit pohlaví, stačit potvrzení od zdravotníků.

Je to jistě humanistické rozhodnutí, ale vychází z myšlenky, že pohlaví je sociální konstrukt. Kvůli tomu nevidí za roh, kde čeká takto definované transgender jedince řada úskalí. Jakou kvalifikaci bude muset mít zdravotník, který dá na potvrzení o změně pohlaví štempl? Logicky by to měl být sexuolog, do jehož kompetence tyto diagnózy spadají. Ale jak uvádí docent Luděk Fiala z pražského Sexuologického ústavu, jenž se problematice věnuje třicet let, širší diskusi s kompetentními lékaři úředníci nevedli. A tak ji odborníci vedou aspoň mezi sebou. Na základě odborné diskuse vydal Výbor Sexuologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně stanovisko, z něhož vyplývá, že zmíněná novela zákona je čistě politické gesto.

„Sexuologie je medicínský obor poskytující zdravotnickou péči. Proto sexuolog nemůže (není oprávněn) vydávat potvrzení žadatelům o změnu pohlaví pouze na základě jejich sebeurčení. Ke stanovení, zda jde skutečně o transsexualitu, nebo o genderový nesoulad, je třeba, aby žadatel podstoupil komplexní vyšetření a sledování,“ uvádí stanovisko.

„My to opravdu nechceme lidem komplikovat, ale víme, že jim za současné legislativy vzniknou v běžném životě obrovské problémy. Když ženu úředně prohlásí za muže, kam si půjde lehnout v případě hospitalizace? Na mužské, nebo na ženské oddělení? Co když skončí ve věznici? Tam také nemají transgender cely, tedy bude s muži? Pak je tady riziko znásilnění, což se už také přihodilo,“ říká docent Fiala, jenž o genderové identitě napsal s psychiatričkou Alenou Večeřovou Procházkovou knihu Jsem holka? Jsem kluk? Hledání vlastní identity.

„Někomu vyhovuje nebýt genderově přesně vymezený, každý jsme jiný,“ řekla v rozhovoru pro Styl pro ženy antropoložka zkoumající lidskou sexualitu Kateřina Lišková. S tímhle názorem lze jistě souhlasit, stejně jako je třeba rozlišovat, kdo se takzvaně hledá a kdy je za pocity nepatřičnosti těla něco hlubšího.

Lidé, kteří se označují jako transgender, mívají často souběh komorbidit, potýkají se s nějakým dalším osobnostním problémem, jakým může být třeba trauma z dětství - domácí násilí, sexuální zneužívání nebo alkoholové či drogové delikty rodičů. Že to ovlivní budoucí život, je nepochybné, že to může skončit odmítáním sexuální identity, možné.

„Neříkám, že to platí pro všechny případy. Ale i toto je třeba brát v potaz. A jsou tady i další kauzy, nedávno jsem četl jednu zahraniční a určitě by se dala vztáhnout i na nás. Dítě, které je v kolektivu odstrkované, hledá, čím zaujme. Když prohlásí, že není kluk, ale holka, stane se středem zájmu, možná i někteří další začnou takhle přemýšlet. Čili zde může jít i o kompenzaci toho, co děti postrádají,“ zamýšlí se Fiala.

„Může se stát, že někomu opakovaně nevyjde vztah, tak si řekne, aha, možná jsem měl být spíš holka. Všechny příklady uvádím proto, že výsledek nemusí být nutně jen fyziologická porucha, a tudíž nemůže být jedno nejlepší možné řešení.“

Počet transgender osob v populaci se podle mínění odborníků výrazně nemění. To, že jich dnes mají sexuologové v péči násobně víc, vyplývá z toho, že lidé už se nebojí s problémem svěřit. Takže i když vás možná štve, že se o transgender mluví všude a pořád, lidem s touto diagnózou to výrazně pomohlo.

Jen si vzpomeňte, jak to bylo před pár lety. Když někdo řekl, že má depresi, druhý mávnul rukou. Dneska víme, že je to těžká nemoc stejně jako mnoho jiných psychiatrických diagnóz. Psychiatrie však stále není na roveň zlomeninám, jak s trochou nadsázky podotýká docent Fiala. Duši nelze změřit teplotu ani odebrat krev, abychom získali laboratorní hodnoty.

„Psychiatrické poruchy se obtížně diagnostikují, pacienti jsou často nešťastní a trvá dlouho, než se dovolají pomoci. A pokud jde o sexualitu, je to ještě horší. Nemá erekci? Na to se přece neumírá!“ glosuje situaci Fiala a přidává příklad z praxe, kterým ilustruje přístup veřejnosti k „neviditelným“ diagnózám: „Maminka mého pacienta hořekovala, že její syn chce být holka. To bude asi proto, že jsem se celé těhotenství modlila, že chci holčičku. Asi jsem to na něj přivolala.“

Jestli vás historka překvapuje, uvědomte si, že zrušení homosexuality jako diagnózy bylo přijato Světovou zdravotnickou organizací až v roce 1992. Nelze se proto divit, že někteří pacienti nechtějí mít nic společného se zdravotnictvím, které dlouho zavíralo oči před nemocemi, které se nedaly napasovat do tabulek. S operací donedávna nutnou ke změně pohlaví měli leckdy problém i sami zdravotníci, kteří se nechávali slyšet, proč by operaci měl hradit stát, jen ať si ji lidé zaplatí sami, když mají takové roupy. Když tohle prohlásí člověk z oboru, těžko vyčítat veřejnosti, že názor přijme za svůj.

Ze zkušeností Luďka Fialy, kterému prošly ordinací desítky transgender pacientů, nemá každý zájem podstoupit operaci vedoucí k fyzické změně pohlaví. Někteří pacienti najdou klid už jen proto, že se jimi někdo zabývá. Hodně také záleží na tom, jak si představují další život, zda touží najít partnera. Poměr těch, kdo operaci chtějí, a těch, kteří ji odmítají, je hrubým odhadem půl na půl.

K rozsáhlým chirurgickým změnám lékaři přistupují nejdříve za dva až tři roky, ale doba bývá i podstatně delší. Někdy pacienti léčbu na několik let přeruší a pak se k ní vracejí. Operace probíhá ve dvou krocích. První je kastrace neboli, zjednodušeně řečeno, odstranění současných orgánů (u muže varlat, u ženy dělohy, vejcovodů a vaječníků). Následuje plastická úprava a vytvoření nových zevních pohlavních orgánů. K druhému kroku se ale nikdy neodhodlá nějakých 30-40 % lidí. Má to mnoho důvodů, podle Luďka Fialy hraje roli strach z operace a také z výsledku. Existují i postupy, které probíhají v jedné rozsáhlé a velmi náročné operaci. Ty se však u nás neprovádějí.

Podle posledního průzkumu Ústavu národního zdraví se k transgender hlásí necelého půl procenta obyvatel České republiky. Má vůbec smysl věnovat pozornost pár desítkám tisíc lidí, navíc s diagnózou, již chápeme jen obtížně? Mnoho lidí téma vysloveně dráždí, máme přece tolik jiných problémů!

To je jistě pravda. Pravda ale také je, že tito lidé nežijí osamoceni. Statistiky nehovoří o dalších jedincích v jejich blízkém okolí, kteří jsou touto diagnózou zasaženi. Transgender lidé jsou vystaveni obrovskému stresu, který často kompenzují alkoholem či drogami, na které se nabaluje další závadové chování, jež opět zasahuje větší komunitu. Je těžké transgender jedince pochopit, ale je dobré se o to alespoň pokusit.