Narcistický kolaps aneb Když strach z veřejného selhání rozloží křehké sebevědomí

V naší kultuře jsou lidé s narcistickou poruchou osobnosti (NPD) často zobrazováni jako sebejistí jedinci, kteří se nestarají o ostatní. Ve skutečnosti jsou to emocionálně složité bytosti, stejně jak je tomu u každého jiného.

Jejich postoj nadřazenosti jim pomáhá kompenzovat křehké sebevědomí a pocit zranitelnosti. Nejedná se přitom o jejich vlastní volbu, s nízkou schopností empatie, sníženou sebereflexí a s potřebou chvály a obdivu se zřejmě již narodili.

I když tedy na první pohled působí velmi sebevědomě, realita bývá jiná. Lidé s touto diagnózou mají nestabilní sebevědomí a pod nablýskaným pozlátkem se skrývá strach z vlastní bezvýznamnosti. K životu tak potřebují neustálou dávku vnějšího uznání, která jim dodává na sebejistotě a výjimečnosti.

A právě tato neustálá potřeba vytvářet si dokonalý obraz sebe samého může vést k tomu, že to pro ně začne být natolik vysilující, že u nich nastane kolaps.

„Úzkost spojená s myšlenkou, že budou odhaleni jako ti, co selhali, může narušit jejich pocit vlastní velikosti a nepřemožitelnosti. Bez vědomí vlastního ega mohou upadnout do deprese založené na studu, kdy se bojí budoucnosti, a kvůli tomu nemohou fungovat v přítomnosti. V extrémních případech se narcisté v takovém rozpoložení mohou pokusit o sebevraždu, protože smrt považují za méně hroznou, než když je někdo veřejně deklasuje a odhalí,“ vysvětlují odborníci pro Psychology Today.

Exhibicionističtí narcisté se chovají, jako by byli výjimeční, dělají přehnaná tvrzení o tom, co vědí a co mohou udělat, a podceňují ostatní lidi.

Běžný exhibicionistický podtyp narcistické poruchy osobnosti (NPD) se snaží svůj dojem extrémního sebevědomí vytvářet třemi kroky:

Grandiozitou: Jednají, jako by byli výjimeční a měli právo dělat nebo říkat, co chtějí. Grandiózní motto: „Jsem výjimečný.“

Všemocností: Předstírají, jak jsou mocní a informovaní. Všemocné motto: „Dokážu cokoli a vím vše, co stojí za to vědět.“

Devalvací: Cítí se povolaní k tomu útočit na kohokoliv a snižovat jeho hodnotu. Ovšem jen na někoho, kdo není jasně nad nimi v jejich hierarchii statusu. Znehodnocující motto: „Jste bezcenní, vadní a jste zde jen proto, abyste mi sloužili.“

Realita? Je to ale jen jistá forma sebeobrany. Jakmile tyto stupně obrany u člověka s poruchou přestanou fungovat, může dojít ke kolapsu, který jejich osobnost zcela rozloží.

Ztrácejí smysl života i fungování, cítí se zneuznaní a odhalení. Nazí. V pozici, kterou nechtějí zastávat.

„Když se narcistickému člověku nedostává neustálého přísunu uznání nebo někdo zraní jeho sebevědomí, jeho sebevědomá a nadřazená fasáda se může zhroutit. To znamená, že k narcistickému kolapsu může dojít například proto, že ho ostatní nevidí tak, jak by chtěl, aby byl viděn. Nebo se mu možná nedostalo povýšení, o kterém byl přesvědčen, že si ho zaslouží. Nebo jej opustil partner. Kolaps může být také spuštěn jako sebeobranná technika, pokud má pocit, že je ohrožen jeho sebeobraz nebo sebeúcta,“ vysvětluje britský psychiatr Alexander Lapa.

Podle něj je důležité si uvědomit, že každý takový kolaps lze velmi dobře zvládnout. Neobejde se to ale bez vhodné podpory a terapie.