Věční pesimisté na sebe rádi strhávají pozornost, volají tak o pomoc

Dobré pivo a blbá nálada. Tak často popisují cizinci návštěvu České republiky. Přitom z výzkumu vyplynulo, že 71 % Čechů a Češek se považuje za optimisty. Stejné procento lidí o sobě dokonce tvrdí, že jsou šťastní. Že by se statistici mýlili? To spíš pesimisté na sebe strhávají více pozornosti a možná tak nevědomky volají o pomoc.

Odborníci zaměření na čísla vysvětlují, že přesvědčení, že vše je špatné, ovlivňuje nižší dosažené vzdělání a s ním spojené nižší příjmy. Ale když se rozhlédnete kolem sebe, všimnete si, že to není pravidlo. Trefnější bude tedy názor psychologů, kteří říkají, že důležitou roli hraje způsob, jak se díváme na život.

Chuť vzdorovat, protestovat, kopat kolem sebe přirozeně přichází u dětí ve věku od osmnácti měsíců do čtyř let. Jde o batolecí vzdor, který je často doprovázen záchvaty vzteku. Někdy se projevuje také jako vytrvalé a tiché trucování. Rodiče šílí, ale je to důležitý moment, protože si poprvé vytváříme vztah ke slovu „ne“. A jen co si máma s tátou i nejbližší okolí na pár let oddechnou, nastupuje spolu s pubertou druhá silná vlna. Tentokrát jde o tvrdý proces vymezování svých hranic, který většinou s dospělostí přirozeně odplyne.

Co ale když pesimismus přetrvává i v dospělosti? Jsou chvíle, kdy má zvýšená ostražitost smysl. Dokáže nás ochránit, když nás například dovede včas k lékaři nebo upozorní na hrozící nebezpečí. Ale v kontextu každodennosti negativní přístup k životu není přínos ani pro nás, ani pro okolí.

„Sklonem k pesimismu se totiž naruší schopnost mozku produkovat dostatek serotoninu a oxytocinu,“ říká mentorka a koučka Janka Chudlíková. O těchto hormonech jste už asi slyšeli, říká se jim hormony štěstí. Ale jejich funkce je mnohem širší než jen podržet nám úsměv na rtech. Dokážou snižovat bolest, motivovat k výkonu, bystřit mysl. A to je důvod, proč bychom se měli naučit hledět na svět smířlivěji.

Cestu pro lidi, kteří vidí sklenici vždy spíše poloprázdnou než poloplnou, našel americký klinický psycholog Scott Lyons. Ve své knize Nekončící drama přiznává, že i on sám se většinu života domníval, že se mu dějí jenom špatné věci. Připadalo mu, že jeho dny jsou neustálým sledem rozchodů, zrad, zklamání a velkých ztrát. Jeho domněnkám realita jen nahrávala. Ve škole byl šikanován žáky i učiteli. Hodně času trávil v nemocnici.

Zlomové pro něj byly srdeční potíže v dospělosti. Ty ho přinutily podívat se, z jaké pozice přistupuje k životu. A musel si přiznat, že mu dělalo dobře dívat se na něj pohledem „všechno špatně“. „Až když jsem odolal touze po dramatu a zpracoval v hloubce se skrývající trauma, věci se začaly měnit. Konečně jsem neměl pocit, že se mi život neustále kazí,“ popisuje svoji proměnu Lyons.

Odborník si všiml čtyř výchozích bodů, z nichž pesimistické chování vzniká. Je jím v dětství neuspokojená potřeba být viděn a slyšen, narušené osobní hranice, následná otupělost a s ní spojené vyhledávání vzrušujících zážitků. V jeho praxi se pak ukázala ještě jedna věc – téměř každý, s kým mluvil, dokázal označit ostatní za závislé na dramatu, ale jen málokdo se za takového označil sám. A to mají všechny závislosti společné.

Scott Lyons proto předložil jasný popis tohoto stavu, aby se v něm každý mohl najít sám. „Typické je, že místo toho, aby se člověk soustředil na vlastní pocity a nenaplněné potřeby, zaměří se na vnější podněty, jako jsou situace, události a lidé. Často se tato osoba může cítit úzkostná nebo znuděná, když je klid, a cítí se živější pod tlakem,“ vysvětluje klinický psycholog.

Ušetřeno není ani okolí. To dokáže dotyčný vtáhnout do svého víru a přehrávat mu nějaký scénář nebo interakci stále dokola, nebo dokonce ještě přidávat další varianty původní situace. Postoj, že vše je špatně, je také propojený s neschopností být teď a tady. „Tato osoba žije spíše minulostí a budoucností než přítomností – svými nutkavými obavami, opakujícími se myšlenkami, příběhy, přehráváním minulosti nebo předpokládané budoucnosti, může v sobě držet zášť a těžko odpouštět,“ dodává odborník.

V souvislosti s tímto postojem jde ruku v ruce vyjadřování pocitů. „Nechci být pesimista, ale život je vůči mně tak nespravedlivý! Radosti se nedá věřit, dlouho nevydrží,“ zaznívá často. Není divu, že člověk s takovým nastavením bývá přecitlivělý a neklidný, necítí se být v pohodě. Je z toho cesta ven? Podle osobní zkušenosti amerického klinického psychologa ano, ale chce to na sobě trochu zapracovat a hlavně si uvědomit, že univerzální řešení neexistuje.

Jedním z dobrých způsobů, jak začít, je naučit se vyvažovat negativní pozitivním. Konkrétní tip je vymyslet na každou negativní myšlenku tři pozitivní. U někoho spíš zafunguje péče o své vnitřní dítě – jakmile se začne propadat do negace, rychle s k němu obrátí a dá mu pocítit, jak moc je milováno. Dalšímu zase pomůže zaměřit se na konkrétní volbu slov. Místo „jsem ve stresu“ se dá přece říct: „Děje se toho hodně, ale je tu spousta lidí, kteří mě podporují.“

Dobrá pomůcka je také sledovat vlastní emoce. „Jedna z nejlepších rad, kterou jsem kdy dostal, je, že emoce musí být v pohybu. Jinak jsou potlačeny. Jediná vlna emoce trvá 30 až 90 vteřin a vše, co následuje poté, je příběh,“ upozorňuje Lyons. Takže až budete příště na někoho hudrovat, nevěnujte tomu víc než minutu a půl. Co je nad limit, už pro vás není zdravé, protože emoce, které zadržíte, slouží jako pohon pro další negativní myšlenky.

Vždy připraven na nejhorší! I tohle heslo máme moc vymazat z hlavy. „Jeden z významných kroků, který pomůže čelit uváznutí v negativním vnímání, je něco, čemu říkám ,marinování v tom dobrém‘,“ nabízí Scott Lyons. Na to konto doporučuje vytvořit si album radostí – sepsat nebo nakreslit koláž dobrých věcí ve svém životě. A pak si je pořád dokola připomínat, spojovat se pravidelně s pocitem dobra a setrvat v něm. Ostatně je to dobrá pomůcka i pro ty, kdo nejsou vyloženě negativně naladění. Takový seznam lidí, míst, vůní, barev a předmětů, toho, co nám pomáhá pěstovat si pocit bezpečí, se občas hodí každému.

Smysl v proměně směrem ke zklidnění a optimismu vidí i koučka Janka Chudlíková. Ta připomíná, že mozek je neuroplastický, tedy neustále se mění a přizpůsobuje okolí, podmínkám a požadavkům, v nichž žijeme. „Pokud myslíme na něco hezkého, posilujeme kladná neurospojení. A stejně tak to funguje v případě negativních myšlenek,“ říká. Jestli je tady někdo, koho těší posilovat negativní neurospojení, budiž. My ostatní zkusme vidět věci v jasnějších barvách. I když je to někdy těžké.