Vzkazy v lahvích fungují jako časová schránka, ale i způsob navazování přátelství

Ať už je jejich obsah jakýkoli, jedno mají společné: fungují jako časová schránka. Stačí odšpuntovat, přečíst a můžete nahlédnout do osudů jejich třeba dávno mrtvých autorů. Nebo najít přátele, které byste jinak nikdy nepoznali.

„Ještě na střední škole jsme s partou sjížděli Otavu. A jednoho dne jsme s kamarádkou dostaly nápad poslat po vodě vzkaz v lahvi. Nebylo v něm nic zvláštního, jen něco jako: Ahoj, jedeme Otavu a hledáme kamarády. Kdo tu lahev vyloví?“ vypráví bývalá učitelka Ladislava Kulhavá.

Dívky – dnes už seriózní dámy, které překročily práh důchodu – flašku zašpuntovaly a hodily do řeky někde u hradu Rabí. A ve Strakonicích, vzdálených skoro třicet kilometrů, ji našel Petr, který měl přezdívku Vlčák. „Vylovil vzkaz v loděnici u pivovaru, když trénoval na kánoi. Pak mi od něj přišel pohled, který mám dodnes schovaný. A to byl začátek našeho kamarádství,“ vzpomíná Ladislava, jíž dodnes kvůli vyřídilce přezdívají kamarádi Bodlina.

„Ze začátku mi Vlčák psal dlouhé dopisy, ze kterých jsem půlku nepřečetla, protože strašně škrábal. To trvalo asi rok,“ říká Ladislava Kulhavá.

„Nakonec jsem za ním vyrazila na neckyádu ve Strakonicích, kde se pod názvem Kuriózní plavidla sešlo všechno, co se udrželo na vodě. Naše plavidlo mělo uprostřed šlapadlo a fungovalo jako autobus. Oblékla jsem si do něj dlouhé šaty a volné místo na prsou vycpala dvěma bochníky. Asi po deseti minutách plavby jsme se začali potápět. Jak jsem klesala, ‚prsa‘ se zvedala a za chvilku všude okolo plavaly rozmáčené kusy chleba,“ vypráví.

„Takhle jsme se seznámili osobně. Pak jsme jezdili společně na vandry a na vodu, psali si na svátky a narozeniny. Nakonec nás život rozdělil, ale pěkných pár let to bylo opravdu fajn přátelství,“ uzavírá Ladislava.

„Ahoj, jmenuji se Natálka a jsem z Loun. Posílám vzkaz v lahvi. Jsem zvědavá, kdo ho najde a kam až dopluje. Kdo můj vzkaz najde, tomu přeji hodně štěstí a zdraví v tomto bláznivém světě.“

Takový vzkaz vylovila loni v létě Sabina Fritschová z Ústecka. Přečetli byste jej, usmáli se dětské naivitě a papír zahodili?

Sabina ho ofotila a umístila na Facebook s prosbou o sdílení. Odpověď doputovala zpět k odesilatelce, přesněji řečeno k její mamince – krásný příklad toho, jak staré zábavě mohou přidat nový rozměr sociální sítě.

Ducha plného emocí vypustili v roce 2022 z časové konzervy ústečtí muzejníci, když ze zavoskované lahve vyjmuli jeden ze vzkazů, které zoufalí Ústečané v době sovětské okupace posílali po Labi do Německa. „Vážení soudruzi!“ začínal německy psaný dopis adresovaný občanům tehdejší NDR. „Od 21. srpna 1968 je Československá socialistická republika okupována vojsky Varšavské smlouvy… Je nám líto, že se na této agresi podílí i vaši příbuzní, synové a bratři… Nechceme věřit, že souhlasíte s oficiálními prohlášeními vašich politiků, která se podobají Goebbelsově propagandě,“ píše se v něm.

Lahev našel Vít Polák při vyklízení bytu po zemřelém otci a daroval ji muzeu. „Otec pracoval ve Výzkumném ústavu anorganické chemie a v noci ke konci srpna 1968 šli s kolegy z práce k Labi a pod Benešovým mostem naházeli do řeky několik lahví se vzkazy. Jednu si vzal domů na památku a dobře ji schoval, ani mamince neřekl kam. Určitě se bál, aby ji nikdo nepovolaný nenašel,“ uvedl.

„Některé lahve totiž tehdy vylovili příslušníci Státní bezpečnosti a vyšetřovali jejich původ,“ vysvětlil kurátor muzea Martin Krsek, „číst ten vzkaz jako první po čtyřiapadesáti letech, a ještě v kontextu situace na Ukrajině, z toho mrazilo.“

„Já sám mám osobní zkušenost se vzkazem v lahvi, i když ne puštěným po vodě. Můj moravský pradědeček zazdil na chalupě dopis budoucím generacím, otec byl tehdy jako desetiletý u toho. Po půlstoletí jsme vybourávali okno a tu flašku skutečně našli. Dopsali jsme k ní dovětek ze současné doby a opět ji vrátili do zdi. Jsem zvědav, jestli ji ještě za mého života najdou zas mí vnuci,“ dodal Martin Krsek.