Všudypřítomná věková diskriminace aneb Jak jsi stará, tak jsi hloupá

Stárnutí je přirozené a je to jediná jistota, kterou máme všichni společnou. Celý život jsme konfrontováni s věkem a určitými představami o něm. Populace stárne, dnešní senioři jsou ale diametrálně jiní, než byla generace našich maminek a babiček. A je dost pravděpodobné, že současní padesátníci tak budou jinými seniory než naši rodiče. Přesto společnost často seniory diskriminuje a staví je do pozice nesvéprávných a neschopných lidí, kteří neumí ani zapnout počítač a pohybovat se v online světě. Moderní senior dnes ale vypadá úplně jinak.

Pokud se domníváte, že určitý věk je nejen jiný, ale že má i jinou kvalitu, pak podléháte předsudkům, které se nazývají ageismus. Ovšem myslet si, že je to něco naprosto nového, je omyl. Existoval i dříve, dokonce už se prolíná desaterem.

„Pánbůh už brzy po stvoření světa věděl, že diskriminace starších bude problém a bude třeba to ošetřit. Proto máme přikázání: cti otce svého i matku svou, aby se ti dobře žilo… To přikázání je zajímavé i tím, že jako první dává do vztahu nějaké současné jednání s tím, co bude v budoucnu. V sociálních vědách tomu říkáme mezigenerační přenos. Když dítě uvidí, jak se chováme k našim rodičům, je pravděpodobné, že tyhle vzorce odkouká a bude je pak uplatňovat i ve vztahu k nám samotným,“ říká socioložka Lucie Vidovicová z Masarykovy univerzity v Brně.

Na druhou stranu je přirozené, že mladší a starší lidé mají jiné světy a že často nejsme schopni vidět to, že jsme si podobní. „Ta jinakost, nebo snaha odlišit se od generace přede mnou a za mnou, je něco, co pomáhá generace ustavovat. A generace se potřebuje vymezit jedna proti druhé, tím sebe sama formuje. To jsou přesně ty výroky: To za našich mladých let nebylo! To je něco, co říkali minulí senioři, říkají to současní a co budeme říkat i my, až se dostaneme do seniorského věku. Je ale otázkou, jak reflektovat, kde nás to spojuje jako nositele podobných zážitků a kde nás to rozděluje a je možným zdrojem mezigeneračních konfliktů,“ upozorňuje Lucie Vidovicová.

Velký paradox je v tom, že jako společnost nereflektujeme, jak se stáří a stárnutí neustále mění. „I když současná generace seniorů vyrůstala za jiných podmínek a má jiné generační zážitky i kulturní étos, postoje o tom, jak stáří vypadá, zamrzly někde v obrozenectví. Pořád máme obecný obrázek, že jsou nejvíc podobní babičce Boženy Němcové. Nebo že jsou to dámy s drdůlky a hůlčičkou, které nerozumí technologiím, nechtějí se nic nového učit, na rozdíl od německých důchodců nikam necestují, jsou chudí, nemocní a osamělí. I když se nám ti lidé před očima mění, tak se z toho obecné povědomí nedokáže nijak poučit,“ říká socioložka.

Trendem by měla být empatie a respekt. Lehké to sice není, ale dá se na tom pracovat.

Jak zbořit obecné vnímání seniorů? Socioložka Lucie Vidovicová říká, že problém je i v tom, že máme tendenci hodnotit jinak své blízké seniory a jinak ty „cizí“ a obecně seniorství ve společnosti. „Jak říká moje kolegyně, nikdo nemá rád stárnutí, ale všichni máme rádi svoji babičku. Pokud jde o rodinu a výchovu, to, co se naučíme v rodině, ne vždy aplikujeme na seniory obecně,“ dodává.

Jak tedy to negativní vnímání změnit a otočit? „Lidé v útlém věku s tím podle mě takový problém nemají, to se stane až někdy po cestě životem. I když i malé děti dokážou být ageistické, kdy se holčička, která jde do první třídy, odmítá kamarádit po prázdninách s holčičkou, které jsou teprve čtyři. Takže základy ageismu jsou někde v nás, máme kolem sebe rádi věkově blízké lidi. Určitě bychom se ale měli zaměřit v obecné výchově na otevřenost a jinakost, oceňovat variabilitu a barevnost života. A uvědomovat si, že všechny součásti a fáze tvoří celek a že do něj patří i stárnutí a postupná změna. Když si to nebudeme ošklivit, tak se nám v tom bude líp dýchat, jak říká moje máma,“ dodává socioložka s úsměvem.

Slovo senior se velmi často spojuje zejména s kyberzločiny, kdy je starší člověk okraden nebo někým oklamán. To, že se nechá nachytat třicátník, už se nikde neuvádí. Přitom podle průzkumu společnosti Visa důvěřuje podvodným zprávám na internetu každý čtvrtý Brit mezi 18 a 24 lety, a u mladých je dokonce dvakrát vyšší pravděpodobnost, že se stanou obětí podvodu, než u lidí starších padesáti let.

Vidět tedy seniora v důchodovém věku jako zmateného staříka, který netuší, jak se zapíná počítač, je mýtus, kterému dávno odzvonilo. Cesta ke změně je ale dlouhý proces, který může trvat léta. Na druhou stranu, možná to s námi není tak zlé.

„Mám pocit, že spousta lidí k tomu jinému a respektujícímu vnímání možná nakonec dokáže dorůst. Ta první hranice je někdy ve chvíli, když jejich rodiče začnou potřebovat pomoc nebo když někam jdou s maminkou a ostatní se k ní chovají hrozně nebo když musí pomalu po schodech. To vám začne docházet, že vás to ovlivňuje osobně. No a pak samozřejmě tehdy, když vás někdo poprvé pustí v tramvaji sednout a vy začnete přemýšlet o vlastním stáří,“ dodává socioložka.

Můj manžel je čerstvý „důchodce“, jak teď s oblibou rád a všude na potkání zdůrazňuje. Má slevu na vlak, na MHD, pobírá starobní důchod, ale stále na půl úvazku pracuje. Ve volném čase běhá, chodí na túry, jezdí na kole, plave, lyžuje a neustále se vzdělává.

Rozhodně jako senior, tak jak si ho mnozí představují, nevypadá. „To je přesné. On nevypadá. On není ten dědeček s hůlčičkou. On je senior, který naplňuje seniorství novým obsahem. O tom teď často mluvím na přednáškách, že potřebujeme tyhle seniory, aby si stoupli doprostřed davu a řekli: Já jsem senior, takhle dnes vypadá stárnutí a je to v pořádku,“ říká socioložka Lucie Vidovicová.

Dokud se ovšem budou mladí senioři držet křečovitě toho, že nejsou staří, tak nám bude utíkat pozitivní vliv nového stárnutí. Když seniorství a věk označíme za hendikep, tak to tak lidi začnou vnímat. Nemusí se nám v sedmdesáti ohýbat stejně kolena, nepotřebujeme všechny nasoukat do kategorií, v kterých jsme historicky zamrzli. „Potřebujeme ty krabičky rozšířit, aby se nám mohli ukázat i ti lidé, kteří nesplňují jakýsi neurčitý průměr,“ dodává socioložka.