Nejlepší kamarádky patří mezi nejdůležitější životní opory. O vztah s nimi je nutné pečovat

Dostaly jsme se do věku, kdy už nemáme tendenci jedna druhé přebírat kluka. Opustila nás i chuť hrát hru, která z nás dvou je ta hezčí. Mít v dospělosti dobrou kámošku, se kterou si dokážeme navzájem zklidnit náš bouřlivý vnitřní i vnější svět, je totiž dar. Skutečnosti, že přátelství mezi ženami jsou výjimečná pro svoje spojení, ba i zdraví prospěšná a život zachovávající, už si všimli i vědci. Zajímavá fakta přinesla loni studie UCLA (University of California, Los Angeles).

„Jakmile zažíváme stres, spustí se v mozku hormonální kaskáda, která vyburcuje tělo, aby buď bojovalo, nebo co nejrychleji uteklo. To jsou primární reakce, ke kterým nás vede,“ popisuje jedna z autorek studie Laura Cousin Kleinová naše instinkty. Její výsledky však nyní ukázaly, že ženy reagují na stres trochu jinak než muži.

„Zjistilo se u nich, že současně se stresovými hormony se jim v mozku uvolňuje pozitivní hormon oxytocin. Ten tlumí primární reakce bojuj, nebo uteč a ženy povzbuzuje v tom, aby se staraly o děti a také se obrátily na své kamarádky pro další zvýšení oxytocinu,“ vysvětluje vědkyně.

Naši tendenci hledat zklidnění a motivaci v propojení s dalšími ženami vnímá i psycholožka a psychoterapeutka Veronika Florianová, a to nejen ve své praxi, ale i při vedení terapeuticko-zážitkové skupiny SheTalks.

„Často slyším, jak mezi sebou ženy soupeří a jen se snaží udržet rychlé tempo, ale já kolem sebe vidím něco jiného. Hledáme přátelství a vážíme si ho, protože ve světě, v němž žijeme, se potřebujeme jedna o druhou opřít a mít možnost se projevit ve své zranitelnosti.“

Pevnější vztahy mezi ženami z jejího pohledu začínají až po třicítce. V době, kdy jsou si obě strany vědomy své identity, nesoupeří s ostatními, hledají síť blízkých lidí a dokážou si plně uvědomit, kdo se k nim nejlépe hodí. V rámci skupinové psychoterapie SheTalks, kterou Florianová v Brně založila s Markétou Horváthovou, se pravidelně setkává vždy deset žen. Pokud nechtějí, nemusí si sdělovat svá jména. Jejich rozhovory jsou ale vždy velmi otevřené. Baví se upřímně o všem, co potřebují a co zrovna prožívají. Přátelství jako téma se objevuje často, tedy především velká vnitřní touha po něm.

„Abych s druhou ženou mohla navázat blízký vztah, musím se s ní cítit v bezpečí. Také mezi námi musí panovat rovnováha. Ve skupině proto často připomínám, že neexistuje důležitější či větší téma a každý by měl dostat svůj prostor rovným dílem,“ popisuje psycholožka Veronika Florianová.

Pokud tomu tak není, tak by žena, která vyžaduje více pozornosti, měla ubrat a začít pátrat po důvodech, proč k dysbalanci dochází. Jen tak má kvalitní přátelství možnost dál růst. Je vhodné začít o nerovnováze mluvit, zeptat se druhé strany, proč sice trpělivě naslouchá, ale zapomíná sama na sebe.

V dospělosti je přirozené mít víc kamarádek. Cílem není jako v době dospívání vzbudit u druhé pocit žárlivosti nebo si budovat nadřazenost díky pocitu, že „já mám nejvíc nej kámošek“. „V určitých fázích života s námi jdou různé ženy,“ připomíná psycholožka. K těm, co známe dlouho, přibývají ty ze škol, z první i další práce, ženy, s nimiž jsme se potkaly coby mámy na dětském hřišti i ty, které nás vyslechly, když jsme se rozcházely s partnerem a nevěděly, co s budoucností.

Přibývají, ale také odcházejí. Nikde totiž není psáno, že s námi musí dojít až do konce. S některými se zase na určitou dobu od sebe vzdálíme a po několika letech se znovu potkáme a začneme se bavit už v jiné životní poloze.

Vždy je dobré si na té cestě uvědomovat dary každé z nich. Zrovna se mi vybavil moment, jak mi před čtyřmi lety přišla pohlednice. Doputovala za mnou až z Aljašky. Kamarádka Pavla si výletem za ledovci splnila svůj sen a mně svým pozdravem připomněla, jak sama cestování miluji. Také mi tím poodhalila další stupeň síly ženského přátelství. Jak jsem si totiž prohlížela kartičku z daleka, došlo mi, že je fajn mít v životě někoho, kdo je o kousek dál než já a kdo tím pádem vidí za více rohů mého života, než jsem toho v tu chvíli schopna já sama.

Hned se mi vybavila i Františka, která navzdory věku po šedesátce a rozpadu rodiny neztratila chuť se radovat ze života, nového parfému i spontánně naplánovaného dobrodružství. Také jsem si vzpomněla na Petru, jak dokáže skloubit podnikání, péči o rodinu i chalupu a najde si i prostor pro dámskou jízdu. A nejhezčí na tom všem je, že mě tyto ženy inspirují. Po závisti a chuti se porovnávat není ani památky.

„Kamarádka psycholožka tomu říká zvedat si korunky,“ vysvětluje Veronika Florianová. Každá podle ní máme svoji silnou stránku, a když se nám nedaří nebo nejsme tam, kde bychom chtěly být, ženy kolem nás nám dokážou připomenout, v čem jsme pořád královnou. To, co nás na druhých přitahuje, je totiž přesně to, čeho máme šanci dosáhnout. Až přijde čas a budeme mít dostatek síly. Kamarádka, která je nám blízko, nám jen otevřela dveře něčeho, co se nám dlouho zdálo nemožné.

Všechny vztahy jsou ale práce a je o ně třeba pečovat. Samozřejmě jste už tyto věty slyšely tisíckrát. Ale je dobré si je zopakovat a také si v rámci udržení dobrých přátelství neplést pojmy. Zaprvé inspirace není vzhlížení. V takový moment totiž dochází k nerovnováze vztahu, ať už jde o kamarádky, nebo i partnery. Pasovat se do role žáka a učitele nepřináší nic, z čeho mohou profitovat obě strany stejně.

A za druhé skutečnost, že nás kamarádka dokáže inspirovat a zvednout ze dna, je úžasná. Zvlášť když si to plně uvědomíme a s pomocí její podpory postupně proměníme svůj životní příběh k lepšímu.

Ale pozor, nelze na tom daru takzvaně ulítnout. Pokud neustále vyžadujeme od druhých podporu, točíme se jen se svými žádostmi v kruhu. Je to důkaz, že jsme si vnitřně nejisté a víc než pohled kamarádky potřebujeme pomoc odborníka.

„Kamarádka vám může stokrát zopakovat, že jste krásná, v práci úspěšná, ale pokud tomu sama nevěříte, padají její slova zbytečně do černé díry. V takový moment byste měla zvážit psychoterapii, protože léčit si vnitřní zranění skrze kamarádství zkrátka nefunguje,“ upozorňuje Florianová.

I tak někdy mohou jedné straně dojít síly. Pak přichází zkouška v podobě ticha. Najednou z kamarádství, které mělo pravidelnou formu setkávání, volání si, myšlení jedna na druhou, není nic. Pauza je důležitou prověrkou, zda vztahu už náhodou nevypršela doba trvanlivosti.

Může být velmi léčivá a ukázat sílu vztahu. „Jestliže o pauzu poprosí jedna z kamarádek, je třeba, aby ji ta druhá respektovala. Doslova se vzdala přehnané aktivity, protože jde o moment budování hranic,“ upozorňuje psycholožka.

A dodává: „Můžete kamarádce napsat, že tu pro ni chcete být, ale respektujete, že to teď má jinak, a ať se sama ozve, až se bude chtít potkat.“

Říká se, že v krizi a nemoci se pozná, jaké lidi máme kolem sebe. A často nám až v tyto momenty dojde, co jsme tak úplně nezvládli. Také jste kamarádce rušila kafe, protože hodně práce, hodně starostí, hodně uklízení, hodně čehokoli?

Přitom vůbec nejde o tu dávku kofeinu, ale o naši dobrou náladu, kterou máme, když jsme jedna s druhou. Povzbuzujeme se. Inspirujeme se navzájem.

Vždyť si vzpomeňte, kdy jste slyšela nebo naposledy sama řekla: Díky tobě jsem to zvládla. Díky tobě jsem to zkusila. Díky tobě jsem přežila.