Odpuštění je pro lepší život mnohdy zásadní, ale má přijít ve správnou chvíli

Odpuštění je jeden ze způsobů, jak snížit, nebo dokonce vyléčit zášť, ale ne každý chce odpouštět. Pokud na to nejste ještě připraveni, nenechte se do ničeho nutit. Udělejte své vlastní rozhodnutí kdy, případně za jakých okolností odpustit.

„Intenzivní hněv může trvat i dlouhé dekády. Znám člověka, který v sobě dusil mnohé negativní pocity dlouhých 40 let,“ uvádí pro server Psychology Today psycholog Robert Enright.

Z vědeckého hlediska se dlouhodobě ví, že umět odpouštět je zásadní pro eliminaci negativních pocitů i zlepšení vlastního rozpoložení. Odpouštět se dá opravdu v mnoha situacích – odborníci během let zjistili, že například ženy, které zažily incest a byly schopné po čase odpustit, díky tomu snížily i výskyt a míru depresí, které je trápily.

Stejně tak třeba rozvedené ženy, muži setrvávající v nápravném zařízení s maximální ostrahou nebo třeba ženy, které přežily útok kyselinou.

Může se zdát, že umět odpustit není nijak náročné, výše uvedené studie a jejich hlubší význam ale ukazují, že každé odpuštění má svou cenu a čas. Proto není dobré, když se někdo snaží vyřešit nějakou situaci tím, že nutí druhé do odpuštění.

„Je potřeba si uvědomit, že ‚zranění lidé‘ potřebují dostatek prostoru k tomu, aby se sami svobodnou vůlí rozhodli, co chtějí udělat. A platí to nejen o tlaku z řad blízkých osob, ale třeba i odborníků. Nikdo by neměl nikoho nutit odpustit, pokud není připraven,“ tvrdí Enright s tím, že se určitě najdou i jedinci, kteří odpustit nedokážou nikdy.

K tomu uvádí pár bodů, které je zapotřebí zvážit.

1. Odborníci na duševní zdraví by si měli vždy uvědomovat, že odpuštění je volbou klienta. Při navrhování odpuštění jako možné formy „vyléčení“ z depresí nebo jiných stavů je třeba to brát na vědomí a podle toho s tím pracovat.

2. Stejně tak by hlavně odborníci měli vědět a chápat, co přesně odpuštění znamená. Mnozí si totiž mylně myslí, že odpustit znamená usmířit se nebo kontaktovat viníka. To ale mnohdy oběť vystavuje většímu riziku, že se bude opět vystavovat chování, které už jí dříve ublížilo. Usmíření totiž není to samé co odpuštění. A odpuštění není to samé co spravedlnost.

3. Je také potřeba, aby si lidé, které trápí jakýkoli problém, sami uvědomili a pochopili, co je a není odpuštění. Zejména to, že odpuštění neznamená automatické usmíření, ignorování spravedlnosti nebo hledání omluv pro nespravedlivé chování druhých.

4. Vnitřní bolest v podobě přetrvávajícího hněvu, sklíčenosti nebo i nízkého sebevědomí může být pro tyto lidi velkou motivací, jak si uvědomit vnitřní výzvy a udělat něco pro to, aby se ze své situace vyléčili.

Skutečné odpuštění má opravdu velkou sílu, podepřenou vědeckými výzkumy, ale musí si ho lidé dobrovolně zvolit a najít si na něj sami pro sebe ten správný čas.