Tajemství vyšla z módy. Moderní je být za každou cenu otevřený

Nedávno jsem s přáteli vedla zajímavou debatu. Odstartovala ji otázka, zda je v pořádku, když se žena netají tím, že má poměr s ženatým mužem. Zkrátka, když o tom vypráví kamarádkám, kolegyním a tak. Jasně, je to v pořádku, není pokrytecká. Šílíš? Jak k tomu přijde ten chudák chlap? Pokud vztah veřejně nepřiznává on, ona na to taky nemá právo. No jasně, že nepřiznává, když je ženatý. Dobře mu tak.

Jak dobře mu tak? Jestli ho ona má ráda, tak mu přece vědomě nemůže škodit. Zapeklitá situace, že ano? Tak jistě, mimomanželské vztahy odjakživa vzrušující chvíle přinášejí. Ostatně, kvůli nim se do nich většina lidí pouští, ale tady je podstata problému jinde.

Otázka zní: je férovější mít tajemství, nebo naopak žádné neudržet a mluvit pravdu za každých okolností? Když si ji položíme v souvislosti s různými mezníky v dějinách, s dobou, kdy za pravdu hrozily potíže, kriminál, případně smrt, naprostá většina lidí se shodne, že se musí mlčet, případně pečlivě vážit slova. Často zazní argument, že pravdomluvných hrdinů jsou plné hřbitovy. Tento názor mají především lidé vyššího věku. Když si na stejné téma povídáte s mladými, převažují názory, že se má vždy říkat pravda. Za každých okolností. Být otevřený. Sdílet. Svěřovat se s trápením. Otevřít téma. To jsou slovní spojení, která jsou nyní často používána. A taky: mít svůj příběh.

Jinými slovy, v módě je vybalit na sebe všechno. Když se v redakcích vymýšlí, se kterou známou osobností udělat rozhovor, zní otázka: má příběh? Je dotyčný ochotný mluvit o tom, co ho trápí, o nějakém selhání, o nemoci? Mluví veřejně o tom, že jeho táta pil, máma ho bila, je závislý na alkoholu, chodí na terapie? Ideální.

Krutý a cynický přístup? Ale kdeže, vždyť všichni rádi čteme rozhovory a osobní zpovědi, u kterých se dojímáme, divíme, rozčilujeme nebo cítíme obdiv. Když herečka vypráví o tom, jak točí seriál, nebo spisovatel líčí, jak postupuje při psaní knihy, je to zpravidla nuda. Když se svěřují, jak zvládli těžkou nemoc nebo je partneři podváděli, je to zajímavé.

Ubývá lidí, kteří něco špatného zažili či zažívají a říkají, že o tom mluvit nechtějí. Přibývá těch, kteří své osobní příběhy vyprávějí ochotně. Příběhy, které by dříve byly považovány za intimní. Slavní je vyprávějí novinářům, píšou své paměti. Neslavní je zveřejňují na sociálních sítích a doufají, že díky nim aspoň trochu slavní budou, aspoň trošičku, aspoň mezi svými přáteli. Takže pozor, když si teď něco s někým začínáte. Může to být pravdomluvný jedinec, který zastává názor, že vše je třeba sdílet. A buďte připraveni, že kdykoli může vyskočit tajemství z minulosti.

Před časem jedna herečka napsala své paměti a v nich popisuje, se kterými z kolegů kdysi něco měla. Pěkně je tam jednoho po druhém jmenuje. Přidala i informaci o tom, že s jedním čekala dítě, ale nedopadlo to dobře.

Drobátko problém je, že když si to čtenář spočítá, zjistí, že někteří byli v té době ženatí, zadaní. A protože jde o známé osobnosti, u mnoha se i ví s kým. Takže se možná některé partnerky a partneři divili. Bylo to vůči nim fér? Nebylo? Těžko říct. Prostě se to teď tak dělá, tajemství vyšla z módy.