Skandály na hranici pornografie

První erotický film v dějinách lidstva byl natočen v Barrandovských ateliérech a hlavní roli v něm hrála šlechtična či spíš pološlechtična. Modrou krev měla krásná herečka Hedwig Eva Maria Kiesler, jež si později zkrátila jméno na Hedy Lamarrová, po matce. Film se jmenoval Extáze a bylo to vůbec poprvé, kdy se na plátně objevily erotické scény balancující na pokraji pornografie. Na to, že se psala třicátá léta, to byl hodně odvážný počin. Ale účel byl splněn, na snímek se hrnuli diváci po celém světě.

Co se dělo v setmělých sálech kin, těžko říct, jisté je, že v Americe uvaděčky dostaly pokyn rozdávat mladým mužům vstupujícím do sálu papírové kapesníky. Kdo má to polstrování pořád čistit, že ano.

V Evropě bylo nakonec promítání filmu Extáze omezeno a Hedyino nádherné sexy tělo dokonce odsoudil papež Pius XII. jako nástroj ďábla. Ani manžel Hedy nezůstal zcela klidný, byli spolu teprve pár měsíců a taková popularita! Zájem o jeho ženu, jež se pro mnohé stala nejkrásnější herečkou dvacátého století, ho ze zřejmých důvodů netěšil, a tak se pokusil skoupit všechny filmové kopie filmu Extáze. Něco ale přece jen zůstalo, takže se na film, v němž diváci poprvé zjistili, jak vypadá orgasmus na stříbrném plátně, můžeme podívat i dnes.

To se bohužel nedá říci o obrazech světoznámého malíře Gustava Klimta, kterými měl na konci 19. století vyzdobit strop Vídeňské univerzity. Obrazy s nevinnými názvy Filozofie, Lékařství a Právo nejenže nebyly na univerzitě nikdy umístěny, ale vyobrazení svůdných ženských těl v rozličných pózách zničil požár na zámku Immendorf v roce 1945, kde bylo zakázané dílo uloženo.

Klimtovy obrazy se otevřeně stavěly k lidské sexualitě, což bylo v té době absolutní tabu. Zadavatel zakázky označil obrazy za hnusnou pornografii a odmítl malíři, který sám měl pověst velkého hříšníka a svůdníka, zaplatit honorář.

Gustav Klimt byl coby osoba nemravná vyloučen i z moha učených uměleckých spolků. Paradoxní je, že Klimt zase tak velký proutník nebyl, byl to muž spíš introvertní, jen holt bral, co se mu nabízelo. A protože jeho obrazy byly krásné, nabízela se mu spousta krásných žen v naději, že je malíř bude portrétovat. Jaké ingredience přimíchával do svých barev, si můžeme ale jen domýšlet.

Povinná školní četba někdy nemusí být vůbec nudná, což dokazuje sbírka básní Charlese Baudelairea Květy zla. Kdyby ovšem náboženská obec poloviny devatenáctého století věděla, že se o útlé knížce budou jednou učit středoškoláci, asi by celé naše moderní školství proklela.

Urážka náboženské mravnosti a výsměch morálce, to byly nejčastější kritiky, které sbírka po svém vydání schytala. Navíc se právě pro urážku církve a mravů dostali autor i vydavatel do problémů se zákonem, protože sepsáním a vydáním tohoto „hnusného, nelidského a nemravného pamfletu“ spáchali zločin. Soudní spor se táhl dlouho, chvíli to vypadalo, že bude stačit, když vydavatel některé básně vypustí, ale nakonec byla sbírka zakázána celá.

Dneska už se nad detailním popisem tělesných procesů nikdo nepozastaví, a tak může sbírka potěšit nejednoho mladého rozervaného muže či ženu. Kdo jiný by jim měl říci, že k romantické lásce patří nejnižší tělesné pudy a nejroztodivnější způsoby, jak je ukojit, než právě prokletý básník?