Smutek z vědomí, že se nikdy nestanete prarodičem

Zármutek nejčastěji pramení ze ztráty něčeho hmatatelného, a tedy osoby, vztahu či životní kapitoly. Truchlit nad nepřítomnosti vnoučat je ale něco jiného, je to smutek nad životem, který nikdy neexistoval, nad budoucností, která se nikdy nerozvine. Podle odborníků je i z tohoto důvodu obzvláštně náročné tuto ztrátu zpracovat a překonat ji.

Jedná se o druh smutku, který je neviditelný. Není tu žádný příběh, jen nenaplněné sny a přání. Tudíž chybí i vzpomínky, které by přinášely útěchu.

Vše ještě zhoršuje sledování přátel, kteří nadšeně sdílejí fotografie svých vnoučat a vyprávějí o společných zážitcích. Všechny tyto věci připomínají vlastní nenaplněná očekávání, což často vede k hlubšímu smutku a také k pocitům izolace.

Nejde přitom o žárlivost, ale o prosté uvědomění si toho, co člověku chybí ve vlastním životě.

Někteří lidé se dostanou tak daleko, že se začnou utápět v představách, jak by asi jejich vnoučata vypadala, zda by měla jejich oči, stejný smysl pro humor, nadání pro sport či malování apod. Podle odborníků jim však právě tyto představy pomáhají zvládat smutek z nepřítomnosti vnoučat. Je to jejich způsob zpracovávání emocí.

Stejně tak si mohou představovat, jak by s vnoučaty trávili prázdniny, slavili jejich narozeniny a učili se s nimi do školy. Všechno toto hořkosladké snění může přinášet útěchu, ale není tomu tak vždy. Někdy naopak může smutek ještě více prohloubit.

Lidé se často na roli prarodiče těší i z toho důvodu, že svá vnoučata budou rozmazlovat, bavit se s nimi a pečovat o ně bez tíhy zodpovědnosti rodiče. Podle odborníků lze tuto touhu považovat za přirozený instinkt. Proto i její absence, a tedy i promeškání jedné z největších životních odměn, může někomu způsobit velkou bolest.

Jelikož mnozí byli ke svým vlastním dětem velmi přísní, těšili se i na to, že si to všechno s vnoučaty vynahradí. Místo tlaku na výchovu by si tak konečně mohli užít ten úžasný pocit milovat, zažívat radosti dětství bez dodržování všech těch rodičovských hranic.

Vnoučata jednoduše nabízejí jedinečnou šanci milovat děti takové, jaké jsou, bez větších omezení a rodičovských starostí.

Zejména pro ty, kteří pocházejí z rodin se silnými tradicemi, může být i těžké přijmout, že rodinné jméno a odkaz skončí s jejich dětmi. Nemusí to být přitom o egu či zastaralých představách zachování rodu, ale o vědomí, že příběhy, tradice a hodnoty předávané po generace najednou zaniknou.

Stejně tak je pro někoho těžké přijmout, že věci jako šperky, hračky, knihy, rodinné recepty a další cennosti, které se dědily z generace na generaci, zůstanou nepředány. Strach z toho, co se s nimi stane, může být opět pro mnohé emocionálně vyčerpávající. Někdy je jednoduše těžké čelit realitě, že se věci dostanou do rukou někoho, kdo si jich nebude vážit.

Ztráta představy, že se z rodičů stanou prarodiče, může být podle odborníků skutečně hlubokým smutkem, který vede k zamyšlení nad sny a očekáváními. Je však důležité si uvědomit, že tento smutek není konečná fáze, ale spíše příležitost k nalezení nových cest, jak najít naplnění a radost v životě i mimo roli dědečků a babiček, třeba skrze nové vztahy, zážitky a zkušenosti. I bez vnoučat lze žít smysluplně a objevovat nové způsoby, jak prožívat lásku a péči.