Proč dodržujeme rodinné rituály, i když nám na nich spousta věcí vadí

Konec roku je zhusta propleten rodinnými rituály, o nichž už dávno netušíme, kde se vzaly. Proč se musíme každé Vánoce scházet s lidmi, které od ledna do listopadu nemůžeme ani cítit, jen proto, že v nás koluje kapka společné krve ze šestého kolena? Proč si musíme huntovat žaludek svařákem, když máme na to, abychom zašli do restaurace na kvalitní víno? A mami, opravdu musíme jíst chlebíčky s tátovou oblíbenou pomazánkou, když už je deset let po smrti?

Musíme, protože si to přeje maminka nebo tatínek, případně oba, a tady na žádnou asertivitu není prostor, milé děti. Tady nejste ve firmě, ale u rodičů.

Musíme, protože rodičům z té velké, hřejivé a teplé rodiny zůstaly kromě dospělých cizinců, kteří bývali jejich dětmi, už jen vzpomínky, a i ty pomalu blednou. Musíme, protože i když slabší kusy odpadají, ještě pořád kus té rodiny drží pohromadě, byť jen silou rodičovské vůle. A ano, někdy i zvůle.

Musíme, protože i když jsme velké holky a velcí kluci, rodiče pořád touží po tom šťastném ohýnku v našich očích, když rozbalíme dárek.

Musíme, protože máme všechno a udělat nám radost je čím dál těžší. Musíme, protože rodiče žijí z radosti vlastních dětí, ať jsou jakkoliv velké.

Rituály jsou zapeklitá věc. Většinou pomáhají, ale někdy nás štvou. Zejména když je spolu s broušenou vázou a naškrobeným povlečením zdědíme sňatkem. Rituály ovšem do prádelníku neschováme. A čím jsme starší, tím častěji se zamýšlíme nad otázkou: mám já tohle zapotřebí? Jsem dávno dospělá, mám svoje starosti, svoje radosti, a dokonce i svoje rituály. Není na čase ty staré opustit?

Není. Dokud budou rodiče živi, dopřejme jim pocit, že důležité věci ještě fungují a pořád je naděje, že všechno dobře dopadne. Od toho totiž rituály máme. „Zejména ty ochranné jsou důležité, naději potřebujeme. A čím jsme starší, tím víc,“ říká psycholožka Kateřina Cajthamlová, jež uvádí ještě jeden důležitý aspekt rituálu: dává nám jistotu, že jsme součástí jednoho společenství, rodiny.

Ach ano, rodina. Je krásné ji mít. Hlavně na Vánoce, kdy nesmí být nikdo sám. A tak naložíme ovdovělou maminku (či tatínka, ale držím se údajů Českého statistického úřadu, podle nichž je ve věku nad 80 let mezi obyvateli naší země 71 % procent ovdovělých žen) a přesuneme ji na Štědrý den k sobě domů.

„Prosím tě, mami, tady si sedni a odpočívej, nic nedělej, už ses v životě napracovala dost.“ Myslíme to dobře. A říkáme to jasně. Přesto maminka slyší: „Už tě nepotřebujeme, obejdeme se bez tebe.“ Au. Maminka to vnímá tak, že už není vaše rodina, je vně kruhu. Sedí sice mezi svými, ale cítí se osamělá. Věřte, právě teď by byla raději doma sama. Tam aspoň nevidí, jak je zbytečná. Chcete maminku pozvat zpátky do rodiny? Nechte ji, aby spoluvytvářela rodinný prostor, aby se podílela na atmosféře Vánoc. Ať připraví své tradiční jednohubky nebo upeče štrúdl. Pamatuješ, mami, jak jsme se se ségrou rvaly jako koně o patku? Uvidíte, jak kousek sladké vzpomínky provoní byt nejen kořením, ale hlavně láskou.

Když už je řeč o jídle, to samo je láska. A té je někdy fakt hodně.

„Ty zveš celou vesnici?“ ptám se vždycky mámy, když mi vypočítává, co všechno uvaří, až přijedeme na svátky. Ale protože vím, jakou práci dá nachystat oběd, a vidím, jak moc jí záleží na tom, aby nám chutnalo, hezky papám, i když mi králík leze ušima a chlebíčky nosem. V duchu si říkám, to mi snad dělá naschvál, jako bych jí neopakovala pořád dokola, že se snažím v jídle krotit.

Když jsem se s opulentními návštěvami u maminky svěřila antropoložce jídla Evě Ferrarové, pochválila mě, že dělám u stolu jedinou správnou věc: futruju a tvářím se šťastně. „Maminka už vám nemá co jiného dát než to jídlo, čas a um, který věnovala přípravě. Je to důkaz lásky. A jestli vám vadí, že po takovém víkendu přiberete, držte týden předem hladovku a pak vše, co pro vás maminka připravila, s vděkem snězte.“

Lékaři by za tuhle radu paní doktorku filozofie asi vyplísnili, ale vzhledem k tomu, že Eva Ferrarová zkoumá souvislosti mezi jídlem, kulturou a identitou, ví, co nevědí lékaři. „Jídlo bylo důležité pro přežití, takže když jste někomu jeho část věnovali, byl to ohromný symbol.“

Tradice v jídle drží pohromadě celé rodiny, jen si vzpomeňte, jak se dokážete s lidmi, kteří do vašeho klanu nepatří, pohádat o složení bramborového salátu. Často to vypadá tak, že jediné, na čem se různé „kmeny“ shodnou, je to, že do bramborového salátu se dávají brambory. A proč je ten váš nejlepší? Protože ho takhle vždycky dělala maminka. Tak ji, prosím, nenuťte, ať používá doma vyráběnou veganskou majonézu, protože ona si moc dobře pamatuje, jak vám šmakovala majolka z koloniálu. A ty boule za ušima touží vidět znovu. Jaký lepší dárek byste jí asi tak chtěli nadělit?

Ano, někdy je toho na nás moc. Ale to bylo a je na rodiče taky. Nechci pateticky lkát, že jim něco dlužíme. Nedlužíme. Ale potlačit pro jednou svoje zájmy a přijmout s pokorou prostý fakt, že nejsme na světě sami, je rozhodně užitečná psychohygiena. Pro všechny.