Přežitek, nebo prověřená dělba? Ženské a mužské domácí práce v průběhu času

Manželka mě nedávno požádala, jestli bych jí z police sundal nějakou věc, která se vzhledem k její výšce nacházela mimo dosah. Seděl jsem zrovna v obýváku a už si nepamatuju, jestli jsem se věnoval něčemu užitečnému, nebo se mi jen nechtělo vstát. „A nemohla by sis vzít židli?“ navrhl jsem jí. Vlídně, ale přitom vážně odvětila: „Na to mám chlapa.“

Donutilo mě to zapřemýšlet, na co mám vlastně ženskou. Už odmala jsem byl cepován k tomu, abych si po sobě uklízel. Brzy se k tomu přidalo pravidelné mytí nádobí, vynášení odpadků, zalévání zahrady, vysávání nebo nakupování pro celou rodinu. Na kolejích a v podnájmech jsem začal vařit.

Do manželství jsem tedy vstoupil „připravený“, nevadí mi žádná práce. Jediná věc, kterou nechávám výhradně na svojí polovičce, je žehlení.

Na demonstraci za spravedlivou a vzájemnou pomoc v domácnosti bychom mohli jít hrdě v předních řadách. Škatulkování na mužské a ženské činnosti mi proto připadá poněkud přežité, a to navzdory tomu, že mám na starost i „chlapské“ věci, jako je péče o auto a zahradu nebo drobné opravy v bytě.

„Vyžadovat rovnou dělbu práce a pak prohlásit, že by něco měl muž dělat, protože je to chlapská práce, je pokrytecké,“ uznává čtyřicetiletá Martina Dvořáková, zakladatelka projektu Fér domácnost. „Ale požádat partnera/partnerku, aby něco zajistil(a), protože si s tím neporadím, je úplně běžná součást partnerského života,“ míní a hned dodává, že se to nesmí zneužívat. Zmiňuje v této souvislosti fenomén nazývaný neschopnost jako zbraň, případně strategická neschopnost.

„Je to v podstatě manipulativní technika, kdy jeden z partnerů předstírá, že není schopen nějakou činnost udělat dobře, s cílem se jí do budoucna vyhnout. Dovede toho druhého k tomu, že s povzdechem kapituluje a radši to příště udělá sám/sama.“

Projekt Martiny Dvořákové, která dříve pracovala v neziskovém sektoru péče o seniory, má za cíl vysvětlit, co všechno obnáší neplacená práce v domácnosti a péče o její členy a jaké příčiny má jejich tradiční rozdělení. Web ferovadomacnost.cz nabízí mimo jiné stažení Auditu domácnosti – dotazníku, s jehož pomocí mohou páry zavést změny vedoucí k větší spokojenosti obou.

„Projekt funguje něco málo přes rok a má k mému potěšení velký ohlas v médiích a na sociálních sítích. Web navštívily vyšší desetitisíce lidí a Audit domácnosti si stáhlo přes deset tisíc lidí,“ uvádí jeho zakladatelka.

U některých činností podvědomě očekáváme, že je vykoná náš protějšek, ať už z důvodu fyzických dispozic, větší zkušenosti s danou prací, nebo prostě proto, že nás nebaví. Často si vzpomenu na svého otce, který byl sice pracovitý a uměl věci, které já nedokážu, přesto byl spousty úkonů ušetřen. Zčásti proto, že převlékání postelí nebo věšení prádla nepovažoval za důstojné pro muže.

„I u nás byla tradiční dělba práce,“ připojuje se Martina Dvořáková. „Vyrůstala jsem v malém městě a nikdo v mém okolí nezpochybňoval tradiční genderové stereotypy o rolích mužů a žen.“

Vybavuje si, jak jednou v neděli po obědě vyběhly všechny děti z bytovky ven, jen jedna kamarádka chyběla. Když se na důvod zeptala jejího bratra, odpověděl jí: „Myje doma nádobí po obědě.“ Když se zajímala, proč ho nemyje také on, dozvěděla se, že nemusí, protože to podle názoru maminky nebude v životě potřebovat.

Dnes je Martina Dvořáková přesvědčena, že žádné vrozené vlohy k domácím pracím neexistují.

„Ženy nemají speciální ženské mozky, které je předurčují k tomu, že budou lépe organizovat dětské oslavy, vybírat dovolenou nebo vynášet odpadky.

Šikovnější je zpravidla ten, kdo tu práci dělá častěji, kdo se za ni cítí odpovědný nebo komu na ní víc záleží.

Pokud muži bude záležet na tom, aby jeho dítě mělo hezkou narozeninovou oslavu, bude jich už mít pár za sebou a ucítí společenský tlak, že to nesmí odfláknout, tak zorganizuje skvělou akci. Vůbec o jeho schopnostech nemám pochyb.“

Velkou studii rovnosti v Česku zveřejnila v lednu 2021 společnost IKEA. Podílelo se na ní tisíc respondentů ve věku od dvaceti do šedesáti let, kteří žijí ve společné domácnosti. Devětašedesát procent Čechů uvedlo, že spravedlivé rozdělení prací přispívá ke šťastnějšímu partnerskému vztahu. Nedá se ale říci, že by konkrétní výsledky tomuto přesvědčení odpovídaly.

„Zjistili jsme, že pracující ženy denně stráví další zhruba čtyři hodiny péčí o domácnost a děti, což je přibližně o hodinu více než muži,“ shrnul manažer společnosti Roman Bojko.

Například na otázku, kdo má za domácí práce celkovou zodpovědnost, uvedlo sedmnáct procent mužů sebe, zatímco dvaačtyřicet procent tuto úlohu přiřklo partnerce.

Ženy však spatřují větší rozdíly. Jen osm procent mužů podle nich nese tíhu zodpovědnosti, zatímco skoro dvě třetiny respondentek do této role pasovaly sebe. V součtu všech odpovědí tedy častěji „vítězí“ žena, a to v každé druhé domácnosti. V šestatřiceti procentech případů přistupují k povinnostem oba z páru stejně, ve třinácti procentech je tím vytíženějším muž.

Z dotazů na deset konkrétních činností pak vyplynulo, že je vykonávají spíše ženy. Více než ve dvou třetinách domácností se to týká žehlení, praní, mytí oken nebo převlékání ložního prádla. Odpověď „oba stejně“ byla nejčastější volbou obou pohlaví u vynášení odpadků, nakupování či mytí nádobí. Muži dominovali až v kolonce údržba. Jen několik procent žen provádí častěji než oni drobné opravy v domácnosti nebo se stará o auto.

Mezinárodní průzkum v rámci Evropské unie provedl Evropský institut pro rovnost žen a mužů. Výsledky z jiných zemí se od těch českých zásadně neliší. Podle šetření každý druhý muž připouští, že domácí práce vykonává pouze nebo především žena. Čtyřicet procent si myslí, že jsou povinnosti vyrovnané.

Není překvapením, že ženy to opět vidí trochu jinak. Kolonku „pouze žena“ vybrala čtvrtina z nich (dvakrát více než muži), zatímco o spravedlivé dělbě je přesvědčena pouze pětina žen, tedy dvakrát méně, než si myslí muži.

Martina Dvořáková přidává ještě další, těžko změřitelné aspekty domácích prací.

Pojmem mentální zátěž se rozumí přemýšlení, organizování, hledání řešení, zkrátka věci, které zaměstnávají především hlavu, přesto jsou pro úspěšné zvládnutí úkolu nezbytné.

Emoční práce je pak spojena s péčí o to, jak se kdo v rodině má. Průzkumy podle jejích slov ukazují, že i to je starostí převážně žen. „Nadcházející generace budou muset řešit dělbu práce i v této oblasti,“ předpokládá.

„To u nás slyším každou chvíli, že bych měl dělat ještě tohle nebo támhleto,“ přiznal se mi kamarád Jirka, osmatřicetiletý otec čtyř dětí, jehož manželka je nyní na rodičovské s nejmladším potomkem. Anketa mezi mými přáteli ukázala, že mladí muži se práce neštítí, na druhou stranu ne do všeho se hrnou.

„Občas skládám prádlo, plíny, někdy něco uvařím. Ale spíš u nás dělá manželka. Má víc času, je v domácnosti,“ míní Jirka a dodává, že technické věci žena obvykle smete slovy: „To holky nedělají, to máš dělat ty.“

V domácnosti stejně starého Honzy, jenž má o potomka méně, rozhoduje žena, jíž se celkem ochotně podvoluje. Ona vaří, on nakupuje, a to pozoruhodně systematickou metodou. Manželka mu totiž sepisuje nákupní seznam podle toho, jak na sebe navazují regály v supermarketu. Prochází tedy prodejnou tou nejkratší cestou, ví přesně, kdy se podívat doleva nebo doprava a pro co sáhnout. Odolává tak i svodům laskomin, které na seznamu nejsou.

„Šetří to čas a toho mám málo,“ tvrdí Honza, jenž některé večery s manželkou tráví společným skládáním prádla ze sušičky. Nikdy ale kupříkladu nevaří.

„Asi bych zvládl ohřát párky. Manželku to baví. Já dělám jiné věci, třeba řídím auto, vymalovávám, dělám na zahradě,“ namítá.

Přestože současným mladým mužům není cizí spousta činností, na které jejich otcové třeba ani nesáhli, televizní reklamy je tradičně zobrazují jako poplety, kteří si nevědí rady.

Naštěstí se ve dveřích vždy objeví sebejistá choť, která vytáhne zázračnou přísadu do polévky, aviváž nebo čistič skvrn, aby toho chudáka zachránila.

„Zobrazování mužů a žen v reklamách je často poplatné různým stereotypům, které jsou v našich hlavách zakořeněny,“ souhlasí Vladimír Bystrov, marketingový odborník a vydavatel časopisu Marketing & Media.

Obvykle to podle něj odráží vzory ze skutečného života. „Jednak proto, že reklamu dělají normální lidé, kteří podléhají stejným názorům, vlivům a předsudkům jako všichni ostatní. A také proto, že ony stereotypy, nebo spíš prototypy postav, dělají reklamu lépe rozpoznatelnou a zapamatovatelnou, takže pak i líp funguje.“

Televize dokáže podle jeho slov některé vzorce posílit nebo naopak prohloubit, a to především u lidí, kteří před obrazovkou tráví hodně času a nekriticky přijímají vše, co na ní vidí. „Pak mohou jako standard akceptovat i to, co reklama zamýšlela jen coby nadsázku.“

V roli bezradných se mohou ocitnout i ženy, stačí vzpomenout na legendárního instalatéra Bláhu z reklamy na odvápňovač do pračky. „Jde většinou o zkratku, metaforu, která usnadňuje porozumění a pomáhá reklamě, aby fungovala. Důležité je, aby takový stereotyp nikoho rozumného pokud možno nepobuřoval,“ podotýká Vladimír Bystrov.

Za povšimnutí podle něj stojí, že zastáncům genderové rovnosti obvykle vadí stereotypní zobrazování žen, zatímco nad stejnou rolí mužů se většinou nikdo nepozastavuje. Běžná stereotypizace je podle něj neškodná, ačkoli má své hranice. „Třeba při zlehčování lidí určité rasy, národnosti nebo vyznání by už mohlo jít o neetickou praxi,“ dodává.

Dělba práce se může vychýlit různými směry. Herec a komik Luděk Sobota se kdysi v jedné kuchařce, do níž s manželkou přispěli receptem, svěřil, že až po svatbě s hrůzou zjistil, že jeho vyvolená neumí vařit. Naštěstí pro něj se to naučila, a co víc, přenechal jí prakticky všechny domácí práce i drobné opravy.

„Manželka ráda říká, že doma nic nedělám, ale není to pravda. Sekám na zahradě trávu, ale už jsem si třikrát přesekl šňůru. Opravář ji pokaždé o trochu zkrátil, čímž se zkracuje i rádius mého sekání,“ prozradil.

Zajímalo mě, jestli se na jejich „dělbě“ od té doby něco změnilo. „Pořád to platí. Nepouštím se do ničeho. U nás skoro všechno dělá žena,“ sdělil mi jednaosmdesátiletý herec. Výčitky svědomí kvůli tomu podle svých slov nemá. Na mou poznámku, že někdo se umí oženit tak, že má doma péči jako od maminky, reagoval: „No, to mám já.“

Někteří pánové ani netají, že jejich polovička dělá činnosti, které tradičně považujeme za mužské. Například Zbyšek Pechr, bývalý šéfredaktor časopisu Svět motorů, u něhož by se z titulu jeho funkce dalo technické nadání předpokládat, to několikrát přiznal ve svých úvodnících.

„Od svých osmi let mám na levém palci dvě jizvy, které jsou dodnes perfektně vidět. To jsem se o prázdninách pokoušel u babičky vyřezat nožíkem zvaným rybička lodičku z borové kůry. Proč dvě jizvy? Ráno mi první ránu zašili ve frýdecké nemocnici a já se odpoledne rozhodl dílo dokončit. Pak to pokračovalo na základce, kde mi vysvědčení nekazila matematika, ale dílny. Jistě proto nepřekvapí, že v naší domácnosti opravuje elektřinu a nejrůznější spotřebiče moje žena, která skvěle zvládá i základní zednické a truhlářské práce,“ svěřil se čtenářům.

Přibývá žen, které si některé řemeslnické práce osvojit prostě musejí. „Nedělají to proto, že by chtěly být nezávislé, ale nemají jinou možnost. Často žijí samy, přistěhovaly se do Prahy odněkud z Moravy, bydlí v nájmu, nemají partnera a táta přijede jednou za rok,“ popisuje typickou situaci Ladislav Kreisinger, jenž v rámci Kutilské akademie vede v Praze kurzy pro veřejnost.

„Ony by to velmi rády nechaly na partnerech, kdyby mohly,“ domnívá se, „na druhou stranu takové vrtání do betonu s příklepem není ani pro některé chlapy snadná záležitost.“

Obecně nechce soudit, jestli naše šikovnost upadá. „Starší generace neměla za minulého režimu jinou možnost než si spoustu věcí vyrobit. U mladých už je to horší, nikdo je k tomu nevede, táta nemá dílnu, ve škole se to neučí, tak proč by to měli umět?“

Pětatřicetiletá právnička Nikola si vybavuje, že když s manželem nechávali rekonstruovat byt, na kontrolní dny někdy přišla bez něj.

„A řemeslníci mi to předhazovali, třeba na konci řekli, že otázku peněz proberou s manželem. Nebo si mysleli, že jim nerozumím, tak jsem je musela upozornit, že nejsem blbá, že moc dobře vím, o čem mluví,“ říká matka dvou dětí.

Ohledně pravidelných domácích úklidů však s manželem zvolili kompromisní řešení. „Bylo to ještě za svobodna, v době, kdy on coby ajťák pracoval celý týden z domu a pátky měl volné, zatímco já chodila do práce každý den.“ Teoreticky by tedy pátky mohl věnovat domácnosti.

„Jenže pro něj je největší hodnotou čas a prohlašuje, že svoje volno takhle trávit nebude. Já mu na to řekla, že nebudu pracovat víc než on a pak ještě v domácnosti. Tak si od té doby platíme uklízečku.“